Oceňovaná tichá odolnost: Proč je těžší říct si o pomoc než si sáhnout na dno?
Představte si člověka, který se topí. Místo toho, aby zavolal o pomoc, mlčí. Tváří se klidně, možná se usmívá. Až do chvíle, kdy ho okolní voda pohltí. Přesně tak to mají lidé, kteří jsou v průšvihu, krizi, přetížení, ale nedokážou si říct o pomoc. Tichá odolnost bývá ničivá.
Proč je tak těžké říct „potřebuju pomoct“ v situaci, kdy nejde vyloženě o život? Proč si raději sáhneme na dno, než abychom dali najevo slabost? Tato otázka není jen společenská či kulturní, je hluboce psychologická. V jádru našeho mlčení ve chvílích krize stojí komplexní směs emocí, vnitřních přesvědčení, evolučních mechanismů a naučených vzorců chování.
Proč je těžké říct si o pomoc?
Jedním z hlavních psychologických důvodů, proč je pro mnoho lidí těžké požádat o pomoc, je pocit ohrožení jejich identity. V naší kultuře je velmi silně zakořeněný ideál soběstačnosti. Být dospělý, schopný a silný znamená zvládat všechno sám. A přiznání, že něco nezvládáme, tak často vnímáme jako slabost a osobní selhání. Psychologové tomu říkají hrozba pro ego. Lidé, kteří jsou zvyklí být oporou pro druhé, se mohou cítit méněcenní, pokud se role obrátí. Žádost o pomoc tak může být vnímána jako přiznání slabosti, a to nejen vůči okolí, ale i vůči sobě samému.
Hrozba pro ego je psychologický pojem označující situaci, kdy je nějakým způsobem ohrožen náš obraz o sobě samém, tedy to, jak se vnímáme, jak chceme působit na ostatní, jaká je naše identita. Každý člověk má o sobě určitou představu. Někdo se považuje za silného a nezávislého, jiný za kompetentního, chytrého nebo výjimečně spolehlivého. Pokud se pak stane něco, co s touto představou není v souladu, například uděláme chybu, selžeme nebo musíme požádat o pomoc, zažíváme vnitřní napětí až ohrožení.
Hrozba pro ego může vyvolat řadu obranných reakcí. Někteří lidé situaci zlehčují nebo popírají („to nebyla moje chyba“), jiní reagují podrážděně a útočně („co si o sobě myslí?“), další se raději stáhnou a přestanou komunikovat. Jde o automatické psychologické obranné mechanismy, které mají chránit naši identitu a vnitřní stabilitu.
Představme si například člověka, který je zvyklý být pro ostatní oporou a má pocit, že musí všechno zvládnout sám. Když se pak sám ocitne v krizi a potřebuje pomoc, může to pro něj být velmi těžké, nejen kvůli samotnému problému, ale často především proto, že by přiznáním slabosti ohrozil svůj vlastní obraz silného člověka. Tím pádem nejde jen o praktickou záležitost, ale o hlubší psychologický boj – konflikt mezi skutečnými potřebami a tím, jak si přejeme být vnímáni.
Hrozba pro ego se objevuje kdekoli a může nás brzdit v učení, protože nechceme vypadat hloupě, v komunikaci, protože se bojíme kritiky, nebo v řešení problémů, protože se stydíme přiznat, že je nezvládáme. Porozumění jejímu mechanismu vede k lepšímu zvládání situací, v nichž se cítíme ohroženi. Pokud si uvědomíme, že požádat o pomoc nebo přiznat chybu není prohra, ale krok k větší autenticitě a růstu, může to být mocný začátek pozitivní změny. Překonat hrozbu pro ego totiž znamená přijmout sebe sama se vším, co ke mně patří, člověk v této situaci rozhodně neztrácí tvář.
Třeba by vám pomohli rádi
Žádost o pomoc je zároveň jistým psychologickým rizikem. Vystavujeme se možnosti, že nás druzí odmítnou, a to může bolet víc než samotný problém, kvůli kterému pomoc hledáme. Lidé mají přirozenou potřebu sociálního přijetí a obávají se požádat o pomoc často ze strachu, že budou označeni za slabé, nekompetentní, neschopné nebo příliš náročné.
Četné psychologické studie také ukázaly, že často a rádi podceňujeme ochotu druhých pomoct. Jinými slovy, očekáváme od ostatních odmítnutí, i když by ve skutečnosti většinou rádi pomohli. Někteří lidé se bojí, že požádání o pomoc povede ke ztrátě kontroly nad situací. Pokud si například řeknete o pomoc v práci, riskujete, že se do vašeho úkolu zapojí jiní a převezmou nad ním kontrolu. To může být pro člověka zvyklého držet své věci pevně v rukou, velmi nepříjemné. Navíc přijetí pomoci s sebou nese odhalení slabého místa. Psychoterapeuti se proto setkávají s tím, že klienti obávající se „ztráty tváře“ raději trpí v tichosti, než aby přiznali problém.
Opravdu jsme tak soběstační?
Mnoho lidí, kteří v životě čelili těžkým situacím, si osvojili roli „silného člověka“. Jsou to ti, kteří vždy pomáhají druhým, jsou spolehliví, drží rodiny i týmy pohromadě. Tito lidé často nesou obrovskou psychickou zátěž, aniž by si dovolili o ní mluvit, natož požádat o pomoc. Psychologové varují, že právě tichá odolnost může vést k postupnému vyčerpání a kolapsu. Tělo a psychika mají své limity, bez možnosti ventilace a podpory se jejich překračování stává zdrojem deprese, úzkosti, somatických potíží.
Tvrdošíjné odmítání požádat o pomoc je samo o sobě jistým druhem slabosti, někdy až arogance. Takové chování poukazuje kromě jiného na nedostatek víry v ostatní a současně i víry ve vlastní schopnost přežít případné, jakkoli nepravděpodobné odmítnutí. Mnozí lidé prostě mají zažitou představu, že zvládnou všechno sami. A někdy to opravdu dlouho zvládají. Jenže toto bývá past, když se konečně dostaví těžká únava, a převládne pocit bezmoci, nemusí zbýt síla na to říct si o pomoc.
Psychologové v této souvislosti popisujífenomén „pozitivního klamu“, kdy věříme, že se náš stav zlepší sám, že ještě chvilku vydržíme – a tak stále odkládáme žádost o podporu. V kombinaci s vnitřním perfekcionismem je pak velmi těžké změnit postoj a otevřít se druhým. Média i okolí nám navíc stále servírují především příběhy úspěšných a lidí, kteří překonali dramatické životné situace. Čteme články a sledujeme filmy o tvrdé práci druhých, jejich štěstí a strategických rozhodnutích. Což může být inspirující, stejně jako deprimující. Co navíc zdaleka tak často nevidíme, jsou příběhy lidí, kteří se o totéž pokoušeli, ale neuspěli. Zůstávají skryté a my tak máme tendenci si myslet, že cesta k úspěchu je snazší, než ve skutečnosti je.
Žádost o pomoc je i formou mezilidské blízkosti. Znamená to přiznat, že něco nezvládáme, a dovolit druhému, aby vstoupil do našeho osobního kruhu. A právě to může být pro někoho děsivé. Ne kvůli problému samotnému, ale kvůli obavám z emočního odhalení. Někteří lidé mají zkušenost, že v minulosti jejich slabost někdo zneužil, proto si kolem sebe vybudovali psychologickou bariéru a prolomit ji bývá náročné, často to vyžaduje čas, důvěru i psychoterapeutickou po y dporu.
Tak si o pomoc konečně řekni
Ne že by se člověk neměl čeho bát. Někdy se proto přirozeně bráníme a odmítáme rady, jak si poradit se zábranami. To může platit zejména pro muže, protože zranitelnost je v nich obvykle potlačována už v raném věku. Výzkumy opakovaně ukazují, že muži mají větší problém s přiznáním slabosti a s žádostí o pomoc než ženy. Je to důsledek dlouhodobě předávaných genderových stereotypů, které je vedou k tvrdosti, nepřístupnosti vůči emocím a nezávislosti. Podle studie publikované v časopise Psychology of Men & Masculinity muži mnohem častěji vnímají žádost o pomoc jako ohrožení své mužské identity. Ženy oproti tomu obvykle nemají tak silnou kulturní vazbu mezi slabostí a genderovou rolí, ačkoli i zde se samozřejmě projevují individuální rozdíly.
Neochota požádat o pomoc nás bohužel může připravit o emocionální podporu a zdroje, které potřebujeme, zdůrazňuje sociální psycholožka Heidi Grant v knize Reinforcements: How to Get People to Help You. Její výzkum přitom s jistou ironií potvrzuje, že lidé nám pomohou asi dvakrát častěji, než si myslíme. Heidi Grant dále píše: „Lidé chtějí být nápomocní. Pravda, ne všichni, ale je jich mnohem více, než si dokážete představit. Pokud požádáte o pomoc, kterou potřebujete, je velká šance, že ji dostanete.“
Schopnost říct si o pomoc se přitom dá trénovat. Kromě uvědomění, že žádost o pomoc není selhání, ale forma zralosti, pomáhá i změna slovníku. Místo „potřebuji pomoct, protože to nezvládám“ můžeme říct „chci tě zapojit, protože mi na výsledku záleží“. Jinými slovy: Pomoc nemusí být znakem slabosti, ale spolupráce.
Psychoterapie často vede klienty k tomu, aby objevili své vnitřní přesvědčení o pomoci, protože jen naše hlava a kulturní vzorce nám do mozku vepsaly představu, že na svoje problémy musíme a máme stačit sami. Důležité je také pěstovat bezpečné vztahy, ve kterých je možné si o pomoc říct bez obav z nepochopení, nepřijetí, odsouzení. A pokud takové vztahy zatím nemáme, je načase je začít hledat a budovat.
Ve vztahu k pomoci asertivní člověk…
• …si je vědom, že má právo cítit se unavený, nejistý nebo přetížený, ví, že požádat o pomoc není slabost, ale zdravá reakce. Bere to tak, že jeho potřeba je legitimní, může ji komunikovat klidně a otevřeně, může být zranitelný a zároveň si zachovat sebeúctu.
• …namísto vágních náznaků říká jasně: „Potřebuji pomoct s tímto úkolem. Je toho na mě teď moc.“
• …ví, že druhý může pomoc nabídnout, ale i odmítnout, a že ani jedna reakce není osobním útokem. Asertivní postoj umožňuje zvládnout i situaci, kdy pomoc není dostupná, bez vzteku nebo studu.
• …si uvědomuje, že bez dovednosti asertivity si lidé mnohdy nedokážou říct přímo o pomoc a často v sobě nesou vnitřní konflikty. Patří mezi ně pocit méněcennosti, strach z odmítnutí, obava z toho, že budu přítěží, nebo vlastní perfekcionismus a představa, že musím vše zvládnout sám, jinak nejsem dost dobrý. Dokáže si často představit, co se odehrává v neasertivním partnerovi.
Proč se hodí být asertivní?
Asertivita, která je nabytá dovednost, hraje klíčovou roli při překonávání bariér, hodně z nás si ji ale plete s agresivitou, tedy s neústupným prosazováním svých nároků. Když se ale asertivní člověk rozhodne požádat o pomoc, dělá to s vědomím, že na to má právo, a je si vědom rizika, že druhý má zase právo odmítnout. Nejde o manipulaci, výčitku ani nátlak, jde o otevřenou komunikaci o potřebách a hranicích.
Bez dovednosti asertivní komunikace se žádost o pomoc často vyvine do jedné ze tří forem. Člověk pasivně trpí v tichosti a doufá, že si ostatní všimnou jeho trápení, leč otevřeně si o pomoc neřekne. Ve druhém případě pomoc agresivně vyžaduje, často s výčitkami nebo obviňováním. Nositel pasivněagresivní formy pomoc sice potřebuje, ale místo přímého požádání používá náznaky, ironii nebo tiché trucování. Všechny tyto přístupy vedou k napjatým nevyváženým vztahům, často na obou stranách provázených frustrací. Uzdravit je může asertivita, jejíž základy se dají využít právě při žádosti o pomoc.
