Je váš ex narcista? Pravděpodobně ne. Z odborného pojmu se stal internetový hit
Dříve byste řekly, že partner, který vás (už zase) naštval, je sobec, mizera nebo gauner. Dnes řeknete, že je narcista. Co je s touto vědecky znějící nálepkou v nepořádku a proč nám někdy zakrývá pravý stav věcí?
Zdá se mi to, nebo se kolem nás v poslední době přemnožili narcisté? V každodenních rozhovorech i v příspěvcích na sociálních sítích to místy vypadá jako na žlutě kvetoucím jarním záhonu plném narcisů.
„Partner není partner, ale narcis. Nechal mě roky ve všem máchat,“ stěžuje si přispěvatelka v jedné maminkovské skupině. „Veškerá domácnost je na mně, děti jsou mu jedno. Na všechno se mě ptá, neumí ani pohlídat kuře v troubě.“ Autorka dalšího příspěvku považuje svého muže také za narcistu: „Kontroluje mi Messenger a čte zprávy. Zjistil si heslo na můj mobil a prostě si přečetl, co si píšu s kamarádkami. Prý ho pomlouvám!“ Třetí přispěvatelka spatřuje narcismus v tom, že její partner, místo toho, aby jí pomáhal, pracuje doma na prezentaci do práce. A čtvrtá líčí domácí peklo: „Z manžela se během mého těhotenství vyklubal narcis, proběhlo i fackování v devátém měsíci. Nemluvě o urážkách a vyhrožování, jak mě zničí.“
Ve skutečnosti samozřejmě nejde o žádnou epidemii narcismu, nýbrž o to, že se z něj stal módní termín. Narcista tak na pomyslném stupínku vítězů vystřídal donedávna nejpopulárnějšího psychopata. (Pamatujete, jak jsme ještě před dvěma lety diagnostikovali všechny neoblíbené šéfy či politiky jako psychopaty? Tedy ne že by někteří z nich nebyli...)
Označení „narcismus“ tak dostává téměř libovolné negativní chování partnera, od neochoty zapojit se do domácích prací až po domácí násilí. Neznamená to samozřejmě, že manipulace, patologická kontrola, lhostejnost, či dokonce domácí násilí nejsou vážným problémem. Ten, kdo se jich dopouští, ale nemusí být zrovna narcista.
Má můj partner poruchu osobnosti, nebo je jen sobec?
„Lidí, kteří se chovají sobecky, arogantně či bezohledně, je ve společnosti mnohem více než těch, kteří trpí narcistickou poruchou osobnosti,“ upozorňuje psycholog Greg Sullivan. Těch je podle něj v populaci nanejvýš šest až sedm procent mezi muži a čtyři až pět procent mezi ženami. (Naproti tomu například úzkostnou poruchou trpí každý třetí člověk.)
Narcistická porucha osobnosti sice nepatří mezi duševní onemocnění, přesto musí splňovat jistá diagnostická kritéria: „Všeprostupující velikášství ve fantazii nebo v chování, potřeba obdivu, nedostatek empatie,“ vyjmenovává Greg Sullivan. Skuteční narcisté trpí také chorobným pocitem vlastní důležitosti, jsou přesvědčeni o své výjimečnosti a mají sklon k využívání druhých. Samozřejmě že některých skutků či typů chování, které jsou typické pro narcisty, se v běžném životě dopouští mnohem širší skupina lidí. Snad každý z nás se ve vztahu ke svému partnerovi někdy zachoval sebestředně nebo jsme nebyli dostatečně empatičtí. To ale neznamená, že jsme všichni narcisté.
„Nadužívání termínu narcista může mít neblahé důsledky i pro osoby, které touto poruchou skutečně trpí, a celé jejich okolí,“ říká psycholog Craig Malkin z Harvard Medical School. „Když společnost vykresluje narcisty jako naprostá monstra, lidé s narcistní poruchou se bojí vyhledat odbornou pomoc, protože přiznání takové nálepky vnímají jako ortel vyvrhele.“
Proč si nehrát na psychologa
Nálepkování sobeckých, manipulativních či arogantních partnerů jako narcistů je součástí širšího fenoménu, známého jako therapy speak: Do běžné mluvy prosakují odborné termíny, které dříve používali jen psychologové a terapeuti. V každodenních rozhovorech se tak oháníme vědecky znějícími slovy: Atmosféra v kanceláři plné pomluv je „toxická“, ze setkání s revizorem v metru máme „trauma“, chování kolegyně nás nepopouzí, nýbrž „triggeruje“, tchyně posedlá uklízením trpí „OCD“, tedy obsedantně-kompulzivní poruchou, nespolečenský kamarád je „autista“.
Zkrátka díky zvýšenému zájmu o duševní zdraví máme všichni pocit, že jsme tak trochu psychologové, a oháníme se výrazy, jejichž skutečný význam ale poněkud zkreslujeme. Často to může vést až k jejich devalvaci, jako se to stalo slovu „deprese“ – vážné duševní onemocnění se stalo slovem sloužícím k popisu i přechodného smutku či duševního nepohodlí. Z amatérských diagnóz se stal prostě módní trend.
Sami psychologové a terapeuti nemají therapy speak příliš v lásce, protože jeho nálepky – kromě toho, že jsou necitlivé ke skutečně duševně nemocným – zplošťují a ochuzují náš emoční slovník. „Když mi klientka vykládá, že má ,narcistickou‘ matku, snažím se zjistit, co tím vlastně myslí,“ říká terapeutka Jacquelyn Tenaglia. „Jak se matka v různých situacích chová? Co říká? Čím klientku v dětství zraňovala? Jak to ona sama prožívala?“ I když můžeme mít pocit, že termín „narcista“ je výstižný a zkratkou nás přivede k tomu, co psychologovi na sezení chceme sdělit, ve skutečnosti se k jádru věci dostaneme mnohem snadněji, budeme-li běžnými slovy popisovat konkrétní situace, chování a pocity.
Diagnostika narcismu na sociálních sítích
„Když jsem na sociální sítě napsala, že jsme se s manželem dohodli na rozvodu, můj feed na Instagramu a na TikToku zaplavily příspěvky o tom, jak si nastavit hranice s narcistickým ex,“ popisuje Ashley Solomon, zakladatelka organizace pro duševní zdraví Galia Collaborative. „Jenže můj expartner nebyl žádný narcista. Měl své mouchy, ale zrovna narcismus k nim nepatřil.“ Uvědomila si, že algoritmy sledující populární trend zahrnou každého, kdo se právě rozchází, obsahem nálepkujícím bývalého partnera jako narcistu.
Na platformě TikTok se zrodil trend zvaný NarcTok, tedy komunita videí o narcismu, která má obrovský dosah a oslovuje i velmi mladé lidi. Pozitivní stránkou tohoto fenoménu je samozřejmě vedle pozornosti věnované duševnímu zdraví i vědomí, že ženy s neempatickými, arogantními či manipulujícími partnery v tom nejsou samy. Stinných stránek je ale víc. Především jsou to zkratky a tendence hnát obsah do extrémů, protože snaha upoutat pozornost a vytvořit virální video vyhrává nad přesností. Složitá témata jsou zdrcnuta do třicetisekundových klipů s dramatickou hudbou, v nichž se sdílejí různé red flags (varovné signály), jako například love bombing („bombardování láskou“ na začátku vztahu) nebo gaslighting (česky nejspíš „oblbování“, tedy vytváření dojmu, že ten druhý je blázen nebo si svoje pocity jen namlouvá).
Zatímco u jiných diagnóz, jako je ADHD nebo autismus, lidé mají sklon diagnostikovat sami sebe a ztotožňovat se s příznaky té či oné škatulky, což může být koneckonců i úlevné, nálepkou narcismu téměř vždy „diagnostikujeme“ někoho jiného, typicky partnera nebo expartnera. Svým způsobem ho tak odlišťujeme a hledáme si co nejpádnější (tedy medicínský) důvod k odchodu ze vztahu.
Samo nálepkování druhého člověka jako narcisty je vlastně stejně manipulativní, jako když muž označuje svůj ženský protějšek při každém projevu emocí za hysterku. Je to stopka, po které už s ním dál nemusíme komunikovat a snažit se pracovat na vztahu. Má přece „diagnózu“, není normální! Říct, že můj bývalý (nebo současný) partner je narcista, zní světaznale a vědecky. Možná by však bylo lepší popsat skutečnost obyčejnějšími, zato přiléhavějšími slovy: Chová se sobecky. Je lhostejný. Je to domácí tyran. Zachoval se jako darebák.
