Narcis, trauma, projekce, jazykem psychologie mluvíme čím dál tím více. V čem je úskalí?
Narcis, psychopat, trauma, projekce, závislost. Čím dál častěji slýcháme, že o každodenních pocitech a běžných mezilidských vztazích se mluví jazykem vypůjčeným ze slovníků psychiatrů a psychologů.
Dřív jsme to znali jenom z filmů Woodyho Allena, teď je to každodenní realita. Nerudný kolemjdoucí, který bezdůvodně nakopl vašeho psa, je nejspíš psychopat. Partnerův zvyk nechávat na vaně svoje ostříhané nehty vás nerozčiluje, ale triggeruje. Kamarádka, která každých deset minut kontroluje telefon, jestli jí nenapsal ten chlápek, co s ním byla na rande, je podle teorie citové vazby úzkostný typ a může za to nepřijetí v raném dětství. Spolubydlící posedlá uklízením zase určitě trpí obsedantně kompulzivní poruchou.
Každý je psycholog amatér
Zájem o témata duševního zdraví je samozřejmě skvělá věc, stejně jako snaha porozumět sobě samým a druhým s pomocí psychologie nebo psychoterapie. „V době mého mládí nikdo nemluvil o tom, že chodí na terapii. To by byl za ,blázna‘,“ říká belgicko-americká psychoterapeutka Esther Perel. „Je dobře, že toto stigma zmizelo. Dnes má terapie úplně jinou image a je to skvělá příležitost porozumět věcem, se kterými se lidé potýkají odedávna, mnohdy úplně sami.“
Jenže zároveň se odborné termíny dostaly jako zbraň do rukou lidem, kteří si o sobě jen myslí, že vidí druhým do duše. A spolu s nimi i záliba v amatérském psychoanalyzování: „Ty sice říkáš, že ti to nevadí, ale ve skutečnosti popíráš svoje pocity. Na podvědomé úrovni tě to atakuje a aktivuje to vzorce z dětství. Měla bys zpracovat nepřijaté emoce.“ V mnoha dvojicích hraje jeden z partnerů roli psychoterapeuta, který tomu druhému vysvětluje, jak se doopravdy cítí. Psycho žargonu se chopily i sociální sítě, kde úspěšně působí spousta samozvaných terapeutů. Rady, jak porozumět sobě i vztahům s druhými, udílejí na TikToku v půlminutových videích s obrovským dosahem.
Jedním z důsledků je, že význam některých termínů se postupně devalvuje. Z deprese jako termínu pro vážnou duševní nemoc se už kdysi dávno stala „depka“, špatná nálada, kterou může mít každý. Dnes jsou pro změnu všichni „vysoce citliví“. Trochu mi to připomíná začátek humoristického románu Tři muži ve člunu, kde autor Jerome Klapka Jerome píše: „Prapodivná věc, ale já když si čtu reklamní oznámení na nějakou zázračnou medicínu, tak vždycky dojdu k závěru, že tou dotyčnou nemocí, o které se tam pojednává, trpím v té nejvirulentnější podobě. Pokaždé odpovídá diagnóza přesně všem pocitům, které mám odjakživa já.“
Méně vtipným následkem zneužívání odborných termínů je to, že jimi nálepkujeme lidi okolo. „Kdekdo si přečte o teorii citové vazby a potom chodí a škatulkuje své přátele a příbuzné jako vyhýbavé nebo úzkostné typy,“ říká Esther Perel. Nejenže jsou takové nálepky dost necitlivé, ale mohou zcela zamlžit smysl toho, co chceme říci.
Kouzlo cizích slov
Proč tolik lidí láká popisovat vlastní pocity, ostatní lidi a vztahy jazykem odborných psychologických termínů? Dodává nám to pocit důležitosti, zní to zasvěceně, vypadáme díky tomu jako autorita. Jenže zároveň, aniž si toho všimneme, nás to vzdaluje od toho, co chceme doopravdy říci. „Cizí slova nám pomáhají distancovat se od obtížných stránek svého citového života,“ říká psychoterapeut Jonathan Shedler. „Jazyk populární psychologie a abstraktních konceptů je jako štít, kterým se chráníme proti tomu, co bychom řekli, kdybychom mluvili opravdu od srdce.“ A vzápětí uvádí příklad jedné ze svých klientek. „Mám hrozný vztah se svojí matkou, je to totální narcistka,“ prohlásila.
Terapeut pak musel složitě pátrat po tom, co si pod tímto termínem klientka vlastně představuje, a snažil se ji přimět, aby svou matku popsala konkrétněji a běžnějšími slovy. Jak se její údajný „narcismus“ projevuje? Psycho žargon tak může naši řeč připravit o mnoho nuancí. Když řekneme, že matka je „narcistka“, můžeme tím myslet, že se chová, jako že ji naše chování zraňuje, že s ní nedokážeme navázat kontakt. Zároveň ale může být sobecká a chovat se zraňujícím způsobem, aniž by naplňovala definici narcistní poruchy osobnosti.
Škatulky, které škodí
Zneužívání rádoby odborných výrazů ale může mít obrovské negativní důsledky i mimo terapeutická sezení v reálném životě. Ukažme si to na slově, které už dávno přestalo být odborným výrazem. Ostatně, bylo to možná vůbec první slovo, které opustilo stránky lékařských pojednání a stalo se nadávkou. To slovo je „hysterie“.
Celá staletí se používalo k umlčování žen, které si moc dovolovaly. Staří Řekové, kteří toto slovo vynalezli (hystera znamená děloha), se domnívali, že u žen, které se chovají nepřijatelně, putuje děloha skrze celé jejich tělo. V raném novověku byla hysterie vnímána v přímé souvislosti s ďábelskou posedlostí, což vyvrcholilo hony na čarodějnice. Zlatým věkem diagnózy „hysterie“ bylo devatenácté století, kdy se za typický projev „hysterky“ považovala snaha o emancipaci, touha studovat univerzitu, pronášet proslovy na veřejnosti. Jako léčba se doporučoval odpočinek, v těžších případech v nějakém ústavu pro choromyslné.
Dnes už hysterie mezi diagnózy nepatří, ale stále slouží k nálepkování žen, které se druhé straně znelíbí. Cejch „hysterky“ dostávají političky, manažerky, aktivistky, umělkyně nebo prostě partnerky a kolegyně… často jen proto, že nahlas vyslovují určité názory nebo dávají najevo emoce.
Mluvit vlastním jazykem
Sami psychoterapeuti na sezeních s klienty odborný jazyk většinou moc nepoužívají. „Vzdaluje nás od naší vnitřní zkušenosti, i když to navenek vypadá, že je to naopak,“ říká Jonathan Shedler. Psycho žargon nám ve skutečnosti často napomáhá vyhnout se skutečnému pojmenování toho, co nás bolí, v čem selháváme, čeho se bojíme. Na naše pocity a vztahy je to ale často příliš hrubý nástroj, jako bychom se snažili okopávat zahrádku bagrem. Mluvit o svých emocích obyčejnými slovy sice není tak efektní, ale zato vede k lepšímu porozumění druhým i sobě samým.
Nechce se vám jít na večírek, raději byste zůstali doma, uvařili si čaj a četli si. „Nebuď takový asociál,“ hecuje vás spolubydlící. Výraz se často používá pro popis někoho, kdo raději tráví čas o samotě. Často však bývá zaměňován s antisociálností, která se vyznačuje kriminálním chováním, impulzivitou a nedostatkem empatie.
Jedny z nejčastějších nálepek, s nimiž se můžete setkat. Za introverta bývá často mylně označován člověk stydlivý, úzkostný nebo se sníženým sebevědomím, který se společnosti straní ze zcela jiných důvodů. Ve skutečnosti je málokdo z nás krajní introvert nebo extrovert, většina lidí se pohybuje na určitém spektru.
V současnosti velmi módní škatulka, která se používá zejména v souvislosti se sebeprezentací na sociálních sítích. Za narcisty bývají často označováni lidé, kteří se chovají sobecky, dbají na svůj zevnějšek nebo na sebe upozorňují. Hovoří se dokonce paušálně o „narcismu“ celé generace mileniálů. Ve skutečnosti je narcismus vážnou poruchou osobnosti, jejíž příznaky obvykle zahrnují přemrštěné představy o sobě a vlastní důležitosti, fantazie o bezbřehé moci, zneužívání druhých, patologickou potřebu pozornosti a obdivu a neschopnost vypořádat se s kritikou. Žádný tento rys sám o sobě ale neznamená, že je někdo narcista!
„Dostala jsem výpověď z bytu. Momentálně jsem pořád ve fázi popírání.“ Výraz naráží na teorii pěti fází smutku podle doktorky Elisabeth Kübler-Ross, k nimž patří stadium popírání, hněvu, smlouvání, deprese a smíření. Podle původní teorie těmito pěti stadii procházíme, když čelíme nějaké tragické skutečnosti, například neléčitelné nemoci. Když si ale nepřipouštíme nebo neřešíme těžkosti ka
„Můj šéf je úplný psychopat, každou chvíli na nás řve.“ Nálepku „psychopata“ dostávají často politici, lidé ve vedoucích pozicích a ti, kteří se chovají agresivně. I když je pravda, že psychopati se často chovají agresivně a ti inteligentní z nich se často dostávají do vedoucích pozic, neznamená to, že každý nerudný křikloun je psychopat. Skuteční psychopati navenek často působí jako šarmantní lidé. K hlavním rysům této poruchy (správně antisociální poruchy osobnosti) patří absence empatie, oploštělost emocí a výhradně účelové navazování vztahů.
„Musela jsem z té práce odejít, bylo to toxické prostředí.“ „Ten tvůj vztah s Luckou je úplně toxický.“ Tímto slovem se v poslední době označuje cokoli, co vidíme jako nepříjemné, škodlivé: lidi, vzt ah, situace i prostředí. Užitečnější v tomto případě je hledat méně efektní, ale přesnější popis. Co se v práci vlastně děje? Jaká tam vládne atmosféra? Jak se chovají kolegové a jak se tam cítím? Všechny tyto otázky nás zavedou k podstatě problému blíž než slovo „toxický“.
„Na teambuildingu jsem musela před všemi kolegy z oddělení skákat v pytli. Mám z toho trauma.“ Přesnější by bylo říci, že mi to připadalo nedůstojné a že pocit trapnosti přetrvává i po návratu do práce. Slovo trauma se původně používalo pro psychické zranění vojáků na frontě nebo obětí znásilnění. Postupně se však jeho význam v běžné řeči rozmlžil tak, že nyní může být „traumatem“ i drobný každodenní problém.
„To tvoje skřípání zubama každou noc mě fakt triggeruje,“ řekla moje dcera své mladší sestře. Myslela tím, že ji rozčiluje. Ve skutečnosti slovo „trigger“ (anglicky spoušť) znamená nějakou připomínku traumatické zkušenosti, která spouští patologickou reakci, například panickou ataku či sebepoškozování. Například pro válečného veterána by takovým spouštěčem mohl být zvuk připomínající výbuch, pro oběť znásilnění třeba pach nebo fyzický detail evokující násilníka.
„Kup mi ty octové chipsy, jsem na nich závislá.“ Ne, nejsi. Člověk postižený patologickou závislostí cítí nejen velkou touhu po látce, na které je závislý, ale je schopen kvůli ní zanedbat veškeré ostatní životní potřeby a při jejím vysazení cítí abstinenční příznaky.
