Proč milujeme ty, co nás nechtějí a jak z toho ven?
Zamilovat se je bezpochyby nádherný pocit. Svět je barevnější, hudba zní líp a každá zpráva na mobilu dokáže zrychlit tep. Jenomže co když to tak cítíme jenom my? Neopětovaná láska bolí podobně jako rozchod. Proč nás dokáže tak silně zasáhnout, když o nás ti druzí nestojí?
Když se zamilujeme, v mozku se aktivují centra spojená s odměnou a potěšením. Uvolňuje se látka zvaná dopamin, která se vyplavuje třeba při výhře a vzrušení. Mozek si úplně libuje: „Tohle je příjemné. To chci znovu.“ Ve vzájemném vztahu dostáváme „odměny“ pravidelně v podobě náklonnosti, blízkosti nebo jistoty. U neopětované lásky ale dostáváme jen drobky. Úsměv, krátkou zprávu a tak podobně. Právě tahle nepravidelnost je překvapivě návyková. Dalo by se to s nadsázkou přirovnat k hazardu. Nikdy nevíte, kdy přijde jackpot, a právě to vás nutí zkoušet to znovu (i po prohře). Mozek si jede svoje:„To chci znovu, teď to určitě vyjde,“ a my to pořád zkoušíme, i když už jsme dávno přišli o peníze i o sebeúctu.
Výzkumy navíc naznačují, že v moderní době mohou intenzitu neopětované lásky výrazně zesilovat sociální sítě. Neustále „přikrmují“ naše city. Když máme někoho rádi, můžeme 24/7 sledovat s kým tráví čas, kdo mu dává lajky, co sdílí a co ho baví. Každá notifikace nebo reakce je právě ten malý drobek. Pokud odpověď nepřichází nebo je jen občasná, vzniká napětí a nejistota, což city paradoxně zesiluje, než tlumí. Druhý člověk nám z očí nikdy úplně nezmizí. Z obyčejného zamilování to dělá mnohem intenzivnější emoční jízdu.
Zamilovaní do příběhu
Možná máte kolegu nebo kolegyni, kteří jsou milí, chytří a trochu tajemní. Šeptáte si na nudné poradě, aby se čas tolik nevlekl, ale v realitě o vás nejeví hlubší zájem. Přesto si říkáte: „Kdyby mě poznal/a víc, určitě by to bylo jiné.“ A tak se „náhodou“ potkáváte v kuchyňce nebo na chodbě a doma pak analyzujete každou banální větu. Vysníte si další rozhovory, společné chvíle nebo rovnou celou budoucnost a kopu dětí. Postupně se nezamilováváte do této úžasně zajímavé osoby, ale do toho, co si o ní představujete. Do verze, kterou jste si vytvořili ve své hlavě.
Mozek přitom na fantazii reaguje skoro stejně jako na skutečnost. Když si něco živě představujeme, spouští se podobné chemické reakce jako při reálném zážitku. Tak se můžeme stát závislí i na vlastním snění. Kromě vysněných příběhů milujeme také ty uzavřené. Když něco nedává smysl, máme potřebu to donekonečna řešit. Proto si po odmítnutí znovu a znovu přehráváme, zda jsme něco blbého řekli, tvářili se hloupě nebo to celé špatně načasovali. Mozek se prostě snaží vyřešit rozdíl mezi tím, v co jsme doufali, a realitou. Jenže čím víc se tím zabýváme, tím víc živíme své city.
Někdy za to mohou i staré vzorce z našeho dětství. Pokud jsme tehdy zažívali lásku, která byla nejistá, podmíněná nebo nepředvídatelná, nevědomky si v dospělosti vybíráme podobnou dynamiku. Jako bychom chtěli dokončit právě tento prastarý příběh a než zazvoní konec, zasloužit si lásku, která nám v dětství chyběla. Více o teorii citové vazby se můžete dočíst v našem předchozím článku.
Horší než rozchod
U rozchodu truchlíme nad realitou, u neopětované lásky truchlíme nad fantazií. Loučíme se s budoucností, kterou jsme si vysnili a která byla dokonalejší než skutečný vztah. Žádné hádky, žádné finanční problémy, jen duha a jednorožci. To ale není jediná představa, která nás tolik ničí. „Když ho/ji tak miluju, přece to musí něco znamenat,“ domníváme se. Bereme to jako osudový zásah z nebes a znamení, že se k sobě hodíme. Jenomže naše city značí něco docela jiného. Vypovídají o našich schopnostech cítit, milovat a toužit. Skutečný vztah potřebuje víc než pobláznění.
Jak se z toho tedy dostat ven? Nemusíte se za své city stydět nebo je popírat, jsou totiž skutečné. Položte si ale pár upřímných otázek:
- Miluji skutečného člověka, nebo představu?
- Držím se naděje, nebo jen strachu být sám?
- Co by se stalo, kdybych stejnou energii věnoval/a sobě?
Právě ve chvíli, kdy se přestanete snažit dokázat svou hodnotu někomu jinému, ji můžete dokázat sami sobě.
