Kognitivní disonance při hubnutí: Můžeme se ztrátou kil ztratit taky část osobnosti?
Shodit pár kil, zbavit se pneumatiky na břiše a zpevnit oplácaná stehna bývá celkem častým snem nemála lidí. A pak konečně, až dosáhneme vytoužené ideální váhy a zapneme kalhoty, které se už pár let stydí vzadu ve skříni, předpokládáme, že nastane tolik očekávaný okamžik euforie a opravdového štěstí. Místo toho přijde nečekané překvápko: Ošíváme se a v nové „hubené“ kůži se vůbec necítíme jako ve své. Je vám to povědomé?
„Zhubnout se snažím už od střední školy. Vyzkoušela jsem snad všechny diety na světě, nakonec se mi podařilo ubrat kila pod dohledem výživové poradkyně a za pomoci kondičního trenéra,“ líčí čtyřicetiletá Martina. „Myslela jsem si, že po těch více než dvaceti letech, co mým jediným cílem bylo, aby se ručička na váze posunula o hodně dílků doleva, budu konečně šťastná, ale místo obrovské radosti cítím spíš prázdno. Vůbec si nedokážu vysvětlit proč,“ dodává s viditelným rozčarováním.
VIDEO TIP: Je hubnutí s terapeutem snazší a úspěšnější?
Když zhubnu, budu šťastnější?
Mnoho lidí si podobně jako Martina v duchu slíbí, že až zhubnou, všechno se změní a oni budou konečně šťastní. Vždyť po ničem jiném takovou dobu neprahli a z logiky věci se pocit nadšení musí dostavit. Jenže když vysněný okamžik přijde a žádné ohňostroje štěstí nenastanou, výsledkem bývá jen silné rozčarování. Psychologové na tento stav mají odborný termín a říkají mu kognitivní disonance, kdy dochází k rozporu mezi očekáváním a skutečností. Mozek vůbec nechápe, proč se necítíme líp, když jsme přece „měli“ být šťastní. Výsledkem je jen pocitové prázdno, zklamání a otázka: „Tak co teď?“
Samozřejmě to neplatí všeobecně, ale někteří lidé, kterým se podařilo své tělo zbavit přebytečných kilogramů, se v něm najednou necítí „jako doma“. Mozek jako by zaspal start a nemohl najednou své nové a štíhlé tělo doběhnout. Tělo se změnilo, mozek „své špeky“ pořád má. Naše mysl v tomto ohledu funguje trochu rigidním způsobem a vnitřní obraz těla má docela pevně uložený. Svým způsobem se jedná o mentální mapu, která nejde přepsat ze dne na den. Když zhubneme, fyzická realita, i když také postupně, ale přesto se změní rychleji než tento vnitřní obraz, a vzniká nesoulad. Mozek ještě pořád „vidí“ staré tělo, i když zrcadlo ukazuje nové. Nějakou dobu zabere, než si psychika změnu osvojí a začne ji prožívat jako svoji vlastní.
Co když nejsem dost?
Hubnutí může rozvířit i hlubší vrstvy sebepojetí. Pokud má v sobě člověk silně zakořeněný pocit, že „není dost dobrý“, ani změna těla to sama nespraví. Vnitřní přesvědčení může zůstat stejné, pouze se začne tlouct s novým obrazem v zrcadle. Místo radosti se objeví nejistota, nebo i návrat ke starým a nezdravým návykům. A kila jsou zpět.
Je jasné, že naše nová figura nezůstane jen tak bez povšimnutí. Lidé nás můžou začít chválit za naši vůli, obdivovat naše vynaložené úsilí, někteří třeba i trochu závidět, že nám se zhubnout podařilo, kdežto oni se s kily navíc lopotí pořád dál. Paradoxně nic z toho nemusí být příjemné. Člověk najednou může mít pocit, že je víc na očích a že se na něj lidé dívají jinak. I to může být zneklidňující a budit otázky typu: Copak jsem jenom „tělo“? Pouze tělo je to, co je důležité? Podle něj mě lidé vidí, zkoumají a hodnotí? Vnější proměna si tak žádá i vnitřní práci. Zhubnout neznamená automaticky cítit se lépe. Tělo a psychika jsou propojené. Změna jednoho tak vyžaduje pozornost druhého.
