Malí dospělí: Tlak na rychlejší vývoj dětí se později obrací proti nim

.

. Zdroj: Kelly Sikkema on Unsplash

Irena Sládečková
Rodičovství

Malí dospělí. Děti, které nezažily dětství. Děti, jejichž vývoj rodiče uspěchali. To jsou jen některé názvy pro skupinu dětí, která má něco společného: museli se chovat dospěleji, než pro ně bylo přirozené. Jaké k tomu měli jejich rodiče důvody a jaké to mělo pro potomstvo důsledky?

„On je Leonek velmi talentovaný, tak bude mít ve škole zvláštní program." „Nechceme, aby se Ema flákala, v téhle škole má strukturovaný program i celé odpoledne." „Chceme, aby si Stella rozhodovala o financích sama." Na těchto větách rodičů určitě není nic špatného. Čím dál tím častěji se ale dotýkají dětí, které ještě nejsou na převzetí takové odpovědnosti dost zralé. A to se samozřejmě časem projeví. Odborníci mají pro takovou situaci název: Hurried Child Syndrome, volně přeloženo syndrom dítěte, na které se příliš spěchalo. 

Článek si poslechněte i v audioverzi:

Takové dítě je maximálně podporováno svými rodiči, aby se rozvíjelo, často ale nad rámec toho, na co ve svém věku přirozeně má. Předčasně na sebe přebírá starosti, odpovědnost i stres dospělého života. Může se to týkat jak školy, tak mimoškolních aktivit, a dokonce i společenského života.

Thomas Priolo, psychiatr z Jersey Shore University Medical Center, pro Parents.com popisuje konkrétní projevy: může to být doučování dětí nad úroveň odpovídající jejich věku, přehnaně sdílení rodinných nebo finančních starosti se svými dětmi, tlak na úspěch a soutěžení a očekávání neúměrné snahy a disciplíny.

Někdy k takovému chování dospělých může vést rodinná situace, typicky například ta, kdy jeden z rodičů zůstane s potomstvem sám a přehodí na ně některé dospělé povinnosti: péči o mladší sourozence, nákupy či vaření, péči o domácnost a podobně. Jindy se osamělý nebo úzkostný rodič může na dítě až příliš emocionálně fixovat a budovat s ním v podstatě partnerský vztah - "mám už jen tebe!".

Výchova „malých dospělých“ má ale v současnosti ještě další podobu: tlak na úspěch, výkon, jedinečnost a společenský úspěch vede některé rodiče k potřebě zajišťovat svému dítěti náskok před ostatními. Angličtina v batolecím věku, promyšlený systém tréninků, aby bylo dítě později sportovní hvězda, čtení a počítání dávno před nástupem do školy. A pak je tu touha najít u dětí nějaký supertalent: na tenis, na kreslení, mimořádnou inteligenci...  

Jak se syndrom projevuje

Termín „Hurried Child Syndrome“ zavedl v 80. letech 20. století dětský psycholog David Elkind. Dnes je neúměrný tlak na rychlejší vývoj dětí dáván do souvislosti s nárůstem úzkostí u mladých lidí. Proč je vlastně zrychlené dospívání špatně?

Kde začít: napěchovaný rozvrh a přetažení může vést k problémům se spánkem, s relaxací či zotavením. Může se projevit únava, nespavost, poruchy pozornosti, ale i svalové záškuby nebo koktání. A paradoxně i horší školní výsledky, jak upozorňuje americká neuropsycholožka Sanam Hafeez, ředitelka společnosti Comprehend the Mind. 

Může dojít k zastavení či zpomalení emočního vývoje: nejsou schopny navazovat blízké vztahy či řešit konflikty, protože to chce čas. Místo toho, aby o své vztahy s vrstevníky či jinými osobami pečovali, zaměřují se na výkon: na sbírání jedniček, certifikátů či medailí. Nemají čas na relaxaci nebo na uvědomění si, co chtějí vlastně ony samy, co je činí šťastnými. Procházka, sport jen tak pro zábavu, četba, čas s kamarády, to jsou pro ně "nesmyslné neproduktivní činnosti", je pro ně těžké najít nějakou běžnou činnost, při které mohou vypnout. 

Později mohou být podle studií i úzkostní či stresovaní z toho, zda dostojí nárokům rodičů, nebo zda nebudou odmítnuti, pokud neuspějí. Později se mohou vůči rodičům poměrně dost vymezit.

Mají si kde hrát?

Poznáváte se v nějakých myšlenkách nebo činech? Pojďme si v první řadě říct, že se nemusí dít nic špatného - tlak společnosti tady je. Jen si vzpomeňte na šílenství ohledně přijímacích zkoušek na víceletá gymnázia... Nikdy ale není pozdě si také tendence uvědomit a zkusit se soustředit na následující tipy amerického psychologa Marka Traverse.

Nechte děti, ať si hrají. Zní to jednoduše a ano, víme, nechat dítě na kroužku, kde je o něj vlastně postaráno, je jednodušší, než si s ním hrát nebo sledovat, jak si hraje s ostatními (a dost často zasahovat s tím, že ne, nebudeme brát chlapečkovi lopatku, ano, vrátíme holčice koloběžku a podobně). Hry s vrstevníky rozvíjejí nejen motorické dovednosti, ale i kreativitu, abstraktní myšlení, schopnost řešit problémy, experimentovat a podobně. Rozvíjejí se i důležité sociální dovednosti a empatie, v neposlední řadě se pak dítě učí pracovat s emocemi v bezpečném prostředí.

Neznamená to, že máte nechat dítě v pokoji a nevšímat si ho. Jde jen o to dát mu prostor být a možná se i chvíli nudit - poskytněte mu bezpečné prostředí, chvíle s kamarády, možnost zkoumat přírodu, výtvarné potřeby, stavebnice a nechte je tvořit co nejvíce svobodně.

Mějte realistická očekávání. V první řadě je dobré si uvědomit, že každé dítě je jiné a každé se i jinak (rychle) vyvíjí. To, že stejně starý sousedovic Tonda už umí počítat nevypovídá nic o tom, jak je vaše dítě nadané a jak bude v životě šťastné. Pozorujte, co dělá rádo, co ho baví, jaké jsou jeho silné stránky i slabiny. Podle toho si pak nastavte nějaké cíle - ve škole nebo třeba ve sportu. Oceňujte dítě za úsilí, ptejte se ho na emoce, které mělo během činnosti, ať se naučí, že se nepočítá jen dobrý výsledek. A rozhodně zkuste s dětmi vymyslet aktivitu, při které mohou vypnout nebo se vyřádit či upustit páru.

Dovolte dětem experimentovat a dělat chyby. Neuropsycholožka Sanam Hafeez zdůrazňuje, že sebehodnota dětí by měla být založena na něčem jiném, než jsou školní nebo výkonnostní úspěchy. „Když rodiče modelují zdravou rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, ukazují dětem, že dělat chyby a zažívat jednodušší životní radosti jsou důležitými ingrediencemi šťastného a naplňujícího života,“ uzavírá Hafeez.