Nechci dělat drama, ale... Mlčení v nepříjemných situacích má svá rizika
Představ si situaci: Jsi v kruhu svých přátel, atmosféra je uvolněná a vtipy létají na všechny strany, včetně těch na citlivější témata. A pak to přijde. Další vtip na tvůj účet, už poněkolikáté.
Nebyl v tom špatný úmysl, jenže nikdo neví, jak moc právě tohle konkrétní téma zasahuje přímo tebe. Neřekneš nic. Nechceš kazit atmosféru, nechceš vypadat přecitlivěle. Takže se možná i zasměješ s ostatními, nic se přece nestalo. Jenže stalo. Odcházíš domů s divným pocitem, večer ti zhořkne a příště, když se s touto skupinou potkáš, podvědomě se jí vzdaluješ a oni netuší proč.
Každý z nás už někdy zažil situaci, kdy někdo v našem okolí opakovaně nevědomky překračoval naše hranice – možná vtipkoval na citlivé téma, nebral vážně naše pocity nebo nás tlačil do něčeho, co nám nebylo příjemné. A mnoho z nás v takové chvíli raději mlčelo. Nechtěli jsme „dělat zbytečné drama“. Jenže byla to skutečně jen maličkost? Jaký signál vysíláme sobě i druhým, pokud své hranice nikdy nebráníme, a dokonce třeba ani nevytyčíme?
Mlčení jako souhlas
Nechceme zbytečně vyvolávat drama a asi všichni bychom si přáli, aby konflikty a nepříjemnosti byly co nejvzácnější, realita je však taková, že k nim dochází. A existuje tenká dělicí čára, kde končí slušnost a střídá ji, třeba plíživě, sebeobětování. Jednu z nejpůsobivějších ilustrací hranice mezi zdvořilostí a pasivitou najdeme v dánském hororu Speak No Evil (2022). Děj sleduje rodinu, která přijme pozvání od nizozemského páru na víkendový pobyt v jejich venkovském sídle. Zpočátku se drobné nepohodlí a podivnosti zdají být nevinné a snadno přehlédnutelné, hostitelé nenápadně, avšak opakovaně překračují hranice, jsou manipulativní a tlačí hosty do situací, ve kterých se necítí dobře. A ti zůstávají v rovině slušnosti, aby nevyvolali konflikt, neříkají nic.
Jak děj postupuje, malé známky nepohodlí se mění v čím dál nebezpečnější situace a snaha nevyvolávat drama nakonec vede k hrůznému vyvrcholení. Když jsou hostitelé konfrontováni otázkou, proč při eskalaci situace zašli tak daleko, jejich odpověď zní jednoduše: „Protože jste nám to dovolili.“
Věta naznačuje, že jsou hosté vlastně spoluvinní tím, že se po celou dobu nijak nebránili. Speak No Evil je sice ve svém pojetí pasivity extrémní, ale jeho poselství platí i v běžném životě – když mlčíme tváří v tvář nepříjemnostem, vystavujeme se riziku, že budou pokračovat a že se mohou i stupňovat. Hranice, které si jasně nevytyčíme, nikdo respektovat nebude.
Karen, nebo rohožka?
Schopnost ozvat se není něčím, s čím se automaticky rodíme. Naopak, většině z nás byly odmalička vštěpovány slušnost a společenská etiketa, které často nabádají spíš k mlčení než k vyjádření nepohodlí: „Co uděláš, když na tebe někdo převrhne omáčku? Všimnu si toho, ale budu dělat, že jsem si toho nevšiml,“ říká známá scéna ze Světáků. Pokud jste žena, pravděpodobně vám ještě k tomu nejsou cizí nepsaná pravidla pro „opravdové dámy“ – být vždy milá, usměvavá, taktní neboli neříkat nic, co by mohlo někoho uvést do rozpaků. Ať už jde o kolegu skákajícího do řeči, souseda neustále se vyptávajícího na váš osobní život, příbuzného komentujícího váš vzhled, nebo známého, který vás bez upozornění objímá. Většinou se od žen očekává, že to jednoduše přejdou.
Pokud zůstaneme v rovině archetypů, opačnou stranou takové opravdové dámy, která za žádných podmínek neprojevuje nespokojenost, může být právě typ Karen – tedy již zlidovělý internetový mem o až bezohledném sebeprosazování na úkor ostatních. Původně se termín vztahoval hlavně na bělošky střední třídy, přičemž je stereotypizoval jako frustrované a náročné. Kolem roku 2020 termín získal zejména díky sociálním médiím a platformám jako Twitter a TikTok na popularitě, nyní je Karen zastřešujícím označením pro osobu jakéhokoli pohlaví, která se běžně dožaduje zvláštních výhod, mívá pocit, že její nároky mají přednost před ostatními, a v případě, že nejsou splněny, neostýchá se vyjádřit svou nespokojenost způsobem, který je nejen agresivní, ale také hluboce neuctivý vůči druhým.
V praxi to může vypadat tak, že Karen v obchodě s oblečením požaduje, aby ji prodavačka okamžitě přednostně obsloužila i přesto, že má plné ruce práce s jinými zákazníky. Když jí není nabídnuta okamžitá výlučná pozornost personálu prodejny, začne křičet, obviňovat zaměstnance z nekompetence a okamžitě se dožaduje slevy nebo jiné formy kompenzace, často zahrnující přímou konfrontaci s nadřízenými či manažery pobočky.
Umění asertivní komunikace je dovednost, kterou musíme cíleně rozvíjet a trénovat v praxi. Jde o ladění tónu, síly a způsobu vyjádření tak, abychom nebyli ani rohožka, po které každý šlape, ani Karen, nýbrž někdo, kdo se umí jasně vymezit a zároveň zůstat uctivý a fér.
Jednou z nejběžnějších příležitostí pro trénink asertivity je běžný scénář při objednávání jídla v rychlém občerstvení, kdy můžeme být přemlouváni k zakoupení výhodného menu, které vlastně vůbec nechceme. Zaměstnanci jsou často školeni v přesvědčovacích taktikách, které nás mají donutit utratit více peněz. Pokud si nejsme vědomi svého práva říct „ne, děkuji, objednám si jen tohle“, snadno podlehneme. Naučit se s jistotou odmítnout nabídku, která nám nevyhovuje, nebo reklamovat špatně připravené jídlo v restauraci není projevem arogance, ale zdravého sebeprosazování.
Přebírám za sebe plnou zodpovědnost
Jasná a přímá komunikace v konfliktních situacích je základem pro budování zdravějších vztahů s našimi nejbližšími. Pokud jsme zvyklí se zásadně neozývat, riskujeme tím nejen vlastní frustraci, ale i dlouhodobější zhoršení interakcí s těmi, na kterých nám záleží.
Platí, že ostatní lidé nejsou čtenáři myšlenek. Pokud jim neřekneme, že nám něco vadí, jak to mají vědět? Mnohé situace, které můžeme ve své frustraci vnímat jako bezohlednost druhých, pramení pouze ze vzájemného nepochopení – druzí si nemusejí být vědomi, že překračují naše hranice. Pokud se nás hluboce dotkne něčí dobře míněná rada nebo vtip, ale my nic neřekneme, vysíláme tím smíšený signál. Autor si pak může myslet, že jsou podobné komentáře v pořádku nebo že jeho humor bereme sportovně. A tak pokračuje dál, zatímco v nás roste napětí. Pak se může jednoduše stát, že po dvacáté podobné poznámce najednou vybuchneme, nebo se naopak zcela odtáhneme; z jeho pohledu je ovšem většinou taková reakce nepochopitelná a přehnaná.
I když se snažíme předstírat, že je všechno v pořádku, okolí to na nás přesto může poznat – ze změněného tónu hlasu, ze strnulého výrazu, z drobných signálů, které vysíláme nevědomky. Druzí pak mohou cítit, že se něco děje, ale nevědí co. Mnohdy se nás pak opatrně dotazují, nebo se dokonce začnou cítit vinni, aniž by věděli proč. Tím, že sami neříkáme přesně to, co nás tíží, nejenže prodlužujeme vlastní nepohodlí, ale také přesouváme část své mentální práce na druhé. Očekáváme, že to z nás nějak „vytáhnou“, že sami rozklíčují, kde se stala chyba. Není to ale fér – úkolem druhých není dešifrovat naše pocity, pokud jim je neumíme sdělit.
Postavit se sám za sebe není jednoduché, ale buďme k sobě upřímní, většina věcí, které jsou pro náš osobnostní růst prospěšné, snadná není. Když začneme druhým jasně ukazovat své hranice, můžeme samozřejmě narazit i na různé typy nepříjemné zpětné vazby. Někdo se bude snažit zlehčovat naše pocity, jiný se možná urazí a pokusí se nás vykreslit jako přecitlivělé nebo dramatizující. A pak jsou tady ti, kteří budou otevřeně naštvaní, protože byli zvyklí, že jsme si nechali líbit víc, než jsme chtěli. Pak se ale ptejme: Chceme vůbec takové lidi ve svém okolí? Pokud někdo nedokáže akceptovat, že máme právo na respekt a komfort, proč bychom se měli snažit s ním dále udržovat vztah?
Strategie přežití
Samozřejmě existují situace, kde prosazení hranic není snadné, například na pracovišti. Pokud máme manipulativního nadřízeného či kolegu, který pravidelně překračuje naše limity a tlačí nás do konfliktů, jen abychom vypadali jako problém my, nemůžeme si vždy dovolit otevřeně se mu postavit, zvlášť když tuto práci potřebujeme k přežití. V takových případech je lepší místo přímé konfrontace strategické řešení. To může zahrnovat budování profesionálního odstupu, hledání spojenců mezi kolegy nebo, pokud vše ostatní selže, přípravu na změnu zaměstnání. V osobním životě máme možnost volby. Chceme kolem sebe lidi, se kterými bude přirozené mluvit o našich potřebách a kteří vnímají to, co říkáme, ne ty, co jsou dotčeni pokaždé, když se konečně rozhodneme stát sami za sebou.
Hlídat si své hranice a přestat se snažit všem zavděčit je, konečně, klíčové pro náš osobní rozvoj. Pokud víme, jak od sebe bezpečně odlišit očekávání druhých a své vlastní potřeby, získáváme pevnější pocit vlastní identity. Lidé, kteří se neustále přizpůsobují okolí (tzv. people pleasers), mohou časem ztratit sami sebe, jejich rozhodnutí nejsou skutečně jejich, ale spíše výsledkem tlaku okolí. Tento přístup má také zásadní vliv na naše sebevědomí.
Pokud neustále obětujeme své pohodlí, touhy, nebo dokonce morální přesvědčení jen proto, abychom vyhověli druhým, podvědomě říkáme, že nejsme dost důležití. Změníme-li strategii, zlepší se i schopnost dělat vlastní rozhodnutí bez pocitu viny. Když víme, kde končí druzí a kde začínáme my, přestáváme být pasivními figurkami v příbězích ostatních – stáváme se hlavními postavami ve vlastním životě.
Zdroj: BBC, Psychology Today
