Na stanovení hranic ve vztahu není nikdy pozdě, nastavujeme si je celý život
Jak si ve vztahu nastavit hranice? Jak vlastně poznat, co nám vadí, a kdy se o tom začít bavit?
Hranice bychom měli mít všichni. Nezáleží na tom, jak dlouho s partnerem jsme, čím vším jsme si už prošli, jestli to byla láska na první pohled, nebo jsme si cestu k sobě museli budovat a hledat. Vlastně nezáleží ani na tom, jestli se bavíme o hranicích ve vztahu s kamarády, rodinou nebo třeba jen kolegy v práci. Hranice, jako jednotlivci, bychom si měli nastavit s kýmkoli.
Potřebuju prostor
Co ale hranice ve skutečnosti jsou a jak by měly vypadat? Asi nejsilněji vnímáme hranici fyzickou, která je daná povrchem naší kůže a je tedy jasně defi nováno, kde končíme my, a kde začíná svět mimo nás. Další jsou hranice prostorové – naše intimní zóna, diskrétní zóna, sociální zóna a skutečnost, jaké lidi si do nich na základě našeho vztahu s nimi pouštíme. Když na vás bude někdo cizí mluvit ze vzdálenosti deseti centimetrů, bude vám to pravděpodobně velmi nepříjemné a budete cítit, že vám narušil vaši prostorovou hranici. Naopak, když na vás protějšek promluví ze vzdálenosti dvou metrů, budete chtít, by přišel blíž. Tyto hranice tedy poměrně dobře defi nují naše pocity.
Další hranicí, kterou máme, je hranice emocionální. Je to naše vnímání situací, jež jsou pro nás v pořádku, a situací, které už v pořádku nejsou. A právě v rovině partnerských vztahů je téma emocionálních hranic klíčové, protože naráží na naše potřeby, na to, co si necháme líbit, co považujeme za dobré, a co už ne. Kde zkrátka máme hranici, za kterou už nechceme pouštět vůbec nikoho, ani našeho partnera.
Klinický psycholog Henry Cloud, autor mnoha knih na toto téma, přirovnává naše hranice k pozemku, který vlastníme. Na katastru ho máme jasně vyznačený, ohraničený, víme, kde začíná, kde končí. To ale neznamená, že všichni vlastníme stejný pozemek. Někomu stačí malý, protože nepotřebuje příliš mnoho prostoru, někdo naopak vyžaduje mít prostoru hodně. Něčí pozemek je v řadovce, kde jsou ostatní lidi blízko u sebe, někdo si pořídil samotu u lesa. Všichni ale potřebujeme vědět, kde má náš pozemek hranice, co je naše, co chráníme a za co jsme zodpovědní. Když náš pozemek ohraničení nemá, bývá pro nás nesmírně složité defi novat, o co bychom se vlastně měli starat. Nevíme, co na něm všechno roste, a když na někoho spadne stará stodola, jestli je to vůbec zodpovědnost naše nebo souseda.
I když ale přesně víme, kde náš pozemek začíná a kde končí, stále to neznamená, že kolem něj stojí tlusté zdi, se kterými se nedá hnout. Znát svoje hranice rozhodně neznamená hlásat do světa „takový jsem a vy se s tím smiřte“, protože stále žijeme v nějakém společném prostoru. Hranice našeho pozemku bychom si tedy měli představit spíš jako plot, který má někde branku nebo vjezdovou bránu a potřebujeme u něj mít propustnost, abychom si mohli to dobré pouštět dovnitř a to špatné zase ven.
Padesátkrát a stále poprvé
Když opustíme metafory, v praxi to znamená, že ve vztahu občas narazíme na vnitřní konflikt, který prožíváme celoživotně – nakolik chceme být autonomní, dělat si věci podle sebe, nakolik jsou naše hranice stoprocentní parametr a nakolik chceme být přijímáni svým okolím. Jak moc je pro nás důležité, co si o nás ostatní lidé myslí? Do jaké míry potlačujeme svoji přirozenost a autonomii, aby nás ostatní brali? V tomhle všem v různých fázích života nějakým způsobem oscilujeme, hledáme rovnováhu, svůj osobní a jedinečný ideální poměr. Jaké své potřeby můžeme prosazovat, co už se nám může nelíbit a kde si ještě můžeme nastavit hranice, abychom toho druhého neztratili a chtěl s námi stále být ve vztahu.
Dobrou zprávou je, že nikdo z nás se nenarodil s nahraným manuálem, jak na to. Nastavit si hranice se učíme skrze zkušenosti s tím, že někdo na naše požadavky reaguje úplně v pohodě a jiný se ohradí, že takhle teda ne, že to chce jinak. Díky rozdílným reakcím se učíme kalibrovat svoje požadavky, a příště je třeba lépe formulovat. Zjišťujeme, že některé strategie jsou účinnější než jiné, a také, že s každým člověkem je to vždycky trochu poprvé. Že zkrátka někdo na nás slyší dobře a někdo vůbec, a my potom potřebujeme vyvinout větší úsilí, abychom si naši hranici udrželi.
Lepší pozdě nežli později
Na to, abychom si s partnerem nebo partnerkou definovali hranice, není nikdy pozdě, i když je samozřejmě lepší, pokud se o nich bavíme hned na začátku vztahu. Je to jednodušší v tom, že spolu ještě nemáme žádnou zkušenost. Jenže v počáteční romantické fázi vztahu se přirozeně snažíme být tou nejlepší verzí sebe sama, jsme ochotni dělat víc, abychom se zalíbili, byli přijati a současně tak dali šanci vztahu, aby mohl začít. Takže i když nám některé věci, které náš protějšek dělá, třeba i vadí, často je nechceme komunikovat, abychom nedělali vlny. Nebudeme přece na pátém rande řešit, že ten člověk chodí pozdě. Vždyť je to je patnáct minut, proč bychom se s tím nesmířili?
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Praxe je ovšem taková, že čím víc příležitostí komunikovat svoji hranici mineme, tím hůř se nám o ní bude bavit příště, protože jak tomu druhému vysvětlíme, že nám něco pětkrát nevadilo a teď, pošesté, je to najednou problém? Takže se neustále vnitřně přesvědčujeme, že jsme s tím přece v pohodě, ztrácíme svou integritu a najednou problém vytáhneme v nějakém konfl iktu, protože jsme propásli příležitost, kdy jsme si v klidu mohli nastavit hranici. Problém narostl natolik, že nás partner začíná štvát sám o sobě. Už nevidíme jen to, že vždycky přijde pozdě, ale najednou začneme být přesvědčení, že je nespolehlivý, že s ním vlastně nechceme trávit čas. Neplánovaně tak pohřbíme vztah, který mohl být dobrý, kdybychom se dokázali ozvat hned na začátku.
Ubližujeme si sami
Pro vztah, v němž mají oba partneři dobře nastavené hranice, je typická určitá forma rovnosti a přímočarosti. Oba jsou v něm zpravidla konzistentní a vědí, že se mohou spolehnout, že to, co ten druhý dělá, dělá z vlastního přesvědčení, opravdu to chce. A naopak to, co nedělá, dělat nechce. Takže se ani jeden z nich nemusí v hlavě strachovat, jestli to, co po svém partnerovi chce, jej někam neohýbá. Takový vztah je čistší, v mnoha ohledech jednodušší, lépe se nám v něm komunikuje a je spolehnutí na to, že můžeme druhému věřit v tom, co nám říká. Samozřejmě to ale neznamená, že se na sebe čas od času nemůžeme naštvat a třeba si zase nějaké další hranice vyjasnit. Většinou ale už víme, jak na to.
Pokud naopak ve vztahu hranice nastavené nemáme, vytváříme živnou půdu pro pozdější dlouhodobou frustraci. V takové situaci pak často nevnímáme, že jsme to my, kdo si neumí dobře nastavit hranice, ale začneme být přesvědčení, že nás druhý využívá, že námi manipuluje, nerespektuje nás. Takže začneme komunikovat, že už s ním nemůžeme být, protože v našem vztahu nejsme sami za sebe. Najednou je v něm totiž jeden z partnerů, který má trochu moci, a druhý, co o ni trochu přišel, jeden, co víc diktuje podmínky, a druhý, který je musí poslouchat. Vždycky, když se vztah tímto způsobem vychýlí, vytvoří se napětí. Ne vždycky to ale znamená, že vina je na vaší straně.
Změna je život
To, že jsou naše hranice překračovány, totiž automaticky neznamená, že jsme si je špatně nastavili. Může to také znamenat, že je náš protějšek nerespektuje, nebo že je nám nepříjemné si na nich trvat. Pokud se například doma domluvíme, že budu každý čtvrtek chodit od šesti na jógu, neměla bych se cítit špatně, že na ni ve čtvrtek opravdu jdu. A neměla bych ji rušit jenom proto, aby partnerovi nevadilo, že ve čtvrtek nebudu doma. Stejně tak, pokud bude partner neustále na čtvrtek navrhovat nějaké společné aktivity, neměla bych být naštvaná, ale jednoduše odmítnout. Ovšem v případě, že partner ví, že jdu na jógu, a přesto si zařídí vlastní program, aniž by vyřešil, kdo pohlídá děti, je potřeba si sednout a pobavit se o tom, že musí začít respektovat moji hranici, kterou právě překročil.
Jiná situace ale je, pokud partner musí na služební cestu a o děti se prostě postarat nemůže. Jak už jsme říkali, hranice nejsou pevné zdi a mají určitou propustnost. Jsou-li celkově v pořádku a partner respektuje, že každý čtvrtek chodím na jógu, jestliže nastane mimořádná situace, není pro mě problém ji jeden čtvrtek vynechat.
Hranice ve vztahu nejsou soubojem kdo s koho, ale spíš kompasem, jak si vzájemně vycházet vstříc, aby nám oběma bylo ve vztahu dobře. Když si je zdravě nastavíme, neznamená to, že s nimi za celou dobu vztahu nesmíme hnout. Mění se přece nejen podmínky, ale i vztah jako takový a my v něm, proto hranice mohou vznikat tam, kde dřív nebyly, a naopak se smazávat někde, kde pro nás dřív byly zásadní. Důležité ale je vždy o nich umět mluvit společně a nakonec se dokázat shodnout, aby náš vztah mohl zrát.
