Mohou špatní lidé tvořit krásné věci? Jak vnímat díla autorů, kteří čelí skandálu

V loňském roce sdílely čtyři ženy v podcastové sérii Master své zkušenosti s jedním z nejoblíbenějších britských autorů. Tento týden přinesl magazín Vulture dlouhé a nelehké čtení s výpověďmi osmi obětí spisovatele Neila Gaimana, které popsaly sexuální útoky z jeho strany. Autor řady komiksů, novel či filmových scénářů obvinění z nekonsenzuálních praktik odmítá. Jaké morální dilema mohou zažívat dosavadní fanoušci?
Koralína, Sandman, Hvězdný prach, Good Omens... Dílo Neila Gaimana je opravdu rozsáhlé a nejspíš jste se s ním setkali i vy, i když to možná ani netušíte. Pravděpodobnější ale je, že některé jeho knihy byly přímo součástí vašeho dospívání či dospělého fanouškovství. Gaimanovy silné a nápadité příběhy o hledání svého místa ve světě v sobě mísí folklor, pohádky, všední realitu a hlavně bohatý svět fantazie. Ve své tvorbě se nebojí ani „temných stránek“ lidství či témat smrti. Kromě toho je také výborný vypravěč, který se řadí ke spisovatelské špičce a těší se přízni čtenářstva po celém světě.
Schopnosti, za které byl desítky let obdivován a které mu přinesly zaslouženou slávu a bohatství, mu bohužel daly i převahu nad jeho oběťmi. Když loni v červenci přišla první dvě obvinění ze sexuálního násilí (jeden ojedinělý případ a druhý dlouholetý), obě ženy byly v době těchto skutků mnohem mladší než Gaiman a zároveň fanynky jeho práce. O dva týdny později přišla další dvě obvinění, a i tehdy Gaiman vše odmítl a načas zmizel z internetu. Čím více se o těchto skutcích člověk dozvídá, tím jsou horší. Například se ukazuje, že spisovatel využil finanční prostředky pro umlčení napadených žen.
Umělci nemusí být dobří
Aktuální případ není ani první, ani poslední. Je jen jedním z příběhů predátorského chování (o kterém se vůbec dozvídáme!), které nám potvrzují, že umělci a umělkyně nemusí být dobří lidé. Jsou to zkrátka osobnosti, které mají talent nás pohltit různými formami, ve kterých dokážou vyjadřovat emoce a příběhy. A také nám často ve své práci připomínají, že hrůza i láska se mohou prolínat a existovat v jeden okamžik. Stejně jako se ve stejnou chvíli nevylučuje více existujících pravd.
Pravda je, že náš oblíbený autor nebo autorka může být skvělý umělec a zároveň predátor, hlupák, rasista, zloděj nebo „jenom“ strašně nepříjemný člověk. Je přirozené, že se nám taková skutečnost nepřijímá snadno, možná si oblíbené knihy či desky načas schováme do krabice, možná budeme podobně skrývat i své zklamání a k jakékoli reakci se budeme rozhoupávat jen dlouho. Podobný střet s realitou zažili už příznivci J. K. Rowling nebo zpěváků Morriseyho či Michaela Jacksona a v poslední době také osobností spojených s obviněným producentem P. Diddym. Podrobný výčet zklamání by mohl být nekonečný.
Prvním krokem v odstupu od nekritického obdivu je zkrátka přijetí, že špatní lidé mohou dělat dobré umění. „Dílo a autor jsou oddělená mystéria,“ uvedl spisovatel Leoš Kyša na svém facebookovém profilu, kde na aktuální dění reagoval. „Nemusíte být fanda habsburské monarchie, abyste si bez výčitek užili Prodanou nevěstu, jejíž libreto napsal konfident rakouské tajné policie. Můžete posílat peníze na Ukrajinu a číst si Hlídku. Můžete si myslet o Nohavicovi, co chcete, a broukat si Darmoděje. Dílo vytvořil autor v nějaké své životní etapě, byl jinou entitou než tím, kdo se později stal konfidentem, udavačem, sexuálním predátorem… A i kdyby ne, dílo prostě stojí samo o sobě.“
Umění dobrého jídla
Když dojde na umění, navazujeme s autory a autorkami téměř intimní vztah. Máme dojem, že nám někdo rozumí nebo naopak že právě my rozumíme jeho či jejímu „tajnému“ jazyku zakletému do fantastických příběhů nebo nebesky krásných not, které tak přesně dokážou vystihnout naše vlastní pocity. Umění má na naše duševní zdraví velmi příznivé účinky a často nás například oblíbené písně „drží nad vodou“, když se nám v životě nedaří. Po nepříjemných odhaleních o našich oblíbencích se tak můžeme cítit nejen podvedení, ale také zmatení sebou samými – nejsem taky trochu zrůda, když se dokážu napojit na něco, co zrůda vytvořila?
Představte si, že jste si s rodinou vyrazili na oslavu do vyhlášené restaurace, na kterou jste si nějakou dobu šetřili a hodně jste se na tamní lahůdky těšili. Užili jste si báječný večer plný skvělého jídla a odnášíte si krásnou vzpomínku. Nejspíše se nikdy nedozvíte, že kuchařka, která se podílela na té skvělé chuti, bije svoje děti a váš sympatický číšník posílá ženám na internetu nechutné fotografie. A kdyby vám to po deseti letech někdo oznámil, změnilo by to něco na vašich cenných rodinných vzpomínkách?
Co o nás vypovídá radost z výjimečně dobré práce výjimečně špatného člověka? Téměř nic. Je normální, že si užíváme umění hrozných lidí. Děláme to nejspíš každý den, i když o tom nevíme. Dobré umění přesně nezapadá do kolonek „s námi“ nebo „proti nám“. Krásu, pravdu nebo lásku a soucitnost můžeme najít i v dílech napsaných lidmi, se kterými bychom nikdy v té vyhlášené restauraci u večeře sedět nechtěli.
Smrt díla
Každý budeme na těžkou pravdu o svých oblíbencích reagovat individuálně. Někdo bude potřebovat čas na truchlení, téměř jako by pro něj tento člověk zemřel, jiný se možná rozhodne realitu ignorovat. Neexistuje žádný ideální způsob, jak se s tím vyrovnat, neměli bychom se ale ve svém smutku nebo netečnosti zaseknout. Po čase nás nejspíš napadne, zda si po takovém zjištění můžeme ještě vůbec oblíbené knihy či jinou tvorbu užívat.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Autorka Roxane Gay uvádí jako své osobní morální minimum to, že zkrátka za takovým umělcem zavře dveře. V článku pro Marie Claire popisuje svůj úhel pohledu: „Už se kvůli uměleckému dědictví netrápím. Není těžké zavrhnout práci predátorů a rozhněvaných mužů. Trápit se kvůli odkazu predátorů by znamenalo, že existuje určitá cena za dobré umění, kterou jsem ochotna nechat jejich oběti zaplatit.“ Gay nesoucítí ani s autorem, ani s dílem jako takovým a má pro to dobrý argument: „Existují všechny druhy kreativních lidí, kteří jsou brilantní a originální a zároveň jsou schopní chovat se k ostatním s respektem. A k těmto lidem bychom se měli obracet, nemáme totiž nedostatek tvůrčích géniů.“ Takové rozhodnutí by mělo být ale hlavně naše osobní.
Pokud bychom se odhodlali umění „zkažené autorem“ vymazat úplně, mohlo by to posílit kontroverzní cancel culture. Nutné je, abychom za špatné skutky na společenské úrovni odsoudili člověka, ne jeho dílo. Taková reflexe nám může pomoci si uvědomit, že se predátorům daří i díky prostředí, ve kterém operují. A že jim v pokračování pomáhá nejen jejich bezprostřední zametání pod koberec, ale hlavně naše neochota přiznávat si nepříjemné skutečnosti o našich idolech.