Zpátky na zem: Jak budovat zdravé sebevědomí, aniž byste si mysleli, že zvládnete přistát s letadlem
Představte si na okamžik, že sedíte na palubě letadla, které míří do vaší vysněné dovolenkové destinace. Do přistání zbývá pouhých pár desítek minut, když najednou nastane krize. Pilot má infarkt a ten, kdo bude s letadlem přistávat, jste vy. Zvládnete to?
Přesně tuhle otázku položili na začátku loňského roku respondentům v britském průzkumu YouGov. Výsledek? Třetina dospělých si myslí, že by byli schopni, a to bez předchozího leteckého výcviku, s letadlem bezpečně přistát. Mezi mužskými respondenty byl o těchto svých schopnostech dokonce přesvědčen každý druhý. Jak přitom vypadá realita? Podle mnoha pilotů se šance limitně blíží nule, dokonce i kdybyste měli naprosto ideální podmínky a dokonalé vedení řídícího letového provozu, došlo by při přistání k poškození letadla a vážným zraněním mnoha cestujících. Tak proč si každý druhý muž myslí, že by situaci dostal pod kontrolu?
Od krysy po gorilu
Dřív, než si na tuto otázku odpovíme, podíváme se ještě na jeden průzkum společnosti YouGov, tentokrát z roku 2021, kdy se Britů a Američanů zeptali, jaká zvířata by byli schopni porazit v souboji holýma rukama. Škála začínala na kryse, pokračovala kočkou, husou, psem průměrného vzrůstu, orlem a postupně stoupala až k šimpanzovi, krokodýlovi, medvědovi grizzlymu, slonovi, lvovi a končila gorilou. Samozřejmě že důvěra ve vlastní bojové schopnosti klesala s tím, jak se zvířata zvětšovala.
Zatímco o tom, že by přeprali krysu nebo kočku, bylo přesvědčeno 67 procent respondentů, na šimpanze si troufalo jen 10 procent. I tak je to ale zhruba o 10 procent lidí víc, než kolik by jich reálně bylo schopno tohoto lidoopa přemoct. Naprosto absurdně pak 2 procenta respondentů uvedla, že by v souboji, ve kterém nemají k dispozici nic jiného než vlastní tělo, přemohli lva, gorilu, krokodýla a slona. Opravdu slona, který může vážit klidně i sedm tun… Asi vás nepřekvapí, že muži svým schopnostem přeprat daná zvířata věřili výrazně víc než ženy a že stejně tak byli o své nadpozemské síle přesvědčení víc Američané než Britové.
Ve skutečnosti je úplně jedno, že v realitě byste letadlo roztřískali ještě předtím, než by se před vámi vůbec objevila ranvej, a že trhací kalendář by z vás pravděpodobně udělala už kočka (zkoušeli jste do nějaké někdy dostat prášek?). To zásadní, co oba průzkumy ukazují, je, jak respondenti věří svým schopnostem, jakou mají sebedůvěru a sebevědomí. Nemusíte mít totiž v daném oboru žádné zkušenosti, abyste měli důvěru ve svou schopnost odvést dobrou práci. Minimálně do té doby, než si to vyzkoušíte, což se u pilotování dopravního letadla nebo zápasu se slonem pravděpodobně nestane.
A přestože sebedůvěru většinou zakládáme na realistických očekáváních, a výše zmíněná přesvědčení některých jedinců hraničí s bohapustým chvástáním nebo naprostým odtržením od reality, pravda je taková, že většinou máme tendence se spíš podceňovat. Obzvlášť, jak se v průzkumech ukázalo, pokud jste žena, které je odmalička vštěpováno, že je „slabší pohlaví“ nebo že „nemá buňky“ rozumět technickým věcem.
Sebevědomí je způsob myšlení
Sebedůvěra a sebevědomí přitom nejsou nějaké magické vlastnosti, jejichž míra nám byla sudičkami přidělena v kolébce a se kterou nejde nic dělat. Mnohem lepší je na ně nahlížet jako na stav mysli. Být sebevědomý neznamená povyšovat se nad ostatní a snažit se urvat si svoje místo ve světle reflektorů. Jde spíš o vědomí, co přinášíme na stůl, co máme za sebou, jaké máme kvality, co jsme v životě překonali a čeho jsme dosáhli. Různá míra sebevědomí se objevuje v různých oblastech našich životů v různých časech.
S přibývajícími léty ho máme obecně víc, jakmile ale překročíme určitou hranici, většinou je tím magickým milníkem čtyřicet let, začne ho zase pomalu ubývat. Objevují se bolesti, které jsme dřív neznali, kocoviny jsou mnohem horší než ve dvaceti a ten člověk, kterého vidíme každé ráno v zrcadle, už taky nevypadá jako ten, co nastupoval na školu. A nejenom to, stačí něco, co nás rozhodí, a naše sebedůvěra padá na nulu mnohem rychleji, než ji trvalo vybudovat a udržet. Ztráta zaměstnání, nepovedené rande, partnerova či partnerčina nevěra, nevhodná poznámka kolemjdoucího nebo i problémy potomka ve škole - a všechno, co jste kdy dokázali, překryje černý mrak pochybností nad sebou samotnými.
Je sice hezké, že moc dobře víme, proč se cítíme jako něco, co právě vylovili z popelnice, mnohem důležitější je ale otázka, co s tím dělat. V první řadě je nutné ošálit vlastní mozek. Ten je totiž evolučně nastaven na přežití, takže se soustředí mnohem víc na věci, které představují nebezpečí, než na ty které nám dělají radost. Proto je víc než polovina našich myšlenek negativních, a proto si také lépe vybavujeme události, které nás zranily, v nichž jsme se cítili trapně nebo naprosto neschopní.
Aby toho nebylo málo, některé studie dokazují, že negativním informacím máme tendenci přisuzovat větší důležitost než těm pozitivním. Ať už se jedná o recenze hotelu, který si chceme zarezervovat na příští dovolenou, nebo o hodnocení našeho účesu. Co na tom, že ho deset lidí pochválilo, nám bude znít v hlavě ta jedna poznámka, která pochvalná nebyla. Až tedy příště budete mít zase pocit, že něco nezvládnete, že stárnete, tloustnete a plešatíte a že už by si o vás nikdo neopřel ani kolo, zkuste si uvědomit, že nevidíte celý obrázek, ale pouze ten jeho okraj, který někdo zamatlal bahnem.
Vědomě se soustředit na pozitivní věci není toxická pozitivita, není to lakování si věcí narůžovo, je to jen přijetí prostého faktu, že možná sice máte o deset kilo víc než před dvaceti lety, ale taky mnohem lepší práci, skvělý vztah a finanční rezervu. A jak budovat sebedůvěru, abyste si neopakovali naučené fráze, ale opravdu v sebe uvěřili?
Kývněte na dobrodružství
Také už jste alergičtí na slovní spojení „vystoupit ze své komfortní zóny“? Pravda je taková, že věci, které jsou pro vás výzvou a které zvažujete, protože nemáte jistotu, že na ně máte, jsou skvělé pro vaše sebevědomí. Samozřejmě v momentě, kdy si dokážete, že jste je zvládli. Snažit se přeprat gorilu nebo bez přípravy pilotovat letadlo není ten případ. Udělejte to, z čeho máte trochu strach, uběhněte nejdřív půlmaraton, zapište se na kurz tvůrčího psaní, vyrazte někam sami. Nemusíte hned zaběhnout světový rekord, dostat Magnesii Literu nebo přejít Dolomity. Vaše sebevědomí nakopne už jenom fakt, že jste se odhodlali a vyzkoušeli to, na co jste dřív nesebrali odvahu.
Starejte se o sebe
Kolotoč práce, starosti o děti, domácnost, péče o partnerský vztah, složenky, daně, návštěva rodičů. Je šílené, jak krátkých je v dospělosti 24 hodin. Kde v tom všem ale máte čas na sebe? Kolik knih vám leží na nočním stolku a čeká, až je přečtete? Kdy jste naposledy byli cvičit? Kdy jste si nachystali vyvážené jídlo místo toho, abyste si dali něco v bistru u práce? Sebe samotné máme tendenci odsouvat na poslední kolej a neustále si slibovat, že si na sebe uděláme čas, až… Jenže ono do toho vleze vždycky něco jiného. A těžko můžeme být sebevědomí, když jsme pořád uštvaní a zanedbáváme se. Naplánujte si do diáře dny a hodiny, kdy nebudete koukat na reels v telefonu, ale budete se věnovat jen sami sobě.
Hledejte důkazy
Ptáte se, proč byste si vlastně měli věřit? Pak si musíte také sami odpovědět. Člověk se nejlépe učí ze zkušeností, a ty vám nikdo jiný nepřinese. Podívejte se do minulosti na všechno, co se vám povedlo. Pokud se bojíte, že už si nikoho nenajdete, vzpomeňte si na všechna ta hezká rande, která jste v minulosti zažili. Uvědomte si, kdy jste zkusili něco nového a ono se to povedlo. Zeptejte se klidně i blízkých, čeho si na vás cení. Napište si na kartičku věci, které na sobě máte rádi, a když vám bude blbě, tak si ji prostě přečtěte. Vytvořte pro sebe takové prostředí, ve kterém si budete dávat najevo, že si věříte. V žádném jiném totiž vaše sebedůvěra kvést nemůže.
Zdroj:YouGov, YouGov, Washington Post
