Stres v bezpečném prostředí nám prospívá, říká antropoložka Lucie Ráčková
Záměrně vyvolaný stres v bezpečném a kontrolovaném prostředí nám prospívá, dobrý je i zpracovaný a ukončený stres, po kterém má člověk dostatek času na regeneraci. Antropoložka Lucie Ráčková zkoumá stresové reakce v izolačních experimentech. Na Antarktidě i ve vesmíru.
Co je vlastně stres?
Úplně nejjednodušší popis by asi byl, že jde o reakci organismu na nějaký náročný podnět. Defi nice se poměrně různí podle toho, proč ten stres vlastně potřebujeme popsat, takže psychologové, sociologové a fyziologové se na něj každý dívají z trochu jiného úhlu pohledu. Konsenzus ale panuje na tom, že abychom situaci mohli nazvat jako stresovou, musí vyvolávat stresovou odpověď. Může být nekontrolovatelná, nedokážeme předpovědět, jak dopadne, a zároveň nějak převyšuje naše kapacity se s ní vyrovnat. Pokud bych měla uvést příklad, tak když dostaneme pokutu a jsme ve fi nanční tísni, budeme pociťovat výrazně vyšší stres, než když máme peněz fůru.
Je stres vždycky reakce na negativní věci? Pokud vyhrajeme například deset milionů v loterii, může se také dostavit jako reakce na pozitivní situaci?
V podstatě ano. Určitě přijde vzrušení, euforie, zrychlí se nám srdeční tep nebo nebudeme mít potřebu jíst, protože velká radost je v některých aspektech fyziologicky velmi podobná odpověď, jako když jsme ve stresu. Když já jako výzkumnice pak uvidím fyziologický signál, kde se bude ukazovat právě silné rozbušení srdce, zrychlený dech a zvýšené pocení, nemůžu z toho poznat, jestli člověk prožívá pozitivní, nebo negativní emoci.
Existuje dobrý a špatný stres?
Někteří odborníci se snaží klasifikovat dobrý stres jako ten, který nás posiluje, a na druhé straně špatný stres, který nám ubližuje. Ale v jádru se ty reakce opravdu nedají odlišit, i silně pozitivní situace nás mohou vyčerpávat a potřebujeme po nich regenerovat. Jeden z klasických dotazníků, který se používá pro zhodnocování celoživotní stresové zátěže, obsahuje vedle otázek na úmrtí blízké osoby nebo na stěhování také otázky na svatbu nebo narození dítěte. Asi se shodneme na tom, že to jsou v drtivé většině případů jednoznačně pozitivní životní situace, ale lidé v jejich procesu také zažívají velkou míru stresu. Takže dobrý stres může být ten, který je dobře zpracovaný, organismus jím prošel, situace se vyřešila a člověk měl možnost se poté zregenerovat.
Co když čas na regeneraci nemáme?
Pak může nastat problém. Pokud dochází k několika stresům po sobě bez dostatečné regenerace, můžeme si vypěstovat chronický stres, který nám následně může vytvořit základ pro zdravotní problémy. Zatěžuje a poškozuje tělesné orgány, může dojít k jejich poškození, hrozí například vznik kardiovaskulárních onemocnění, metabolických problémů a samozřejmě psychických potíží, ať už jsou to úzkosti, nebo deprese.
K čemu nám vlastně stres slouží?
Stresová reakce pomáhá optimalizovat naše fungování a maximalizovat šance na přežití, ať už tím, že uhnu autu, aby mě nesrazilo, nebo tím, že se namotivuji odevzdat pracovní úkol v termínu, protože si uvědomuji, že když to nesplním, tak mě vyhodí. Spousta lidí stres využívá právě v zaměstnání a ráda pracuje pod tlakem, protože jinak se nedokopou. Aby člověk fungoval v práci dobře, musí být do jisté míry aktivovaný, potřebuje nezívat a neusínat, ale zase by neměl být natolik přeaktivovaný, že se nedokáže soustředit, je zahlcený emocemi a vtíravými myšlenkami, nebo se třeba v důsledku stresu chová agresivně, případně strachově.
Jde si plánovitě přivodit stres, který pro nás bude užitečný?
Rozhodně, udělat si v bezpečném a kontrolovaném prostředí prostor pro to, abychom mohli prožít stresovou situaci, je určitě super a zdraví prospěšné. Typickým příkladem je otužování. Při něm dochází k silnému stresu organismu, protože se najednou rapidně změní vnější podmínky. Nejsme v oblečení, ve kterém máme příjemných třicet stupňů, ale v chladné vodě, která má kolem jednoho stupně, takže tělo je přirozeně v šoku, ve stresu, začne stahovat cévy a první reakcí je: „Uteč!“ Člověk se pak musí přirozeně zklidnit, chvíli v té vodě vydržet, prodýchávat a doslova tak pracuje s vědomou kontrolou nad stresem, snaží se v tom nepohodlí najít klid. Když potom vyleze ven, vyplaví se koktejl hormonů, jako je dopamin, nonadrenalin a další euforické hormony, a je mu skvěle. Navíc z dlouhodobého hlediska otužování posiluje obranyschopnost organismu a má velmi pozitivní vliv na psychiku.
Často zaznívá, že dnešní doba je víc stresující, než byla třeba před sto lety. Je to ale skutečně tak? A je možné to vůbec srovnávat?
Srovnává se to opravdu jen velmi těžko. Je sice pravda, že lidé před sto dvěma sty lety žili jednodušším životem, nebyli například tolik propojeni s celým světem, neměli kolem sebe sociální média a digitální přístroje a nebyli tolik bombardováni nejrůznějšími stimuly, ale na druhou stranu hladomory byly mnohem častější a rozšířenější, dostupnost potravin kolísala, procházeli si válkami, bylo normální, že umíraly děti. Matky musely porodit šest dětí, aby měly šanci, že z nich třeba dvě přežijí, a při každém z porodů šlo o život i jim samotným. Když žijete v době bez antibiotik, je stresová zátěž na angínu jiná, než když si na ni hned můžete vzít léky, které vám pomohou. Takže každá doba má určitě něco svého, a těžko říct, podle čeho se rozhodovat, kdo na tom byl z hlediska stresu hůř.
Už během magisterského studia jste se zaměřila na výzkum prenatálního stresu. Na co jste přišla? Stresujeme se už v děloze?
Snažila jsem se přijít na to, jak je možné, že prostředí, v jakém se nachází nastávající matka, a způsob, jakým prožívá svět kolem sebe, ovlivňují její potomky. I experimentální výzkumy na zvířatech prokázaly, že potomci matek, které výzkumníci stresovali, se chovali jinak než potomci v nestresovaných kontrolovaných skupinách. Projevuje se to například na fungování metabolismu, změnách vzrůstu nebo rychlosti dospívání a chování. Studovala jsem tedy, jak stres dokáže změnit expresi genů právě v průběhu vývoje organismů, a snažila se zjistit, jestli existuje souvislost mezi znaky zvýšeného prožívání stresu v dospělosti a známkami stresu v dětství. Je prenatální stres vždy závislý jen na tom, jak se cítí matka? Má to samozřejmě velkou souvislost, protože plod matce neuteče, takže ho ovlivňují její biochemické procesy a také vnější svět, ve kterém se ona nachází. Děti od třetího trimestru například začínají slyšet a studie ukazují, že když na ně mluvíte, jsou pak schopné lépe rozpoznávat jazyk.
Výzkum francouzských novorozenců například ukázal zajímavou věc. Když jim pouštěli francouzštinu, reagovali úplně jinak, než když slyšeli angličtinu nebo španělštinu. Při poslechu stejného jazyka, jaký slyšeli u matky v břiše, se jim měnila mozková aktivita. Bylo by tedy bláhové si myslet, že to, co se děje okolo dítěte, ho nijak neovlivňuje, a je jasné, že pokud se matka bude nacházet ve vztazích, které pro ni nejsou dobré, nebo v nelehkých životních situacích, tak to na její dítě bude působit jinak, než kdyby celé těhotenství prošla v klidu, míru a v láskyplném prostředí. Nicméně představa naprosto dokonalého a bezstresového těhotenství je utopická, takový už je život, že jsme něčím ovlivňovaní pozitivně a něčím negativně. Běžný každodenní stres v nepřítomnosti závažných negativních životních událostí nebo nemocí s velkou pravděpodobností miminka výrazněji neovlivňuje. Co se tedy během prenatálního stresu s dítětem v děloze děje? Záleží na situaci, na kontextu a na míře. Velmi narativním a zjednodušeným způsobem by se dalo říct, že vyvíjející se dítě „vycítí“ zvýšený kortizol, zvýšené markery zánětu a nižší množství výživy a „dojde k závěru“, že prostředí je nepřátelské, bude zažívat podobné situace, hodně stresu a omezený příjem živin. Jeho tělo v ten moment začne upravovat expresi genů, metabolické dráhy nebo vývoj orgánů tak, aby se na takovou situaci adaptovalo. Samozřejmě tato akce není vůbec vědomá, zde to používám pouze jako analogii pro snazší uvažování o problému.
V některých případech může adaptace vyústit v tendenci k hyperaktivitě, sklony k ADHD, jistou míru nepozornosti a problémy s udržením pozornosti. Máme sklony vidět to jako něco negativního, ale to je z optiky funkce naší současné společnosti. Pokud se nad tím zamyslíme z evoluční perspektivy, pokud žiju v nebezpečném prostředí, kde hrozí, že mě zabije predátor, není výhoda mít nízkou úroveň stimulovatelnosti, protože pak bych mohl přehlédnout jemný indikátor ohrožení, třeba tygra, kterého si nevšimnu.
V rámci vašeho výzkumu stresu jste se také ocitla na Antarktidě, nejodlehlejším a nejmrazivějším kontinentu světa, kde jste mapovala vliv izolace na tamější výzkumníky. Jak takový výzkum probíhá?
Na expedici jsem se dostala s podporou Českého antarktického výzkumného programu, s výzkumem v rámci mého doktorského studia, kde mě vede profesorka Julie Dobrovolná, mimo jiné také zakladatelka spin-off společnosti Entrant. Mým záměrem bylo zjistit, jak se právě na takovém místě vyvíjí naše vnímání stresu a stresová reakce. Protože ono to zní hrozně silně – Antarktida, jedete tam dlouho, jste tam opravdu sami, poměrně odříznutí, nemáte pořádně přístup k internetu, s lidmi tady jsme všichni komunikovali prostřednictvím jedné sdílené e-mailové adresy, přenos dat trval strašně dlouho a ne každý si s každým sedne, jak už to tak bývá. Měla jsem dotazníky, prostřednictvím kterých jsem se výzkumníků každý den ptala, jaké cítí emoce, jestli pozitivní, nebo negativní, jestli se cítí osamělí, jaký pociťují stres, jak se jim spalo, jak vnímají skupinu jako takovou a podobně. Měli na sobě sporttestery, které jim měřily srdeční tep, a to pro mě byla další data. Plus jsme využívali přístroj právě od spin-off fi rmy Masarykovy univerzity Entrant s. r. o., který je schopen měřit stres na bázi termodynamiky.
Jak působilo právě to, že jste měli omezený přístup k sociálním sítím a internetu? Je to zdroj stresu, že jste najednou odstřihnutí, nebo naopak po pár dnech přišla úleva, že se na vás neustále nevalí informace a notifikace?
Jak kdy a jak u koho. Například lidé, kteří byli na expedici poprvé, byli zvyklí si psát s kamarády, s rodinou nebo na to, mít možnost si kdykoli koupit jakékoli jídlo nebo jiné nezbytnosti. Když jsme se bavili, svěřili se, že právě to je věc, ze které mají obavu, že o tuto možnost přijdou. Na druhou stranu lidé, kteří na expedice jezdí opakovaně, říkali, že to problém není. Někdo dokonce řekl, že ani nerozumí tomu, proč se jich na to ptám, že je to naprostá banalita. Když už jsme pak byli na místě, někteří konstatovali, že je to ze začátku divné, protože máte zvyk chodit na sociální sítě, ale velmi brzy se ten kontext celý promění. Vy jste tam opravdu najednou v úplně jiném světě. Neútočí na vás žádné billboardy, neexistují vlaky, které musíte stihnout, neplatíte kartou, nepustíte si televizi, Instagram nefunguje, takže abstinovat není tak těžké.
Jakou roli v takovém prostředí hraje nuda? Protože pokud se odstřihneme od sociálních sítí v běžném světě, máme tisíce možností, jak se zabavit. Jak jste se ale zabavili na Antarktidě?
Musíte si uvědomit, že ti lidé tam jeli provádět výzkum. Šlo o meteorology, geografy, geology, měli dost své práce, která se navíc odvíjela od toho, jaké bylo počasí. Takže když bylo hezky, snažili se toho udělat co nejvíc, a naopak když jim počasí nepřálo, dělali si další plány, prováděli běžnou údržbu, brainstormovali nové nápady. Zrovna nuda se ale hodně řeší ve vztahu k vesmírným misím, které se plánují na Mars, protože když to vyjde dobře, a orbity budou nejkratší možné, tak to stejně znamená, že jenom cesta tam bude trvat tři čtvrtě roku.
Pardon, to znamená, že ti lidé budou doslova devět měsíců sedět v raketoplánu a poletí?
Přesně tak. Bez internetu, s dalšími zhruba čtyřmi lidmi, poletí tři čtvrtě roku na Mars, tam budou třeba půl roku a pak zase poletí zpátky. Co se signálu týče, je Mars už docela daleko a my jsme pořád omezeni rychlostí světla, takže zprávy ze Země dorazí asi za 30 minut, což automaticky znamená, že hovor v reálném čase je nemožný. Izolace na Marsu bude jiná, než jsme zvyklí na Zemi.
Co to znamená?
To se právě řeší, co s tím. V létě jsem byla na Space Summer Program, pořádaném International Space University, a tam jsem se mimo jiné účastnila projektu pod vedením hlavního vědeckého pracovníka NASA Ames Jacoba Cohena a hlavního vědeckého pracovníka NASA v důchodu Jima Greena, který se zabýval využitím metaverza pro vesmírný sektor. Vymýšleli jsme, jak přenést identitu do virtuálního světa, aby si astronauti, kdyby si chtěli z Marsu například promluvit s terapeutem, mohli otevřít jeho avatar. Jak už jsem říkala, telefonát nebo rozhovor v reálném čase možný nebude, ale s pomocí umělé inteligence, na základě informací, které o daném astronautovi jeho terapeut má, bude možné na jeho otázky generovat nějaké odpovědi. A samozřejmě bude možné mu nahrát nějakou zprávu, na kterou pak on bude mít možnost odpovědět a poslat ji zase zpátky. Takovýmhle způsobem půjde simulovat například i reálný set s rodinami a podobně. Můžete dokonce požádat AI, aby upravila způsob, jakým s vámi mluví váš manžel, děti a přátelé! Umělá inteligence a virtuální realita budou v těchto protiopatřeních průlomové.
V disertační práci se pořád věnujete výzkumu stresu, ale vypadá to, že už minimálně jednou nohou utíkáte do vesmíru. Co je tedy teď vaše hlavní oblast výzkumu?
Je pravda, že mě vesmírný výzkum začal nesmírně bavit a přijde mi v mnoha ohledech smysluplný. Výzkum ve vesmíru je vrcholem technologické a znalostní hranice lidstva. Důraz na vysokou trvanlivost vynálezů, hospodárnost a přežití v nehostinných podmínkách přinesl již několik životy měnících vynálezů a mohl by nám pomoct vyřešit některé problémy, se kterými se potýkáme, včetně globálních klimatických změn. Nacházíme se v době, která pravděpodobně bude dobou mise Artemis, podobně jako v 60. letech byla doba letu na Měsíc, a já u toho strašně chci být. Dává mi to smysl i z hlediska mého zaměření, protože jsem vystudovala antropologii, která zkoumá chování člověka v různých kontextech, a zároveň se věnuji tomu, jak stres ovlivňuje výkon, což je současně jedna ze zásadních otázek, které se při úspěšné misi na Mars musejí řešit. Je to pro mě nová výzva.
Jak moc je reálné, že byste u toho mohla být?
Uvidíme. Jak jsem říkala, byla jsem už na letní vesmírné škole, absolvovala jsem vesmírné stáže ve Španělsku a ve Francii, a teď především musím dokončit doktorát. Pro mě je vždycky jednodušší mluvit o tom, co budu dělat, když mám zrovna nějaký konkrétní projekt, který to určuje, ale teď se v podstatě nacházím v situaci, kdy dokončuji to, co jsem doposud dělala, a zkoumám různé možnosti, co dál. Zjišťuji, že je hodně směrů, kterými se můžu ubírat. Zajímám se o možnost, jak se dostat na postgraduální studium do Ameriky, chtěla bych se přibližovat studiu indikátorů pro zlepšení nebo zhoršení výkonů, ale také mě dost fascinuje výzkum mikrogravitace. Současně bych chtěla zůstat blízko přírodním vědám a vědě o člověku, takže momentálně nedokážu říct, jak to přesně dopadne.
