Kaizen: Japonská metoda, která vás naučí nebát se změny
Japonská metoda postupných kroků se nehodí jenom do továrny a byznysu. Jakmile koncept kaizen přetavíme do psychologických mantinelů, může se z biče na výkonnost stát oporou na cestě za vlastní sebehodnotou.
Stát se produktivnějším člověkem. Také se vám při zaslechnutí takového cíle zježí všechny chlupy na těle, včetně těch pečlivě depilovaných a epilovaných? Máte prostě pocit, že už jste honěni až dost, jak okolím, tak sami sebou, pořád na sobě musíte pracovat, vylepšovat se, až to někdy bolí. Důvod je zřejmý. Ne vždy jsou tyto snahy dobrovolné, a i když se pro ně rozhodneme, dotáhnout sebelepší a na míru ušitý sebezdokonalující koncept vyžaduje jednu docela těžkou věc – vytrvalost. Nesejít z cesty, nesednout si vzdorně na bobek a neoznámit si, že končím. Tedy zahulákat do světa to mohu vždycky, to je potom i úleva, ale dát pokyn své hlavě je jiná káva.
Zase ti Japonci
Je vcelku zajímavé, kolik inspirace pro náš životní styl a minimálně zamyšlení přichází z Dálného východu. Japonsko nás stále dokáže fascinovat a ponoukat ke změně. Metoda kaizen, což lze přeložit jako „dobrá změna“, vychází z ryze pragmatického základu a až v tomto století postupně pronikla i do takových sfér, jako je sebepoznání, sebepřijetí a sebepéče.
Kaizen pochází ze strategie Training Within Industry (TWI), kterou Spojené státy používaly během druhé světové války k rychlé výrobě vojenského vybavení. Japonci i přes svou porážku neviděli protivníka jen rudě, ale veleúspěšnou strategii zaregistrovali, rozvinuli a ve čtyřicátých letech ji začali zavádět coby kaizen do své průmyslové výroby, mezi prvními ji přijala společnost Toyota k prevenci výrobních vad. Byla úspěšná natolik, že když roku 1986 vyšla kniha guru managementu a odborníka na kvalitu Masaakiho Imaie Kaizen: Klíč k japonskému konkurenčnímu úspěchu, stala se v byznysových sférách západního světa bestsellerem.
Asi se nikdo nepodiví, že kolem metody vyrostl globální institut s krédem „zlepšování světa s každým a každý den…“ Nekotví tedy v Tokiu, nýbrž ve švýcarském Zugu. A že si metodu berou za svou i vyhlášené seberozvojové fi rmy, například stejnojmenná psychologická praxe v britském Liverpoolu s mezinárodním dosahem. Tady vás nebudou zachraňovat, když se rozhodnete skočit z okna, ale budou pracovat na vašich silných stránkách nejen proto, abyste byli úspěšnější v profesi, ale aby se vám i lépe žilo se sebou samými.
Na strach s kaizen
K metodě kaizen vyšla řada publikací, jedna z nejzajímavějších propojuje japonské životní koncepty ikigai, hansei a kanzei tak, aby člověk dokázal dojít k seberefl exi a své následující kroky vyladit s pocitem poslání a s vášní, bez které život celkem za moc nestojí, eufemisticky řečeno se může jevit poněkud plochým a nudným.
Fakt je, že metoda kanzei stojí na malých postupných krocích, které, jak víme, lidský mozek přijímá nejvlídněji. Generální úklid budí děs, ale když začneme svou hlavu „uklízet“ pozvolna, vypadá to milosrdněji, nemyslíme hned na to, že skončíme vyřízení a rozhodnutí, že nám to za to vlastně ani tolik nestojí. Jednoduše řečeno, vysoký tlak na změnu vyvolává úzkosti a spouští řadu obranných operací, cíl si nakonec spojujeme s nejistotou a hrozbou. Jednou z nich je i ta, že svých cílů nemáme ve skutečnosti šanci dosáhnout. Jak praví americký psycholog Robert Mauer, který malé kroky, a tedy i pokroky ctí jako základ své praxe i vědecké práce, máme strach ze změn ve svém životě, které v případě, že svých cílů dosáhneme, přijdou. „Obáváme se, že bychom mohli dosáhnout cílů ve snaze o štěstí, a přesto být nešťastní.“
Jak taková praxe malých, až miniaturních kroků může vypadat? Třeba při předsevzetí, že se potřebuji začít vzdělávat, si denně poslechnu jeden podcast s odborníkem nebo se naučím tři slova cizího jazyka, když se potřebuji začít hýbat, dám si pět minut chůze třeba dokola po bytě. Ráno jsem k nepoužití? Nastavím buzení o pět minut dříve. Je mi jasné, že potřebuji lépe spát, ale návyky jsou silnější a nic zatím nefungovalo? Pak o čtvrt hodiny dříve vypnout večer počítač. Snažím se držet racionálně sestaveného nákupního seznamu, ale vždy u mě v mrazáku přistane zásoba zmrzliny nebo v komoře balení piva? Inu, koupím si jeden nanuk, případně jednu plechovku.
A když tak učiním, v duchu se pochválím. Že jsou to malicherné věci, které mozek ani pořádně nepostřehne? Ani ne. Psycholog Will Hwang upozorňuje, že přesně takové miniaturní cíle jsou příliš malé na to, aby mozek rozčilovaly, takže se jim nebrání. A co v něm provede kýženou změnu? Neustálé opakování. Kaizen totiž funguje jako kapající kohoutek. Když ho nezastavíte a dřez zašpuntujete, máte jednou vody dost.
Zdroj: autorský článek
