Kognitivní disonance při hubnutí: Můžeme se ztrátou kil ztratit taky část osobnosti?
Shodit pár kil, zbavit se pneumatiky na břiše a zpevnit oplácaná stehna bývá celkem častým snem nemála lidí. A pak konečně, až dosáhneme vytoužené ideální váhy a zapneme kalhoty, které se už pár let stydí vzadu ve skříni, předpokládáme, že nastane tolik očekávaný okamžik euforie a opravdového štěstí. Místo toho přijde nečekané překvápko: ošíváme a v nové „hubené“ kůži se vůbec necítíme jako ve své. Je vám to povědomé?
„Zhubnout se snažím už od střední školy. Vyzkoušela jsem snad všechny diety na světě, a nakonec se mi ubrat kila podařilo pod dohledem výživové poradkyně a za pomoci kondičního trenéra,“ líčí čtyřicetiletá Martina. „Myslela jsem si, že po těch více než dvaceti letech, co mým jediným cílem bylo, aby se ručička na váze posunula o hodně dílků do leva, budu konečně šťastná, ale místo obrovské radosti cítím spíš prázdno. Vůbec si nedokážu vysvětlit proč,“ dodává s viditelným rozčarováním.
VIDEO TIP: Je hubnutí s terapeutem snazší a úspěšnější?
Když zhubnu, budu šťastnější?
Mnoho lidí si podobně jako Martina v duchu slíbí, že až zhubnou, všechno se změní a oni konečně budou šťastní. Vždyť po ničem jiném takovou dobu neprahli a z logiky věci se pocit nadšení musí dostavit. Jenže když vysněný okamžik přijde a žádné ohňostroje štěstí nenastanou, výsledkem bývá jen silné rozčarování. Psychologové na tento stav mají odborný termín a říkají mu kognitivní disonance, kdy dochází k rozporu mezi očekáváním a skutečností. Mozek vůbec nechápe, proč se necítíme líp, když jsme přece „měli“ být šťastní. Výsledkem je jen pocitové prázdno, zklamání a otázka: „Tak co teď?“
Samozřejmě to neplatí všeobecně, ale někteří lidé, kterým se podařilo své tělo zbavit přebytečných kilogramů, se v něm najednou necítí „jako doma“. Mozek jako by zaspal start a nemohl najednou své nové a štíhlé tělo doběhnout. Tělo se změnilo, mozek „své špeky“ pořád má. Naše mysl v tomto ohledu funguje trochu rigidním způsobem a vnitřní obraz těla má docela pevně uložený. Svým způsobem se jedná o mentální mapu, která nejde přepsat ze dne na den. Když zhubneme, fyzická realita, i když také postupně, přesto se změní rychleji než tento vnitřní obraz a vzniká nesoulad. Mozek ještě pořád „vidí“ staré tělo, i když zrcadlo ukazuje nové. Nějakou dobu zabere, než si psychika změnu osvojí a začne ji prožívat jako svoji vlastní.
Co když nejsem dost?
Hubnutí může rozvířit i hlubší vrstvy sebepojetí. Pokud má v sobě člověk silně zakořeněný pocit, že „není dost dobrý“, ani změna těla to sama nespraví. Vnitřní přesvědčení může zůstat stejné, pouze se začne tlouct s novým obrazem v zrcadle. Místo radosti se objeví nejistota, nebo i návrat ke starým a nezdravým návykům. A kila jsou zpět.
Je jasné, že naše nová figura nezůstane jen tak bez povšimnutí. Lidé nás můžou začít chválit za naši vůli, obdivovat naše vynaložené úsilí, někteří třeba i trochu závidět, že nám se zhubnout podařilo, kdežto oni se s kily navíc lopotí pořád dál. Paradoxně nic z toho nemusí být příjemné. Člověk najednou může mít pocit, že je víc na očích a že se na něj lidé dívají jinak. I to může být zneklidňující a budit otázky typu: Copak jsem jenom „tělo“? Pouze tělo je to, co je důležité? Podle něj mě lidé vidí, zkoumají a hodnotí? Vnější proměna si tak žádá i vnitřní práci. Zhubnout neznamená automaticky cítit se lépe. Tělo a psychika jsou propojené. Změna jednoho tak vyžaduje pozornost druhého.
