Proč od něj prostě neodejde? Lidé ve vztazích bez lásky a citu nezůstávají jen tak z plezíru
Když láska vyprchá a vztah už partnerům nepřináší radost, stále je mnohé spojuje. Odchod ze vztahu nebývá snadným rozhodnutím, je to proces.
Zůstat ve vztahu, ve kterém jsme se jeden druhému odcizili, není známka slabosti. Je to důsledek strachu nebo zvyku. Odchod vyžaduje sílu, podporu okolí a často i spoustu času. Proto bychom se na kolegyni, která si stěžuje „na svýho starýho“ neměli dívat s odsudkem, ale se soucitem. Odchod by pro ni znamenal zdolávání mnoha bariér v hlavě, v srdci i v praktickém životě. To už klidně můžou se „starým“ zůstat spolu...
Peníze na prvním místě.
Když jste ekonomicky závislí na partnerovi, třeba proto, že jste se starali o děti, nebo jste společně zadlužení, odchod může znamenat obrovskou existenční nejistotu. V některých případech navíc jeden z partnerů tahá za kratší konec a je pro něj v té chvíli jednodušší svou nespokojenost potlačovat.
Na odchod už nezbývá energie.
Když už vztah partnery nenaplňuje, ale spíš vysává energii, není odkud brát. Hádky, napětí nebo „jen“ odcizení člověka může vyčerpat tak, že už nemá sílu plánovat životní změny včetně stěhování, natož je uskutečnit.
Špatné vztahy mají i dobré chvíle.
Nefunkční vztah nemusí ještě znamenat, že je plný čirého utrpení. I tam, kde se o sebe partneři už téměř nezajímají, se občas ještě společně zasmějí, pocítí blízkost a vzpomenou si, jak silná byla dřív jejich láska. Tyto „dobré chvíle“ mohou být tím, co je drží v naději, že to zas tak špatné není.
Společné závazky.
Děti nebo i společný okruh přátel či společný majetek. To všechno může být neviditelný řetěz, který člověka drží tam, kde citově strádá.
Lepší než neznámo.
Někdy je i zklamání, které důvěrně známe, menší hrozbou než nejistota z nového začátku. Být sám nebo začínat znovu působí ještě děsivěji než věčný smutek.
Existuje něco lepšího?
Pokud jsme vyrostli s rodiči, kteří se neměli zas tak moc rádi, můžeme si myslet, že vztahy prostě fungují takhle. Když nemáme srovnání, je těžké poznat, že nás vztah může naplňovat i po citové stránce.
Nízké sebevědomí.
Je to opravdu smutné, ale pokud si člověk hluboko uvnitř myslí, že si nezaslouží lásku nebo že bude vždycky opuštěný, zůstává ve vztahu, který mu to potvrzuje. Je to začarovaný kruh, ve kterém citový hlad a bolest fungují jako důkaz, že „měl pravdu“ a někdy může tuto negativitu sám rozdmýchávat svým přesvědčením.
Společenský tlak a stud.
Někdy lidé zůstávají, protože se bojí odsouzení, co řeknou rodiče, přátelé, okolí? Nikdo nechce „selhat“ a přiznat si, že to nikam nevede. Že je láska to nejdůležitější na světě si myslí jen mladí naivkové, ne?
Láska není pro každého prioritou.
Někteří lidé jednoduše nevěří, že emocionální blízkost, vášeň nebo hluboké naplnění jsou ve vztahu nutné. Mohou dávat přednost stabilitě, praktičnosti nebo společenskému obrazu před vlastní spokojeností. Někdy za tím stojí výchova nebo zkušenost, že láska stejně vždycky bolí, takže je lepší se jí moc nevystavovat. Vztah tito lidé vnímají spíš jako povinnost než jako prostor pro vzájemné štěstí.
