Patřím do kultu dřiny, work-life balance jsem se kdysi posmíval, říká novinář Jindřich Šídlo
Je známý jako politický komentátor, který si pamatuje úplně všechno. Novinář Jindřich Šídlo je ale také otcem tří dcer, kterého v životě ovlivnily silné ženy. A jedna z nich mu doslova zachránila život.
Loni ti vyšla kniha s názvem Já si to všechno pamatuju. Jak vlastně vznikl tvůj „trade mark“, že znáš odpověď na každou otázku ohledně polistopadové politiky?
No, protože si to pamatuju, ale jak, to popsat neumím. Samozřejmě že mám taky nějaké mezery, ale moje schopnost pamatovat si věci kolem politiky je mnohem lepší, než schopnost pamatovat si věci, které jsou pro život asi podstatnější. Třeba už si týden říkám, že musím zařídit vyzvednutí kávovaru z opravny a teď na konci týdne zjišťuju, že jsem to neudělal a budu to zase muset nechat na pondělí.
Takže když se tě nebudu ptát na kávovar, ale zeptám se, kdo vyhrál volby do sněmovny v roce 2013 a s jakým výsledkem...
Tak odpovím, že volby do sněmovny v roce 2013 vyhrála sociální demokracie s mnohem horším výsledkem, než předpokládala, protože dostali asi 20 %, přestože podle průzkumů na jaře jich měli mít přes 30 %. Ale ještě důležitější byl v těchto volbách výsledek tehdejšího hnutí ANO, které vůbec napoprvé udělalo výsledek 18,5 %, takže se stalo skutečným vítězem voleb a konat se o měsíc později, pravděpodobně by je vyhrálo.
Tohle mě nepřestane bavit. Co myslíš, je tvá přesná paměť dána i tím, že o věcech píšeš a mluvíš prakticky neustále, nebo se ti zkrátka uloží do paměti, a už tam zůstanou?
Myslím, že se opravdu spíš prostě uloží. Ale je pravda, že o politických událostech mluvím hodně často, takže si je aktivně připomínám. Je možné, že kdybych si řekl, že už nejsou tyto informace podstatné, tak bych jich asi dokázal z paměti vytěsnit dost, ale mě pořád ještě živí, proto si to nemůžu dovolit.
Třeba narozeniny svých blízkých si pamatuješ stejně dobře?
Ano, dokonce jsem schopen si zapamatovat i svátky.
Existuje něco, na co bys naopak docela rád zapomněl?
Na strašně moc věcí. A možná, že jsem spoustu z nich už opravdu i vytlačil minimálně do okamžiku, než přijde takováhle mučivá otázka, kdy si je v paměti zase začnu probírat. Něco se vytěsnit nepodaří, člověk na to bude vždycky vzpomínat s nedobrým pocitem, ale snažím se to nedělat moc často.
Jako malý jsi vyrůstal jen s maminkou, sám máš tři dcery. Ovlivnilo tě, že je tvůj nejužší okruh plný žen?
Dobrá otázka, vlastně nevím. Někdo by možná řekl, že jsem ovlivněný tím, že v mé výchově opravdu celé dětství nějakým způsobem chyběl mužský prvek. Na druhou stranu, moje žena říká, že se na nejmladší dceři snažím kompenzovat absenci syna, a proto jsem jí představil klukovské koníčky. Já si ale nemyslím, že fotbal, na který jezdíme, je vyloženě klukovský, a pak jsem jí ho nenutil, ale našla si ho sama. Život mezi ženami mě ale asi nějak přirozeně ovlivnit musel, ačkoli nedokážu přesně definovat jak.
A když se tě zeptám, jestli jsi feminista?
Moje žena je feministka, hrdě se k tomu hlásí a rozhodně na to nepřišla předevčírem, ale přemýšlí tak a žije dlouhá léta. Proto si myslím, že spousta z toho na mě přešla a že díky ní mám na věci, z pohledu mých konzervativnějších kamarádů, progresivní názory. Jsem založením liberál, takže sice nevím, jestli bych nosil na tričku, že jsem feminista, troufám si ale tvrdit, že spoustě z těch věcí rozumím, a že jsem si díky upozornění své ženy uvědomil, jaké problémy máme jako společnost, co se týče určitého chování k ženám nebo uvažování o situacích, jako je například návrat do zaměstnání po mateřské dovolené. To je v Česku velmi problematická záležitost, která pak do důsledku zpomaluje celou zemi. A upřímně nevím, jestli bych na tato témata přišel sám od sebe, kdybych nebyl obklopen ženami, které je přirozeně v našem každodenním životě otevírají.
Štve tě třeba také to, že je v politice málo žen, nebo že se u nich řeší primárně jejich vzhled a až potom práce?
Myslím, že se to naštěstí zlepšilo, protože si pamatuji ještě mnohem větší divočinu, kdy bylo naprosto běžné, že ve vládě neseděla vůbec žádná žena. A když se na to zeptali tehdejšího premiéra Miloše Zemana, odpověděl, když ho budu parafrázovat, že je to náročná práce, která není pro křehké květinky, a že politiku musí dělat tvrdí chlapi. Osobně jsem přesvědčený, že ženy v české politice chybějí. Jsme jedna z posledních zemí v Evropě, která neměla ani premiérku, ani prezidentku. Přestože se situace postupně zlepšuje, pořád cítím určitý odpor z části společnosti. Nejsem schopen s jistotou říct, jestli by to vyřešily kvóty, ale jisté je, že startovní čáry pro muže a ženy jsou nakreslené jinde.
Například už jen v každodenních zdánlivých drobnostech. Jednání jsou často pozdě odpoledne a vlečou se až do večera, nejrůznější politické akce se konají o víkendech a po ženách se přitom chce, aby současně vykonávaly nejen politickou funkci, ale také roli jakési strážkyně rodinného krbu. Pamatuji si historku, kterou mi vyprávěla poslankyně Hana Marvanová – tradičně největší aktivita ve sněmovně prý vždy vystartovala před Vánocemi, kdy poslanci hlavně nechtěli být doma a podílet se na předvánočních přípravách. Takže ona tam seděla, klepala si na hodinky a upozorňovala, že ona by byla ráda doma, aby mohla uklidit a péct. Politika vůči ženám není vstřícně nastavená a přiznejme si, že obecně dost odpuzuje šikovné lidi. Obzvlášť když vás pozvou na jednání, kde se má něco důležitého vyřešit, a vy zjistíte, že se bude odehrávat v sauně, jako se to stalo zase poslankyni Petře Buzkové.
Když se od politiky vrátíme k tvým dcerám, Magdalena s Emou jsou už dospělé, studují na vysokých školách, zatímco Josefína je ještě na základce. Vnímáš u sebe nějaký rozdíl v jejich výchově?
Asi jo. Když se narodily starší dcery, bylo mi kolem třiceti let. To je člověk plný síly a podvědomě ji hodně soustředí na budování vlastní kariéry, i když samozřejmě svoje děti bezmezně miluje a udělal by pro ně všechno. Josefína se narodila v mých čtyřiceti třech, a to už je člověk naopak trochu omlácený. Spoustu věcí, které jsem znal od starších dcer, jsem v jejím případě už bral s větší lehkostí. Velký rozdíl ale vidím hlavně v tom, jak moc se změnilo prostředí, ve kterém moje dcery vyrůstají. Zatímco ty starší koukaly doma na videokazety nebo na DVD, Josefína si prostě vezme tablet a tam si nekontrolovaně může koukat, na co chce.
Rozdíl pouhých patnácti let a přitom tak obrovský, což bych si možná naplno neuvědomoval, nebýt mých vlastních dětí. Nevím, jestli je to pro ně bezpečnější prostředí a myslím si, že ne, na druhou stranu ale vidím, že se spousta věcí posunula k lepšímu. Já jsem třeba jako dítě byl terčem posměchu za svoje kudrnaté vlasy, zatímco u Magdaleny a Josefíny, které mají vlasy po mně, už je nikdo neřeší. Maximálně je berou jako zajímavost nebo jako něco roztomilého. Děti jsou dnes mnohem otevřenější a adaptovanější na barevný svět a z toho mám velkou radost.
Dcery navštěvují tvoje vystoupení, byly i na křtu knihy. Láká je kariéra ve stejném oboru, nebo směřují úplně někam jinam?
Mají svůj život, jsou to silné osobnosti a vypadá to, že si budou dělat, co samy chtějí, což je moc dobře. Magdalena si vybrala práva, Ema momentálně končí mediální studia na fakultě sociálních věd a trvám si na tom, že jsem na jejím studiu neměl sebemenší podíl. Nemyslím si, že by v sobě holky měly exhibicionismus mého typu, že by se potřebovaly předvádět před lidmi a čekat, až jim zatleskají, nebo že by chtěly, aby je lidé zastavovali na ulici. Ale třeba se to ještě změní.
Doporučil bys jim, aby byly novinářky, nebo aby dokonce šly do politiky?
Já jim vždycky říkám, ať si dělají, co uznají za vhodné. Mimochodem si ale myslím, že by v politice byly výborné, a také se o ni aktivně zajímají. Když se s nimi pak bavím o žurnalistice, tak je, stejně jako všechny lidi v jejich věku, upozorňuju na základní rizika, která s sebou nese, jako je například budoucnost žurnalistiky jako celku. Ale je to fakt na nich, vůbec nemám tendenci mluvit jim do života.
A co fotbalová kariéra? Jsi velký fanoušek fotbalu, v mládí jsi ho hrál intenzivně, Josefína to po tobě zjevně zdědila. Dokážeš si představit, že by hrála na profesionální úrovni?
V tomhle případě samozřejmě docházíme k přirozenému konfliktu mezi mým fanděním Josefíninu fotbalu a jejím druhým největším koníčkem, což je balet, kterému se zase v mládí věnovala moje žena Tereza. A jako u starších dcer, i tady je to čistě na Pepince. Mám upřímně obrovskou radost, že na fotbal chodí hned z několika důvodů. Jedny jsou trochu sobecké, ale hlavně jsem rád, že má pohyb, který ji baví, a také že se díky sportu učí nejen vyhrávat, ale i prohrávat, a především spolupracovat v týmu, protože to jsou věci, které se jí budou v životě velmi hodit. Také jsem moc rád, že hraje v týmu, ve kterém jsou děti rodičů expatů, má tedy možnost poznávat děti z různých kultur, různých barev pleti, baví se mezi sebou anglicky a přirozeně tak vplouvá do světa, ve kterém bude žít. Tohle všechno je pro mě mnohem důležitější než jestli dá gól.
S manželkou Terezou tě, mimo jiné, pojí dva velmi silné zážitky spojené s vaším zdravotním stavem. Pokud se nepletu, tak ti dokonce zachránila život...
Je to tak a jsem jí za to nadosmrti vděčný. Na konci roku 2012 se mi najednou začalo asi týden špatně dýchat, a když jsme se vraceli z předvánočního večírku do bytu v pátém patře bez výtahu, tak jsem mezi druhým a třetím patrem ztratil vědomí. Tereza mi tehdy volala záchranku a na základě jejich pokynů se mě snažila do příjezdu sanitky rozdýchat. Ukázalo se, že to byla plicní embolie a nebýt Terezy a jejího velmi rychlého zákroku, kdoví, jak by to dopadlo.
Co bylo potom?
Dozvěděl jsem se, že jsem měl embolii a během vyšetření mi našli ještě něco na plicích. Naštěstí se ukázalo, že to není nic vážného. Nějakou dobu jsem bral prášky a po devíti letech se to vrátilo. Tehdy jsme byli s Terezou v Bratislavě. Skončil jsem s další embolií v nemocnici na Kramároch, kde mi doktor Orbán řekl, že si myslí, že to bude plicní hypertenze a že mi doporučuje, abych podstoupil operaci, což jsem nakonec na jaře roku 2022 udělal a musím říct, že mi to významně vylepšilo kvalitu života. Dřív jsem funěl, i když jsem jenom vyšel schody z metra na Palmovce, dnes už ten problém naštěstí nemám.
Podařilo se ti díky tomu také změnit svůj pracovní život? Naučit se víc relaxovat a najít nějaký work-life balance?
Musím říct, že jsem měl tendenci se zrovna tomuhle termínu docela posmívat, protože si myslím, že patřím do generace kultu dřiny, která si ze svých mladších kolegů dělá v tomhle ohledu trochu povýšenou legraci. Nicméně jsem na to změnil názor. Ne že bych svůj work-life balance našel, to se mi ještě nepovedlo, ale začal jsem dost chápat jeho význam. Po třiceti letech práce v médiích si uvědomuju, že už bych neměl dělat všechno, co mi někdo navrhne, a že bych měl šetřit síly. Operace tomu samozřejmě přispěla.
Mezi tvými plicními emboliemi jste si prošli ještě situací, kdy Tereze diagnostikovali rakovinu. Jak jste to zvládali? Měli jste třeba i nějakou terapeutickou pomoc?
Přestáli jsme to hlavně díky tomu, že jsme se hodně semkli. Bude to znít paradoxně, ale my už jsme na to, abychom někam chodili pro tento druh pomoci, vlastně neměli sílu. Vytvořili jsme si systém povinného optimismu, který jsme posilovali pravidelnými rituály, jako třeba že jsme po léčbě chodili vždycky do stejné restaurace na oběd. Zní to jako blbost, ale nám to tak nějak pomohlo. Věděli jsme, že je to na nás, že tohle jsou chvíle, kdy se ukáže, proč spolu dva lidi jsou.
Když přejdeme k něčemu veselejšímu, tohle číslo Mojí psychologie je věnované domácím mazlíčkům. O tobě vím, že nejsi úplně milovník psů, ale jaký máš vztah k mazlíčkům obecně?
Mně nevadí psi jako takoví, vadí mi jejich majitelé, kteří mají pocit, že bychom kvůli jejich miláčkům měli vyklidit chodníky v půlce města, aby si tam mohli hrát. Doma máme králíka Křupinku, ke kterému jsme přišli tak, že Josefínka si moc přála nějaké zvířátko. Jednoho dne jsem se vrátil z práce domů a zjistil jsem, že s námi žije černý králík a že se mi docela líbí. Holky si ho tehdy v obchodě vybraly proto, že se bály, že černého králíka nebude nikdo chtít a zůstane tam. Takže máme černou punkerku Křupinku.
Zdroj: autorský článek
