Lucie Macháčková: Díky stand-upu si mohu dovolit žít jak chci, je to terapie
Kdyby více lidí chodilo na stand-up, tak by jich méně chodilo na terapie. To je bytostné přesvědčení standup komičky Lucie Macháčkové, která knihou Svatební historky aneb Jak jsem se nevdala pobavila komisi literární soutěže Magnesia Litera natolik, že získala vítězství v humoristické kategorii.
Zábavné historky o vztazích, které (ne)skončily před oltářem, pobaví. Má instituce manželství podle vás budoucnost?
Myslím, že ano – pro mě určitě hodnotu a vážnost má. Už jen to, že před blízkými slíbíte, že to bude napořád. Možná i proto jsem se zatím nevdala. Nenašla jsem muže, se kterým si dovedu představit toto absolvovat. Rozchod a rozvod jsou podle mě dvě rozdílné věci svojí dynamikou, už jen tím, že to musíte řešit ofi ciálně. Vyplnit úřední papír na to, že toho druhého už nemáte rád. Proto se do manželství neženu – a doufám, že pokud to jednou přijde, bude to napořád.
Podle vás největší kritický moment současných vztahů?
Podle mě je kritickým momentem absolutní nevyváženost v tom, jak se muži a ženě změní život poté, co mají dítě. Od muže se očekává jen to, že bude chodit do práce a nosit peníze, když ještě do toho „pomáhá“ s dětmi a domácností, například vezme děti na hřiště, aby si žena „mohla v klidu uklidit“, tak mu tleskáme, jaký je to borec.
Žena musí zvládat péči o děti, domácnost, mikromanagement typu: je potřeba zaplatit to a to, musíme vybrat školku, teta Máňa má narozeniny, je třeba koupit dárek… Případně se u toho snažit brigádničit, ale zase ne moc, protože jinak je to krkavčí matka. A po nástupu ženy do zaměstnání se to nezlepší - musí zvládat práci i druhou směnu doma. Přijde mi, že se nacházíme v divném období, kdy ženám říkáme, že mohou mít sny, kariéru, koníčky, ambice… a dokonce je mít mají, aby si nepřipadaly méněcenné! Ale zároveň pořád předpokládáme, že péče o domácnost a potomky je stále primárně na nich. Měj ambice, ale až poté, co máš navařeno a naklizeno!
Je pro vás nějaké téma tabu?
Nemám žádné téma, které bych označila za tabu - pokud ano, tak by mě to možná akorát vyprovokovalo jej zpracovat. Mluvila jsem i o svojí autonehodě, o úzkostné poruše a o tom, že jsem brala několik let antidepresiva. Opět velmi záměrně, protože stand-up je pro mě formou, jakou tato témata otevírám, a tím je normalizuji. O adopci mluvím záměrně, protože by to tabu být nemělo. Ale jsem opatrná v tom, jaké informace o dceři pouštím ven. Nikdy jsem nedala žádnou její fotku s viditelným obličejem na sociální sítě a ani to neplánuju dělat. O dceři ví svět jen to, že se jmenuje Charlotte a že jsem ji adoptovala. Zbytek, včetně důvodů, proč jsem se pro adopci rozhodla, a celkově okolnosti procesu, považuji za osobní věc.
Co stand-up komik a léta na krku? Napadá vás někdy, že třeba i vaše dcera jednou protočí panenky, protože jí prostě váš humor vtipný nepřijde?
S tím se musí počítat! No jasně že jí to bude připadat trapné. Aby ne. Kdyby moje matka dělala stand-up, tak i kdyby byl sebelepší, budu protáčet panenky. Ale proč by mě něco takového mělo zastavit? I díky tomu, že dělám stand-up, si mohu dovolit žít tak, jak chci - být single matka a postarat se o nás obě sama. To, že stárneme, krásně vidím na obsahu stand-upů svých i mých kolegů ze souboru Underground Comedy, dřív jsme nejvíc mluvili o večírcích, festivalech a randění, teď mluvíme o hypotékách, dětech, práci a rozvodech.
Stand-up je „jediná psychická porucha, kterou se můžete živit“, jsou vaše slova. Jak ji kompenzujete?
Je to samozřejmě nadsázka. Často se říká, že stand-up je terapie. Není. Terapie je terapie. Ale jak říkám v jednom stand-upu, kdyby víc lidí chodilo na nás, tak by méně lidí muselo chodit na terapie!
Bavíte se vy sama, když rozesmíváte lidi? A co vůbec rozesměje vás?
Baví mě bavit lidi, je to adrenalin, euforie, je to jako droga. Není nic lepšího, než slézt z pódia po povedeném představení. Miluju to. A co mě rozesměje? Miluju britský humor.
Zdroj: autorský článek
