To byl jen vtip! Humor je požehnání i prokletí dlouhodobého vztahu, někdy umí i bolet
Na začátku vztahu je humor známka přitažlivosti a skvělé afrodiziakum. Ale v dlouhodobém soužití se z něj stane dvousečná zbraň. Díky humoru můžete společně překonávat životní trable. Anebo se můžete každý zvlášť provtipkovat až k rozvodu.
Je to jedna z mých nejstarších vzpomínek. Jsem v domě svých prarodičů, jsou mi asi čtyři. Babička chystá oběd. Už je po poledni a děda tu pořád není. Babička se zlobí, že děda má zpoždění. Vyhlížíme ho z okna. A tamhle už jde – kráčí po ulici obklopen třemi smějícími se ženami, něco jim vykládá a doprovází to rozmáchlými gesty. Ženy smíchy zaklánějí hlavu. Babička stiskne rty do tenké čárky a tříská nádobím. Pro dědovy vtípky neměla nikdy pochopení, ani když je říkal jí. Natož když jimi bavil někoho jiného.
Můj děda nebyl ani nevěrník, ani alkoholik a jeho humor byl zcela dobrosrdečný. Přesto jeho vtipkování babičku vždycky dráždilo. Dlouho jsem si myslela, že je prostě trochu zapšklá. Mít za muže tak veselého chlapíka, jako byl náš děda, je přece požehnání, myslela jsem si. Až do doby, kdy jsem se o spoustu let později sama provdala za vtipného muže. Ale k tomu se dostanu až za chvíli.
Muži vtipkují, ženy se smějí
Humor hraje velkou roli už při seznamování. Obě pohlaví shodně tvrdí, že ideální protějšek má mít smysl pro humor. Jenže v klasickém genderovém rozdělení rolí se tím u mužů a žen myslí něco zcela jiného. Muž se smyslem pro humor je ten, který dokáže ženu rozesmát. Žena se smyslem pro humor je ta, která se směje jeho vtipům. „Když o muži řeknete, že je vtipný, je to ekvivalent toho, když o ženě řeknete, že je hezká,“ prohlašuje komička Fran Lebowitz, jejíž dokumentární portrét „Předstírejme, že je to v pořádku“ uváděl Netflix.
Muži jsou obecně považováni za vtipnější. Studie sice ukazují, že schopnost porozumění humoru a tvoření vtipů je u obou pohlaví stejná, ale muži to více zkoušejí a nebojí se přitom ztrapnit. „Muži jsou ochotnější v humoru víc riskovat a také častěji selhávají a produkují spoustu hodně špatných vtipů,“ říká britský evoluční psycholog Gil Greengross. „Ale vyplácí se jim to. Špatným vtipem trochu ztratí, ale vynahradí si to celkově vyšším skóre.“ Schopnost rozesmát druhého je u mužů vnímána jako znak inteligence, kreativity a společenské dominance.
Ženy, které „dělají humor“, mohou být u druhého pohlaví dokonce v nevýhodě, jak potvrzuje zkušenost komičky Susan Prekel. Tato velmi pohledná žena za deset let vystupování ve stand-up klubech v New Yorku zažila jen jednou, že by ji po představení někdo pozval na rande. „Kdežto mým kolegům se to dělo pořád, byli doslova v obležení,“ poznamenává.
Ženy se naopak více smějí, a to jak v rozhovorech s jinými ženami, tak s muži, odhalila studie výzkumníka Roberta Provinea. Smíchem oceňují svůj protějšek a v rozhovoru s opačným pohlavím se smějí v průměru o 126 procent víc než muži. Společný smích je dobrým indikátorem sexuální přitažlivosti. Rakouští psychologové Karl Grammer a Irenäus Eibl--Eibesfeldt natáčeli rozhovory ve smíšených dvojicích a posléze v dotaznících zjišťovali, jak atraktivní lidem připadali jejich partneři. Ukázalo se, že zejména smích ženy signalizuje vzájemnou přitažlivost obou aktérů.
Vtip jako únik od problémů
Role humoru zůstává důležitá i v dlouhodobém vztahu. Pomáhá uvolňovat napětí, řešit konflikty, podporuje vzájemnou sexuální přitažlivost. Podle dlouhodobých studií je společný smích v letitém vztahu pětkrát důležitější než sex.
Jenže, a tady to začíná být zajímavé, muži a ženy jako by si, pokud jde o humor, v letitém soužití prohodili své role. Zatímco při seznamování nejvíc zazáří vtipní chlapíci a ženy prohýbající se smíchy, v dlouhodobém partnerství nejvíc prosperují ty dvojice, kde naopak žena je vtipná a muž ji dokáže ocenit. Už totiž nejde o to, jak druhého zaujmout a upoutat jeho pozornost, ale spíš o to, jak deeskalovat konfl ikty, snížit stres, obrousit hrany. A v tomto směru umějí humor lépe používat ženy.
Mužský humor může být za určitých okolností dokonce nebezpečný. Američtí psychologové Catherine Cohan a Thomas Bradbury v devadesátých letech dlouhodobě sledovali šedesát párů a nahrávali jejich rozhovory. Ukázalo se, že pokud dvojice procházela nějakou výrazně stresující situací (smrt v rodině, ztráta zaměstnání) a muž se s tím vyrovnával s pomocí humoru, tak tento vztah byl ve větším ohrožení, že do roka a půl skončí rozvodem. „Muži mají častěji tendenci se prostřednictvím vtipů vyhýbat problémům nebo utíkat z vážných rozhovorů,“ říká Thomas Bradbury.
Smát se sám sobě není povinné
Můj muž je vtipný. Je to rozhodně jeden z důvodů, proč se mi hned od začátku líbil. Je vtipný naživo i na Facebooku (kde jsme se před necelými osmi lety seznámili). Jenže zatímco na začátku jsem byla ochotnou roztleskávačkou, která v záchvatu smíchu zaklání hlavu a prohrabuje si vlasy, teď si někdy přeju, aby po jeho vtípku sjel z nebe blesk, který ho promění v hromádku prachu. Po desítkách let dávám za pravdu své babičce, protože už vím, že mít za muže veselého chlapíka není vždycky jenom požehnání. A ano, i já nejspíš pro naše okolí někdy působím jako zapšklá ženská, která nerozumí vtipu.
Humor v dlouhodobém vztahu někdy může vyznít jako naprosté neporozumění situaci. „Tyhle boty si neber, až budete tancovat na stole, mohl by se ti podvrtnout podpatek,“ řekne můj muž, když jdu s dlouholetou kamarádkou probrat u vína její nelehké problémy s nemocným dospívajícím synem.
Jindy to může být pochvala, která vlastně žádnou pochvalou není: „Tohle je nejlepší svíčková, co jsem tenhle týden jedl.“ Nebo kompliment, jaký fakt nechcete slyšet: „Vypadáš trochu jako John Malkovich. Co jsem zas řekl? Vždyť je to hezkej chlap, ne? Vždycky jsi říkala, že se ti líbí.“ Anebo dokáže bezpečně zchladit moje nadšení pro nějakého autora či herce: „Jo, ten je hodně známej. Zejména na Litoměřicku.“ Ale úplně nejčastěji ve mně jeho vtípky probouzejí pocit, že nechápe vážnost problému, se kterým se právě potýkám, nesoucítí se mnou, neslyší mě, když si na něco stěžuju, a jenom mé trable zlehčuje. Takže samozřejmě vypadám jako semetrika, která nerozumí vtipu a neumí se „zasmát sama sobě“.
Jenže zasmát se sama sobě je povinnost, kterou společnost (zejména ženám) ukládá až příliš často. Některé to dělají preventivně jako svou obranu, aby se jim nesmáli ostatní. A já se doma, v nejužším kruhu bezpečí, nechci cítit nucená smát se sama sobě, když jenom potřebuju, aby mě můj muž vyslechl, dal najevo, že tomu rozumí, vzal moje trápení vážně. Takže někdy prostě vybuchnu, někdy v odpověď s kamennou tváří ocituju Miloslava Šimka: „Pochopila jsem tvůj špatný vtip, chlapče.“
Humor jako nosič agrese
Můj muž je trochu jako cirkusový klaun, který tancuje mezi křehkým nádobím a neuvědomuje si, kolik ho přitom srazí na zem. Jeho humor není zlý, spíš neohrabaný a občas trochu nahluchlý.
Ale humor se dá ve vztahu používat i jako zákeřná zbraň, efektivní nosič obvinění, urážek, výčitek a nejrůznějších forem temné energie. „Agresivní styl humoru je špatným znamením obecně, ale ještě horší je to ve chvíli, kdy ho dotyčný začne používat v partnerském vztahu,“ říká profesor psychologie Jeffrey Hall. „Pokud váš protějšek dělá zlé vtipy, v dlouhodobém vztahu je dřív nebo později obrátí proti vám.“ Může se to projevit jako bodyshaming nebo shazování čehokoli, co je vám drahé a na čem vám záleží. Jakoukoli vaši snahu proti útoku se bránit pak má zneškodnit tvrzení, že přece šlo jen o vtip, a obvinění oběti, že pokud se nesměje, tak asi nemá smysl pro humor.
Další temnou podobou humoru je pasivní agrese. Když moje kamarádka Hana vyráží večer ven, její manžel k ní s bolestným výrazem desetiletého sirotka v troskách vybombardovaného města pronáší různá tragická proroctví: „Ty si na celej večer odejdeš a necháš nás tady o hladu.“ „Opustíš mě a já tu bez tebe umřu.“ „Jen si jdi a neohlížej se. Na mně už nezáleží!“ Jeho naddimenzované výčitky a nářky jsou míněny samozřejmě jako jistá forma černého humoru. Jenže to má skrytý osten: „On to ve skutečnosti myslí vážně a jenom se tváří, že to je vtip,“ říká Hana, jejíž manžel na ní visí jako čím dál tíživější závaží.
„Je to jednoduché: Vtip je vtipný jenom tehdy, když se mu obecenstvo směje,“ říká komik Jerry Seinfeld. A totéž platí i ve vztahu: Humor mu prospívá jenom tehdy, když ho oba partneři dokážou sdílet. Pokud se dokážeme smát společně, je to požehnání. Pokud se směje jen jeden z nás, máme problém.
Zdroj: Science Direct, Psychology Today
