Malí dospělí: Tlak na rychlejší vývoj dětí se později obrací proti nim
Malí dospělí. Děti, které nezažily dětství. Děti, jejichž vývoj rodiče uspěchali. To jsou jen některé názvy pro skupinu dětí, která má něco společného: museli se chovat dospěleji, než pro ně bylo přirozené. Jaké k tomu měli jejich rodiče důvody a jaké to mělo pro potomstvo důsledky?
„On je Leonek velmi talentovaný, tak bude mít ve škole zvláštní program." „Nechceme, aby se Ema flákala, v téhle škole má strukturovaný program i celé odpoledne." „Chceme, aby si Stella rozhodovala o financích sama." Na těchto větách rodičů určitě není nic špatného. Čím dál tím častěji se ale dotýkají dětí, které ještě nejsou na převzetí takové odpovědnosti dost zralé. A to se samozřejmě časem projeví. Odborníci mají pro takovou situaci název: Hurried Child Syndrome, volně přeloženo syndrom dítěte, na které se příliš spěchalo.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Takové dítě je maximálně podporováno svými rodiči, aby se rozvíjelo, často ale nad rámec toho, na co ve svém věku přirozeně má. Předčasně na sebe přebírá starosti, odpovědnost i stres dospělého života. Může se to týkat jak školy, tak mimoškolních aktivit, a dokonce i společenského života.
Thomas Priolo, psychiatr z Jersey Shore University Medical Center, pro Parents.com popisuje konkrétní projevy: může to být doučování dětí nad úroveň odpovídající jejich věku, přehnaně sdílení rodinných nebo finančních starosti se svými dětmi, tlak na úspěch a soutěžení a očekávání neúměrné snahy a disciplíny.
Někdy k takovému chování dospělých může vést rodinná situace, typicky například ta, kdy jeden z rodičů zůstane s potomstvem sám a přehodí na ně některé dospělé povinnosti: péči o mladší sourozence, nákupy či vaření, péči o domácnost a podobně. Jindy se osamělý nebo úzkostný rodič může na dítě až příliš emocionálně fixovat a budovat s ním v podstatě partnerský vztah - "mám už jen tebe!".
Výchova „malých dospělých“ má ale v současnosti ještě další podobu: tlak na úspěch, výkon, jedinečnost a společenský úspěch vede některé rodiče k potřebě zajišťovat svému dítěti náskok před ostatními. Angličtina v batolecím věku, promyšlený systém tréninků, aby bylo dítě později sportovní hvězda, čtení a počítání dávno před nástupem do školy. A pak je tu touha najít u dětí nějaký supertalent: na tenis, na kreslení, mimořádnou inteligenci...
Jak se syndrom projevuje
Termín „Hurried Child Syndrome“ zavedl v 80. letech 20. století dětský psycholog David Elkind. Dnes je neúměrný tlak na rychlejší vývoj dětí dáván do souvislosti s nárůstem úzkostí u mladých lidí. Proč je vlastně zrychlené dospívání špatně?
Kde začít: napěchovaný rozvrh a přetažení může vést k problémům se spánkem, s relaxací či zotavením. Může se projevit únava, nespavost, poruchy pozornosti, ale i svalové záškuby nebo koktání. A paradoxně i horší školní výsledky, jak upozorňuje americká neuropsycholožka Sanam Hafeez, ředitelka společnosti Comprehend the Mind.
Může dojít k zastavení či zpomalení emočního vývoje: nejsou schopny navazovat blízké vztahy či řešit konflikty, protože to chce čas. Místo toho, aby o své vztahy s vrstevníky či jinými osobami pečovali, zaměřují se na výkon: na sbírání jedniček, certifikátů či medailí. Nemají čas na relaxaci nebo na uvědomění si, co chtějí vlastně ony samy, co je činí šťastnými. Procházka, sport jen tak pro zábavu, četba, čas s kamarády, to jsou pro ně "nesmyslné neproduktivní činnosti", je pro ně těžké najít nějakou běžnou činnost, při které mohou vypnout.
Později mohou být podle studií i úzkostní či stresovaní z toho, zda dostojí nárokům rodičů, nebo zda nebudou odmítnuti, pokud neuspějí. Později se mohou vůči rodičům poměrně dost vymezit.
Mají si kde hrát?
Poznáváte se v nějakých myšlenkách nebo činech? Pojďme si v první řadě říct, že se nemusí dít nic špatného - tlak společnosti tady je. Jen si vzpomeňte na šílenství ohledně přijímacích zkoušek na víceletá gymnázia... Nikdy ale není pozdě si také tendence uvědomit a zkusit se soustředit na následující tipy amerického psychologa Marka Traverse.
Nechte děti, ať si hrají. Zní to jednoduše a ano, víme, nechat dítě na kroužku, kde je o něj vlastně postaráno, je jednodušší, než si s ním hrát nebo sledovat, jak si hraje s ostatními (a dost často zasahovat s tím, že ne, nebudeme brát chlapečkovi lopatku, ano, vrátíme holčice koloběžku a podobně). Hry s vrstevníky rozvíjejí nejen motorické dovednosti, ale i kreativitu, abstraktní myšlení, schopnost řešit problémy, experimentovat a podobně. Rozvíjejí se i důležité sociální dovednosti a empatie, v neposlední řadě se pak dítě učí pracovat s emocemi v bezpečném prostředí.
Neznamená to, že máte nechat dítě v pokoji a nevšímat si ho. Jde jen o to dát mu prostor být a možná se i chvíli nudit - poskytněte mu bezpečné prostředí, chvíle s kamarády, možnost zkoumat přírodu, výtvarné potřeby, stavebnice a nechte je tvořit co nejvíce svobodně.
Mějte realistická očekávání. V první řadě je dobré si uvědomit, že každé dítě je jiné a každé se i jinak (rychle) vyvíjí. To, že stejně starý sousedovic Tonda už umí počítat nevypovídá nic o tom, jak je vaše dítě nadané a jak bude v životě šťastné. Pozorujte, co dělá rádo, co ho baví, jaké jsou jeho silné stránky i slabiny. Podle toho si pak nastavte nějaké cíle - ve škole nebo třeba ve sportu. Oceňujte dítě za úsilí, ptejte se ho na emoce, které mělo během činnosti, ať se naučí, že se nepočítá jen dobrý výsledek. A rozhodně zkuste s dětmi vymyslet aktivitu, při které mohou vypnout nebo se vyřádit či upustit páru.
Dovolte dětem experimentovat a dělat chyby. Neuropsycholožka Sanam Hafeez zdůrazňuje, že sebehodnota dětí by měla být založena na něčem jiném, než jsou školní nebo výkonnostní úspěchy. „Když rodiče modelují zdravou rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, ukazují dětem, že dělat chyby a zažívat jednodušší životní radosti jsou důležitými ingrediencemi šťastného a naplňujícího života,“ uzavírá Hafeez.
