Smích jako nástroj šikany: Jak se posouvají hranice humoru?

Zdroj: Photo by Marija Zaric on Unsplash

Jak se v dnešní době posouvají hranice humoru? Proč je to, co jednomu připadá vtipné, pro druhého zraňující? A kdy se smích stává nástrojem šikany?

Šéf Českých drah Michal Krapinec si v rozhovoru pro web E15 zavtipkoval, když mluvil o obnově vozového parku: „Chceme se stát z manželky zase i milenkou, aby s námi lidé nejezdili, protože musejí, ale aby s námi jezdili rádi.“ Před pár měsíci byl podobně třeskutě vtipný i předseda českého Nejvyššího soudu Petr Angyalossy, když přednášku o etice pro budoucí soudce prokládal veselými historkami o znásilnění.

V jedné z nich se pachatel nočního znásilnění v parku brání, že „kdyby měl u sebe baterku, tak by se to nestalo“. Oba pánové sklidili za svůj humor kritiku a nejspíš by souhlasili s Markem Ebenem, který loni na filmovém festivalu v Karlových Varech při uvádění filmu Žert prohlásil, že děj filmu je stále aktuální, protože v dnešní době „vstali noví svazáci“, kteří člověka „popotahují za vtip“. Oblíbený moderátor, který je pro jedny prototypem kultivovanosti, v poslední době čelil kritice za sexistické žertíky při uvádění pořadu StarDance.

Úplně jiný úhel pohledu zastává mladá novinářka Magdalena Dušková: „My jenom nechceme, aby se humor dotýkal jiných lidí, aby jim působil nějaké špatné pocity. Podle mě existuje humor, který nikoho neuráží,“ řekla v rozhovoru pro Český rozhlas. Existuje opravdu humor, který nikoho neuráží? Jistěže ano, existoval vždy: Podívejme se třeba na Divadlo Járy Cimrmana, Saturnina, Tajný deník Adriana Molea nebo knihy Betty MacDonaldové. Ale kam se hranice humoru posouvají v poslední době?

„Dneska už člověk nesmí nic říct?“

Jisté je, že ony hranice se změnily. Dnes už by Jiří Krampol nemohl bavit národ rasistickou scénkou o Vietnamcích jako v osmdesátých a devadesátých letech. Ke vtipům na účet Romů nebo sexistickým legráckám je ale české publikum pořád tolerantnější než zahraniční, jak potvrzuje Lucie Macháčková, členka skupiny stand-up komiků Underground Comedy: „Vystupuju často anglicky pro expaty a ti jsou v tomto směru citlivější než Češi.“ Podle dalšího komika Jana Studničky jsou u nás naprostým tabu vtipy o holocaustu, ale ošemetná bývají také politická témata, a to zejména na mimopražských scénách: „Vytahovat politická témata je trochu sebevražda, já o tom třeba nikdy nemluvím.“

To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.

V USA a západní Evropě se o politické korektnosti v humoru začalo mluvit mnohem dříve, debata, která u nás teprve začíná, tam probíhá už léta. Stejně jako u nás mnoho komiků starší generace zastává názor, že „dneska už člověk nesmí nic říct“ a že to humoru škodí. „Nefandím představě, že lidé mají právo být chráněni před negativními emocemi a situacemi, které je mohou urazit,“ vyjádřil se například čtyřiaosmdesátiletý John Cleese, člen legendární skupiny Monty Python.

Jako pronásledovaný „disident“ věčně na hraně zákazu se rád prezentuje další britský komik Ricky Gervais, který ve svých show vtipkuje mimo jiné na účet transsexuálů. Skutečnost je ale poněkud jiná, za svou show Armageddon, uváděnou na Netflixu, letos dostal Zlatý glóbus. Defi nitivní odchod ze scény nečekal ani amerického komika Louise C. K., který před několika lety čelil skandálu kvůli sexuálnímu obtěžování žen. Přišel sice o několik fi lmových a televizních projektů, ale svou kariéru brzy znovu nastartoval. „Hluboce lituji ženy, kterých jsem se dotkl, a přestože mé činy nejsou ničím omluvitelné, věřím, že důležité je porozumění širšímu kontextu: Chtěl jsem to udělat a myslel jsem, že mi to projde,“ parodoval jeho přístup účet @Comedian_Sorry na sociální síti X. Humor nejrůznějšího druhu skutečně neumírá: Přibývá nejrůznějších platforem, kde ho lze provozovat naživo i na obrazovce, od specializovaných kaváren po Netflix.

Ku-klux-klan a mrtvé děti

„Komik by měl být vtipný bez toho, aby urážel minority nebo ženy. Protože vtipy mají své následky. Mám jednoho známého tmavé barvy pleti, který mi říkal, že jako teenager se díval na seriál Love Thy Neighbor, aby dopředu poznal všechny rasistické urážky, které na něj lidé druhý den budou křičet,“ upozorňuje britský fi lmový historik David Stubbs. O tom, že ani ten nejčernější humor nemusí být urážlivý, svědčí například tvorba islandského kreslíře a stand-up komika Hugleikura Dagssona. Jeho vtipy patří k nejtemnějším, objevuje se v nich vraždění, zoufalství, sex a beznaděj, rodiče, kteří nenávidí svoje děti, a naopak. Na jednom z obrázků si za zvuků písně Já sním o Vánocích bílých strojí stromeček maličká rodina členů Ku-klux-klanu v bílých kápích. Na jiném se kočka před televizí válí smíchy při zprávách o zemětřesení, při němž zahynulo třicet tisíc lidí: „Hahahahaha… chci říct ,mňau‘.“ Přesto nedostává téměř žádné negativní reakce. Podle svých slov se žádným námětům nevyhýbá, ale zachovává si určitý časový odstup: „Pokud včera došlo k nějaké tragédii, dnes o tom vtipkovat nebudu, protože je prostě příliš brzy, a to je neuctivé. Někdo řekl, že humor je tragédie plus čas.“

Od Platona po Freuda

O definici humoru se myslitelé pokoušeli už od antiky. Jedna z prvních pochází od Platona a dalších řeckých filozofů, kteří shledali, že lidé se smějí neobratnosti druhých i škobrtnutím ve své vlastní minulosti, protože se jim cítí nadřazeni. To ovšem vysvětluje jen jeden druh humoru, ten nejprimitivnější. Sigmund Freud přišel s teorií, že smích lidem pomáhá uvolnit nahromaděnou neurotickou energii, což vysvětluje přitažlivost vtipů o tabuizovaných tématech. Při pointě spolu se smíchem explodují potlačované emoce, které jinak nesmíme dávat najevo. Třetí teorie humoru staví na rozporu mezi očekáváním a realitou nebo ukázáním reality v novém světle. Psychologové Peter McGraw a Caleb Warren v roce 2010 publikovali studii, která všechny tři předchozí teorie propojuje: Humor je podle nich neškodným a neohrožujícím porušením platných norem. Všechny teorie jsou ovšem natolik obecné a abstraktní, že nám o hranicích humoru neříkají téměř nic. O tom, co je vtipné, co je nevkusné a co je vysloveně urážlivé, si každá společnost v každé době rozhoduje znovu, hranice se neustále posouvají. A právě taková debata, do značné míry generační, nyní probíhá i u nás. 

Kontext, ne slova

Podle britského historika Davida Stubbse politická korektnost v osmdesátých letech minulého století britský humor nezabila, ale zachránila. Tehdejší komici stavěli své vtipy nejčastěji na stereotypech, dělali si legraci z přistěhovalců, žen nebo gayů. „Musel přijít někdo, kdo jim řekl – tohle je urážlivé, je to klišé a hlavně je to od vás jen lenost. Všechno to vyhoďte do koše a snažte se víc přemýšlet a dělat to líp,“ popisuje David Stubbs proměnu, ke které tehdy v Británii došlo: „Lidé z dělnického prostředí nemusejí vždycky nosit hnědé lacláče, a když jde po obrazovce plnoštíhlá žena, tak k tomu sakra přece nemusí hrát fagot.“ Americký komik Judah Friedlander ovšem upozorňuje na to, že dnes se v zájmu politické korektnosti někdy více kritizuje používání určitých slov, aniž by se přihlíželo k myšlence, která je sdělována. „Různá slova navíc mění během let význam. Slova, která byla ještě před pár lety naprosto v pořádku, jsou dnes nepřijatelná. Pro některé lidi začíná být urážlivé slovo tlustý, fat,“ říká a dodává: „V oblasti, která má tolik odstínů a nuancí, jako je humor, nebudou striktní pravidla nikdy fungovat. A když je budete vyžadovat, budete vypadat jako blbec.“

Vtip plus empatie

Nejdůležitější pro vyznění každého vtipu je totiž kontext. Záleží na tom, kdo vtip říká a komu. Hranice humoru se nastavují i v jednotlivých mezilidských interakcích. Když si podřízený dělá legraci ze svého nadřízeného, je to do jisté míry odvaha, naopak to snadno může vyznít jako šikana. Když rodiče vtipkují na účet svých potomků, může to vyznít láskyplně, ale také zanechat šrámy, které zůstanou na duši až do dospělosti. Ve školních kolektivech se za „legraci“ někdy vydává terorizování třídních outsiderů. Pod heslem „to přece bylo jenom z legrace“ se v partnerských vztazích mohou schovávat celé spousty pasivní či otevřené agrese. Ale společný smysl pro humor může být i společným párovým jazykem a nejkrásnějším pojítkem vztahu ve chvíli, kdy se k němu přidají dvě důležité ingredience: schopnost naslouchat a empatie. 

"Článek vyšel v časopise Moje psychologie 3/24"