Sociopati mohou tvořit až tři procenta populace. S jejich pochopením pomáhá nová kniha jedné z nich
Příběh sociopatky, který může být i váš. Nebo vašeho blízkého. Ukazuje, že dát na pop-psychologii je krátkozraké. Každý v sobě skrývá temnotu, lidé s antisociální poruchou ji však ventilují jinak než zbytek populace.
Sociopaté. V duchu pop-psychologie diagnostikujeme touto nálepkou kdekoho, nemožný management v práci, nevychované teenagery, kteří slovy staré generace „rostou pro kriminál“, nebo svět oligarchů a mafiánů. Označení „sociopat“ patří v našich představách mnohdy k těm nejhorším společenským živlům.
Limitované prostředí sociálních sítí, kde je klíčové zaujmout v prvních pár vteřinách, přímo svádí ke zkratkám. Jednou z takových je i pop-psychologie, která destiluje složité psychologické koncepty do jednoduchých sloganů, popisků nebo svépomocných tipů srozumitelných pro masové publikum. Tím, že na sociálních sítích sdílíme zkušenosti nebo varovné příběhy, pomáháme normalizovat téma duševního zdraví a snižovat stigmata, která nám dříve bránila vyhledat pomoc.
Tato pomoc i informace samotné by měly samozřejmě být dostupné veřejnosti, ale právě pop-psychologie nemusí vždy čerpat jen z oficiálních vědeckých výzkumů. V době, kdy video může na internet umístit každý, kdo má mobil, není těžké sklouznout od zjednodušení k misinformacím, tedy nepravdám, jejichž cílem je škodit. Stačí vám přidat ta správná klíčová slova. Pop-psychologie tak může nejen pomáhat, ale paradoxně v některých případech škodlivé mýty a stereotypy o duševním zdraví udržovat. Ať už jde o anekdotu „ze života“, prostý omyl, nebo promyšlený obchodní záměr, který vám má prodat nejnovější e-book nebo přednášku plnou hloupostí.
Kdo je psychopat a narcis
Jedním z pojmů, které dnes díky pop-psychologii všude „trendují“, je například narcismus. Není divu, protože když si o této osobnostní poruše zjišťujeme více, můžeme pozorovat některé příznaky částečně i u sebe. Nebo je najednou zřetelněji sledujeme v chování našich blízkých. Každý z nás má své slabiny a někdy se chová necitelně, sobecky nebo má o sobě zkreslenou představu. A zároveň nikdo z nás nechce být manipulován, už vůbec ne v intimních vztazích, a proto se o narcismu snažíme dozvědět co nejvíce. Preventivně.
K pronikání psychologických pojmů či přímo diagnóz do běžné mluvy přispěl i boom žánru true crime, který se v mnoha případech nevyhne psychologickým profilům pachatelů. Takový obsah tvoří nejen zasvěcení odborníci a odbornice, ale i obyčejní lidé, které prostě baví černá kronika. Nadužívání diagnóz se ale nevyhýbají ani veřejně činné osobnosti, ani samotní odborníci a odbornice na duševní zdraví.
„Jestli to není jasné z šílenství, co vypouštějí z pusy, doporučuju vám tuto knihu,“ upozornil nedávno kanadský politik Fareed Khan novináře. Jeho čtenářským tipem byla publikace Dangerous Case of Donald Trump z roku 2017, ve které 27 specialistů z oboru psychiatrie a psychologie popisuje „nebezpečí, které duševní zdraví amerického prezidenta Donalda Trumpa představuje pro blaho národa a jednotlivce“. Samotná kniha dodnes vyvolává kontroverze. Porušuje zlaté pravidlo Americké psychiatrické asociace, pro kterou je neetické vydávat profesionální názory na veřejné osobnosti „na dálku“ bez předchozího osobního vyšetření. Odborný tým publikaci obhajuje tím, že v tomto případě jde hlavně o varování a výzvu k tomu, aby byla oficiální diagnóza stanovena.
Americký prezident momentálně rozpoutává obchodní válku či hrozí připojením ke Spojeným státům nejen Kanaďanům, a proto se politikům nemůžeme divit, že na jeho adresu nešetří silnými slovy. „Jeho sociopatické charakteristiky jsou nepopiratelné a ohrožují demokracii,“ řekl Fareed Khan. Sociopaty si tak představujeme nejen jako sadistické nadřízené, obtížné dospívající, nebezpečné vrahy z true-crime dokumentů, ale nyní také i jako Donalda Trumpa. Člověka, který je skutečnou světovou hrozbou, ale svou oficiální diagnózu nemá stanovenou. A to si „sociopaté“ rozhodně nezaslouží.
Disociální porucha osobnosti
Sociopatie je pojem spíše už jen v našich hlavách. Od tohoto zjednodušeného výrazu se postupně upouští a v klinické praxi už ho nenajdete vůbec. V Česku se označuje jako disociální (antisociální) porucha osobnosti. Zatímco diagnóza antisociální poruchy osobnosti je primárně založena na chování, psychopatie je teoretizována jako porucha osobnosti a afektivní deficit. Jsou si podobné, často se vyskytují společně, ale nejsou to synonyma.
Národní zdravotnický informační portál charakterizuje osobnost s antisociální poruchou těmito projevy: ignoruje sociální/společenská pravidla, nemá pocit viny („mohou za to ti ostatní“), má sklon k násilí, vykazuje bezcitnou lhostejnost či necitlivost k druhým, někdy dokáže navenek působit šarmantně („vlk v rouše beránčím“), páchá trestné činy. Snadno si tak lidi s touto poruchou představíme jako monstra. Na druhou stranu nás to může i uklidnit, pokud jsou antisociální jedinci jednorozměrní, máme pocit, že je rozpoznáme.
Stejně jako jiné poruchy osobnosti, vyznačuje se i ta antisociální širokým spektrem. Není to forma, ze které lezou krvelační Tedové Bundyové a Marie Fikáčkové. Stejně jako tyto extrémní případy ze světa zločinu, většina lidí, žijících s antisociální poruchou osobnosti, vypadá prostě úplně stejně jako ti, co to mají jinak. A také se tak většinou dokážou chovat. Klidně to může být náš partner nebo dítě. Koneckonců to můžeme být i my sami.
„Všichni nosíme masku, nejen sociopaté. A ze stejných důvodů – život je jednodušší, když se chováte jako ostatní. I já se teď maskuju. Kdybych to nedělala, byla bych mnohem plošší, nepůsobila bych tak přátelsky. Což neznamená, že bych na vás byla zlá nebo vás chtěla zranit. Ale třeba bych míň mrkala a nebyla tak okouzlující. S tím se přece dokáže ztotožnit každý,“ začíná videorozhovor pro Business Insider sympatická klinická psycholožka Patric Gagne. Nedlouho poté, co získala doktorát na univerzitě v Los Angeles, dostala i odpověď na to, co ji dlouho děsilo, byla u ní diagnostikována antisociální porucha osobnosti: „Necítím se jako monstrum. Ale probudím se jednoho dne a budu chtít vraždit?“
Sociopatka Patric Gagne
„Hrozně se mi ulevilo, konečně jsem to mohla pojmenovat. Nemůžete použít Diagnostický a statistický manuál duševních poruch, ale Hareho škálu psychopatie. Abyste testováním mohli projít, musíte mít záznam v kriminálním rejstříku,“ popisuje, proč spolu s úlevou přišly i pochybnosti. Záznam v rejstříku sice měla, ale tato škála popisuje i některé chování, které se na Patric Gagne nevztahuje. Generalizace zaměřená čistě na chování, ale už méně na psychiku, pak z testování vyřazuje lidi s čistým rejstříkem. Ti v USA dostanou jiný test, takže nepřicházejí o možnost získat diagnózu, nicméně rozdělování na vězeňské a obecné testování může zkreslovat celková data o obou skupinách.
Patric už od dětství věděla, že je jiná. Dělalo jí potíže chápat naučené emoce – empatii, stud, lítost a další, které přejímáme od svých rodičů nebo pečovatelů. Uvědomila si, že tyto emoce nepotřebuje, stačí je předstírat. Doma se jí to dařilo, ale na základní škole se tak hlídat nedokázala. „Cítila jsem emocionální klaustrofobii a jediný způsob, jak ji neutralizovat, bylo zlobení. Destrukce. Nevím proč, ale věděla jsem, že mi to udělá lépe,“ předesílá předtím, než na kameru sdílí okamžiky, kdy bodla jinou žačku tužkou. „Děsilo mě, že se veškerý stres přetavil do jistého typu euforie. Nebylo to tím, že jsem někomu ublížila, ale proto, že jsem udělala něco velmi destruktivního.“
Velmi brzy chápala, že aby v životě dosáhla toho, co chce – mít dům, rodinu, hezký život, musí se chovat prosociálně. I když jí to nepřináší žádný dobrý pocit. Popisuje to na příkladu, když zaplatila za člověka před sebou v obchodě, protože neměl peníze. „Je to problém, který je třeba vyřešit, necítím se kvůli tomu jako lepší člověk.“ Dětství tak trávila maskováním, ale bylo to pro ni vyčerpávající a zvyšovalo to chuť po tom způsobovat chaos. „Byla to maladaptivní strategie přežití. Takže když se někdo staví proti tomu, abychom pomáhali sociopatům, připomněla bych mu, že tito lidé byli dříve dětmi. Přece byste neodmítli pomoc dětem.“
Sama Patric si s tím, jak rostla, pomáhala „sebemedikací“. Naordinovala si vloupačky a krádeže aut, která pak vracela. „Cítila jsem takový klid. Být v místech, kde jsem neměla co dělat, neutralizovalo můj stres.“ Nic neničila, jen si třeba sedla v něčím obýváku do křesla, popojela cizím autem a relaxovala. Uvažovala nad sebou iracionálně, měla dojem, že pokud si nebude průběžně ulevovat, její temné impulzy se zhorší, až ji přemůžou.
Kniha Sociopatka od Patric Gagne
Součástí mise Patric Gagne jsou i její otevřené, intimní a místy až znepokojivé memoáry Sociopatka. Od prvního vydání se staly bestsellerem New York Times a podle čtenářů Goodreads.com druhým nejoblíbenějším memoárem roku 2024. Napínavý, místy až beletristicky psaný příběh ženy, která žije na hranici vnímání emocí i morálky, v češtině vydává Jan Melvil Publishing.
Výhody sociální apatie
Když jednoho dne Patric chytila policie, bylo jasné, že jí tento způsob úlevy ohrožuje. Pokud by pokračovala, skončí ve vězení. Začala nad sebou přemýšlet jinak: „Když si neulevím, může to být nepříjemné, ale mohla bych to zkusit zpracovat jinak.“ Od té doby se snaží „normalizovat sociopaty“. Ne jejich antisociální chování, ale jejich emoční deficit: „To, jak se cítíš, nebo necítíš, je naprosto normální pro někoho, jako jsi ty,“ shrnuje.
Pokud antisociální poruchu přestaneme démonizovat, můžeme tím pomoct nejen lidem, kteří s ní žijí. V případě, že se tito „sociopaté“ například v terapii naučí dovednosti, jak svou kondici lépe zvládat, může to být úleva i pro nás ostatní. Pomoct pochopit antisociální poruchu může podle Patric Gagne například hrdinka seriálu Wednesday Addams, která je oblíbená pro své analytické schopnosti a cynické poznámky. Sice působí chladnokrevně, zároveň jí na kamarádech, které si k sobě dokáže pustit, velmi záleží.
„Lhaní, manipulace, povrchní kouzlo, parazitický životní styl, nezodpovědnost – ne všech sociopatů se to týká. Příliš se soustředíme na antisociální chování, ale měli bychom se zaměřit na omezený emocionální afekt,“ říká Patric Gagne s tím, že se schopnosti sociopatů dají využít i konstruktivně: „Každý má v sobě temnotu, kterou skrývá. S temnotou se dokážeme ztotožnit. Když se lidé se mnou setkají, jsou fascinovaní a chtějí se mi svěřovat.“ Emocionální apatie jí dovoluje lidi nesoudit. Pomáhala jí v dřívější terapeutické praxi, nyní i v mateřství. „Necítím vinu a nepoužívám ji proti svým dětem. Když přijdou domů se špatnou známkou, manžel reaguje ve stylu – jak se to mohlo stát? Já takto nereaguji a dětem tím dávám prostor, aby na výsledek testu reagovaly samy.“
Dodnes koukáme na sociopaty prismatem 20. století, tedy na základě těch nejextrémnějších negativních příkladů chování. Odhaduje se, že v populaci jsou ale až 3 % lidí s antisociální poruchou. To by v Česku znamenalo okolo 300 tisíc osob. Většina z nich, i přes svou emocionální plochost, se zvládá zapojit do běžného chodu společnosti, proto se nabízí otázka proč bychom je za to měli dál stigmatizovat? Je nepochybně načase přestat touto diagnózou nálepkovat kdejakou špatnost ve veřejném prostoru, aby se mohli lidé s antisociální poruchou přestat maskovat. Pořádně se nadechnout a dovolit si relaxovat, samozřejmě v mezích zákona.
Zdroj: The Guardian, PsychologyToday
