Jana Bernášková: Učím se žít s chybami
Živí se tělem i myšlenkami. Teď se jí tyto práce a vášně spojily ve filmu Jak přežít svého muže, který jde zrovna do kin. Jana Bernášková k němu totiž napsala knižní předlohu a ztvárnila hlavní roli. Na růžích ale ustláno nemá.
Jsem divadelní, filmová a televizní herečka – tak se představujete na svém webu. Jako spisovatelka se pořád necítíte?
Asi ano, ale web jsem už dva roky neaktualizovala, proto to tam není. Nejsem moc sebepropagační typ, nemám potřebu na sítích ukazovat, co všechno dělám a když, tak to vždy dělám spíš pro ten projekt samotný, takže jsem ráda, že stíhám obsluhovat alespoň Instagram. Navíc jsem chaotička, takže slibuji, že ten web buď zruším, nebo že tam všechno doplním.
Jak zvládáte jako chaotička dopsat a vydat knihu, teď už v pořadí třetí?
To pozor, já jsem sice vnitřně chaotik, mám zanedbaný web a některé věci neodprezentuji, ale to nikoho netrápí. Na druhou stranu jsem taky velký profík a když se rozhodnu pro nějakou práci, tak jsem vždy všude včas a připravená.
Umíte nad sebou držet pomyslný bič?
Ano, to je právě ten perfekcionismus ve mně. Jednak na sebe umím být přísná, protože si uvědomuji, že jsem tu knihu už jednou slíbila, jednak mě psaní strašně baví. Takže když mám deadline a očekávání nadšených čtenářů na jedné straně a na straně druhé skutečnost, že mě psaní knih také živí, tak je to pro mě z hlediska zodpovědnosti stejné, jako kdybych šla na natáčení. Udělám si tabulku, vím, kolik stránek bych měla napsat za den, kolik za týden a pak už si to užívám a nechávám se intuitivně vést. Ale vždy musím mít přesně naplánovaný časový rámec, protože když se do toho pak najednou přidají jiné projekty, jako divadlo nebo natáčení, tak moc psát nemůžu.
Jak to? Nepřichází inspirace?
Jednoduše se mi přetíží mozek. Už mám vypozorované, že na sebe musím být v přetíženosti velmi opatrná. Člověk sice vydrží hodně a zvládne jet ve velmi rychlém tempu, ale brzy to je na energetický dluh. Jedete přes čáru a často si toho ani nevšimnete, až do momentu, kdy třeba onemocníte, nebo zdánlivě zničehonic přijde úzkost. V ten moment já už vím, že je to v háji, že jsem se přetížila, zacyklím se, nemůžu spát, nemůžu pracovat a do toho většinou přijde ještě nějaká viróza, která mě úplně skolí. Teď jsem třeba chtěla psát, mám na to i čas, ale nepíšu. Počkám si na leden a potom se uvidí.
Tento měsíc bude mít premiéru film Jak přežít svého muže podle vaší první knihy, ve kterém také hrajete hlavní roli – Lucii. Ta je herečka, máma malého dítěte a jedním z jejích nápadníků je scenárista. Dost se nabízí podobnost mezi vámi samotnou a vaším mužem, který je také scenárista. Vy sama jste ale mnohokrát vyvrátila, že byste psala autobiografické knihy. Jak to tedy je? Berete si jen situace, které znáte a přetváříte je? Hrajete si s tím, co by bylo, kdyby…
Přesně tak. Nepíšu deník, ale na druhou stranu, můj muž vždy říká, že mám psát o tom, co mě baví, co dokonale znám a čemu rozumím. Takže jsem ve svých knihách přirozeně začala vycházet ze sebe a z prostředí divadla, filmu a herců, které je současně čtenářsky velmi atraktivní. Vypůjčila jsem si manželovo téma scenáristiky, vypůjčila jsem si různé situace mých kamarádek. Vlastně každá moje postava je tak trošku vypůjčená, ale současně v sobě má několik životních příběhů a situací, které jsou vymyšlené a nikdy se nestaly. Kdybych měla odžít všechny ty příběhy a průsery, co prožije moje hlavní hrdinka, tak bych to za jeden rok neměla šanci stihnout.
Film režíroval váš manžel Rudolf Merkner, který k němu také napsal scénář. Proč? Nechtěla jste si ho napsat sama, když už jste napsala celou předlohu?
Vůbec. Jednak jsem v té době už psala Kolouška, takže jsem byla myšlenkově v úplně jiném příběhu, a do tohoto se mi nechtělo vracet, jednak bych to ani neuměla. Psaní scénáře vyžaduje úplně jinou techniku než psaní knih a v tomhle případě šlo navíc o dramatizaci, což je strašně těžká disciplína. I Rudolf, jako zkušený scenárista, se s tím rok trápil a několikrát scénář přepisoval. Sice jsem mu dávala nějaké připomínky, co třeba může vypadnout a co bych naopak chtěla vrátit, ale výsledek je celý jeho práce.
Když se kniha Jak přežít svého muže stala bestsellerem, netajila jste se tím, že byste ji ráda zfi lmovala a zahrála si hlavní roli…
To jsem spíš tak plácla, protože se na to všichni ptali. A že se to stalo je zázrak, splněný sen, o kterém jsem si vlastně ani nedovolila snít. Nikdy jsem si dokonce nemyslela, že bych mohla napsat knížku, obzvlášť proto, že jsem už jako dítě měla ve škole problém s pravopisem.
Na to přece dnes máte editory a korektory?
To ano, ale to jsem tehdy nevěděla. Navíc, když na základce nezvládnete diktát a máte v něm osm hrubek, často se vám ostatní děti smějí, a vy pak sami máte pocit, že jste na češtinu hloupí, takže mi přišlo nepředstavitelné, že bych já mohla někdy něco napsat.
Jak se vám s tím pracovalo?
Dobře. Nepsala jsem na výkon, ale sama pro sebe, a proto to možná nakonec tak zafungovalo. Cesta mé první knihy byla velmi těžká, protože vycházela v prvním lockdownu a doslova den poté, co vyšla, se zavřela všechna kamenná knihkupectví. Tehdy jsem si myslela, že je to bez šance. Neuměla jsem propagaci na sítích, pořádě jsem netušila, jak funguje Instagram, neuměla jsem vůbec nic a musela jsem se to všechno rychle naučit. Ale měla jsem nad sebou zjevně nějaké boží očko. A stejné očko nad sebou měl asi i náš film, protože kdykoli se cokoli podělalo, kdykoli nějaký herec nebo technická složka vypadli, okamžitě nám osud přivál někoho, s kým jsme se třeba ani neznali, ale skvěle to zafungovalo. Jako by ten projekt šel svou vlastní cestou a přitahoval si přesně to, co potřeboval.
Jaké bylo spolupracovat na place s manželem. Opravdu vás režíroval, nebo jste jako autorka předlohy režírovala spíš vy jeho?
To vůbec ne. Zaprvé bych si to nedovolila a zadruhé nemám ani režijní ambice. Ani trochu tomu nerozumím a strašně to obdivuju, jak režiséři dokážou myslet za všechny postavy, vytvářet všechny situace a do toho ještě přemýšlet nad záběrováním.
Myslela jsem to spíš tak, že vy už jste všechny ty situace a postavy měla vytvořené a napsané, měla jste o nich jasnou představu…
Právě že vůbec. Ony jsou ty situace ve filmu trochu jiné než v knížce, protože jsme děj potřebovali zhustit do jednoho snímku. Takže například místo tří večírků je tam jen jeden, některé postavy vypadly, jiné dostaly větší prostor a je to zkrátka jiný svět. Mě samotnou například překvapilo, jak dlouho jsem hledala cestu k fyzickému ztvárnění své vlastní role. Sice jsem ji měla dokonale v hlavě, sice jsem si ji vymyslela a stvořila, ale je to podobné, jako kdybyste si představili obraz, který chcete namalovat, ale najednou vaše ruka nešla přesně tak, jak byste rádi. A musíte to do ní dostat a párkrát obraz přemalovat, než se to podaří. Paradoxně to nebylo vůbec tak jednoduché, jak jsem si myslela.
Jaké to je, pracovat s vlastním mužem? Dařilo se vám odlišit práci a soukromý život, nebo jste si i u snídaně povídali o filmu?
Ve fázi příprav jsme se o tom bavili hodně intenzivně i doma. Když se přecházelo k realizaci, začalo to být hodně náročné. Byli jsme spolu pořád v práci, pak doma, byli jsme na sebe hodně přecitlivělí a dost často se stávalo, že se jeden z nás urazil. Museli jsme si proto jasně říct, že na place nejsme manželé, ale herečka a režisér a že ty svoje role musíme dodržovat. A najednou pro mě nebyl problém respektovat, že on má poslední slovo a pro něj zase, že já jako herečka v něčem potřebuju prostor. Stejný prostor potřebovali i mí filmoví partneři, se kterými jsem měla ve filmu i nějaké erotické scény, takže bylo potřeba, aby se cítili dobře a ne, jako že na nás kouká můj manžel. Takže jsme na natáčení začali fungovat moc hezky a doma už jsme se o práci snažili moc nemluvit, protože jsme byli unavení a také jsme se chtěli věnovat dětem jako normální rodiče.
Vy jste si kvůli roli Lucie nechala odbarvit vlasy na blond. Jak se v nich cítíte?
Popravdě moc ne. Nejhorší to je, když se ráno probudím, nenalíčená a vypadám na šedesát. Zatímco moje hnědé vlasy mi přirozeně dělají nějaké kontury, tak blond hříva vytáhne každou vrásku. Proto jsem ráda, že se zase můžu pomalu vrátit ke své barvě vlasů.
Vnímají vás lidé jako blondýnu jinak?
Mám pocit, jako bych v nich s blond vlasy vyvolávala ještě větší zdání křehkosti. Jako by očekávali barbie a pak byli hrozně překvapení, že taková nejsem. Na jednu stranu si užívám trošku pocit princezničky, na druhou stranu mi v každodenním životě nebylo příjemné, když si lidé mysleli, že se mnou mohou snadno posouvat, kam se jim zlíbí, a pak byli překvapení, že to nejde.
Nedávno jste vydala svou třetí knihu s názvem Koloušek. Psala jste ji zase na přání čtenářek jako Couru?
Přání čtenářek je pro mě motivace nebát se a jít dál, ale vždycky za tím stojí i moje vnitřní potřeba posunout ten příběh někam dál. A také je to pro mě samozřejmě důležité i jako práce. Psaní mi dává svobodu, že nemusím tolik hrát a každou korunu vydělat vlastním tělem, ať už na jevišti, nebo před kamerou. On si to opravdu málokdo dokáže představit, natáčet fi lm vypadá velmi poeticky, ale ve skutečnosti pak klidně i čtrnáct hodin točíte někde v lese, je vám zima, nemáte se kde vyčurat, pořádně nespíte, špatně jíte, neustále žijete v nějakém diskomfortu a je to nesmírně fyzicky i psychicky náročné. Takže pro mě je fajn vyvážit to právě psaním, protože to si můžu rozplánovat podle sebe. Nemusím vstávat v šest a můžu intenzivně trávit čas s dětmi, které potřebují moji lásku, péči a pozornost.
Jste tedy spíš herečka, nebo spisovatelka? Která role je vám bližší?
Upřímně to sama nevím. Herectví je ve mně naprosto bytostně zakořeněné. Od školky jsem chtěla být herečkou a bez toho bych opravdu umřela, nemůžu bez divadla být.
Míváte na jevišti ještě trému?
Poslední dobou už moc ne. Mám pocit, že už jsem nabrala trošku sebevědomí a naučila jsem se některé věci pouštět. Na terapii jsem hodně řešila svůj perfekcionismus, učila se přijmout, že i když udělám chybu, tak se nic neděje. Že musím žít i s chybami, protože je to přirozené. Díky tomu mi to pomalu i přestává vadit a začíná mi být jedno, co si o mně kdo myslí. Pochopila jsem, že se nikdy nebudete líbit všem a že je to tak naprosto v pořádku.
Před rokem a půl jste v rozhovoru pro Moji psychologii mluvila o vašem životě s tinnitem, který se vám objevil po covidu. V jakém rozpoložení jste dnes?
Teď, po dvou letech, už to není moje téma číslo jedna, zároveň to ale pořád téma je, protože se to stále snažím nějak vyřešit. I když je můj tinnitus momentálně v klidovém režimu, takže mě tolik neobtěžuje a většinu dne ho neslyším, pořád mi narušuje spánek a každá viróza to zhoršuje. Podstoupila jsem sérii různých léčeb od moderní medicíny přes kortikoidy, rehabilitace a psychoterapie až po celostní medicínu a dostala jsem se do fáze, kdy to naštěstí momentálně není akutní.
Co vám nakonec pomohlo nejvíc?
Řekla bych, že to byla kombinace všeho. Teď zkouším léčbu růžovým šumem, který si pouštím do sluchátek a i když ho ani neslyším, můj mozek ho vnímá a snaží se přeprogramovat, aby neustále nevnímal a nehlídal tinnitus. Je to léčba na dva roky, její součástí je psychoterapie a myslím si, že hodně zabírá. A také mi pomáhá cvičení na záda a krční páteř. Ale univerzální radu nemám, protože každý, kdo tinnitem trpí, ho může mít z něčeho jiného a každému také něco jiného zabírá.
Říkala jste také, že jste pomoc hledala i u astrologa. Proč? Klasická terapie vám nestačila, potřebovala jste nalézt něco mezi nebem a zemí?
Byla to právě jedna z těch mých cest. Byla jsem ve fázi, kdy jsem přestávala rozumět vlastnímu životu a jeho smyslu a chtěla jsem se poradit, jestli to není jen nějaké období. A dostala jsem vysvětlení, že naprosto stejné období jsem prožívala i před patnácti lety, že jsem měla stejnou emoční zátěž, jen ji způsobovalo něco jiného. Bavili jsme se i o jiných životních cyklech a já jsem pochopila, že astrologie není žádné věštění z křišťálové koule, ale řekne vám jen cykly, které budou náročné, nebo naopak snadnější. A že je to prostě jen období, na které si časem zvyknu a přestanu ho tolik řešit. Dřív jsem se bála, že když si na tinnitus zvyknu, bude to znamenat, že už jsem vlastně zlomená, že jsem to vzdala, ale ono to tak není. Nějakým způsobem se s tím vyrovnáte, přijmete to a začnete hledat cesty a najdete v tom určitý smysl.
Je v tom možná něco uklidňujícího, že některé věci prostě neovlivníte a že je mají v rukou osud, bůh, karma nebo hvězdy?
Na jednu stranu ano. Na tu druhou ale v sobě musíte najít víru, že vás to někam vede a že máte nad sebou nějakou ochranu. Protože když tomu nevěříte a máte jen pocit, že nic nemůžete ovlivnit a nic nemáte ve vlastních rukou, začnete se hroutit a je to na sebevraždu.
Jak jste tu víru našla vy sama?
V bolesti. V té se rozhodujete, jestli se propadnete do tmy, ze které už vedou ven jen antidepresiva. Což je v pořádku, také jsem je vyzkoušela, ale bohužel mi při mé nespavosti nesedla, asi po třech týdnech přestala fungovat a nepomohlo ani navýšení dávky. Navíc mi právě v té době začal tinnitus. Jsem velká bojovnice, snažím se být pozitivní, chci si život užívat a radovat se z něj, takže jsem se musela rozhodnout - buď budu oběť, nebo budu člověk, který jde dál a nevzdává se. A právě ve chvíli absolutního vyčerpání v důsledku nespavosti a tinnitu jsem se zařekla, že to nevzdám.
Co vás čeká teď v nejbližší době? Naordinujete si po premiéře filmu odpočinek?
Měla jsem volno do konce října, kdy jsem prakticky jen odpočívala a v rámci přípravy filmu se s novináři scházela na rozhovory. Teď od listopadu začínáme v Divadle Radka Brzobohatého zkoušet hru Trosečnice a na to se moc těším, stejně jako na premiéru filmu. No a jinak se snažím dobře jíst, víc spát, objímat se, odpočívat, věnovat se dětem a žít úplně obyčejný, normální život.
