Mladí propadli zahálce, psal už Aristoteles. Je dnešní mládež fakt tolik odlišná?

Každá generace je jiná

Každá generace je jiná Zdroj: Photo by Yasin Hoşgör on Unsplash

„To máme mládež, doma řezali je málo,“ zpívaly Petra Janů a Věra Špinarová ve čtyřicet let starém songu. Dnešní mladí lidé slýchají totéž. Čím to, že každá mladá generace si od té starší vyslouží kritiku? Jak se snášíme jako generace? Nacházíme společnou řeč, nebo si s našimi rodiči, prarodiči i potomky přestáváme rozumět?

Jsou přecitlivělí, zahledění do sebe, pořád si na něco stěžují. Neumějí vzít za práci a přitom si o sobě myslí bůhvíco, čekají, že svět se z nich posadí na zadek. Ničeho si neváží a u ničeho nevydrží. Jsou rozmazlení a nikdy nedospějí.

Ne, tohle není citace z aktuální facebookové diskuse. Podobné stesky na mladou generaci provázejí každé lidské pokolení – dokonce v téměř totožném znění – už po tisíce let. „Mladí lidé o sobě mají vysoké mínění, protože ještě nemuseli sklonit hlavu před těžkostmi života,“ napsal Aristoteles ve čtvrtém století před Kristem. A Seneca na přelomu letopočtu lamentoval, že: „Mladí muži propadli zahálce, jejich nadání leží ladem a není jediné počestné zaměstnání, pro které by nasazovali síly dnem i nocí“.

Na mladé se nadávalo v Japonsku ve čtrnáctém století (prý przní jazyk přílišným zjednodušováním), stejně jako v Číně v šedesátých letech: jedním z důvodů, proč Mao Ce-tung odstartoval teror kulturní revoluce, byla jeho obava z údajné změkčilosti mladé generace.

Dnešní dvacetiletí slýchají, že jsou rozmazlené „sněhové vločky“, že nic nevydrží, jsou hákliví na každé slovo a nic nevědí a neumí, protože pořád jenom zírají do mobilů. Ale prakticky tytéž výtky se sypaly také na hlavu mileniálů, z nichž těm nejstarším je nyní už okolo čtyřiceti. Je dnešní mládež skutečně tolik odlišná od předcházejících generací?

Požírači avokádových toastů

Častým terčem kritiky mladých lidí bývá jejich odkládaný vstup do dospělosti, kterou v očích starší generace představuje stálé zaměstnání, vlastní bydlení, manželství a, řečeno slovy klasika, „pak už jenom samá pozitiva a sociální jistoty“.

Pravdou je, že se osamostatňují později než generace jejich rodičů. Nezapomeňme však, že laťka byla nastavena proklatě nízko. Až do začátku devadesátých let se u nás průměrný věk nevěst držel okolo jednadvaceti a víc než polovina z nich se vdávala kvůli těhotenství. Důvodem ovšem nebyla nějaká příkladná zodpovědnost této generace a její touha vrhnout se po hlavě do opravdového života, spíš naopak: špatná dostupnost antikoncepce nahrávala nechtěným těhotenstvím a svatba se pak „musela“ konat pod heslem „co by tomu řekli lidi“. Navíc pouze manželé s dětmi měli šanci popolézt vzhůru v pořadníku na státní byt a konečně se odstěhovat od rodičů. Zní tohle jako příklad zralého, uváženého vstupu do dospělosti? Nějak se mi nezdá.

Z historie odívání

Video placeholde
Jaké plavky se nosily před sto lety? • youtube.com/mode.com

Dnešní mladí lidé, kteří déle studují, později vstupují do manželství a déle bydlí u rodičů, se tak spíše vracejí k poměrům, které u nás byly běžné až do první poloviny dvacátého století. Má to i svoje ekonomické příčiny, především pak rostoucí ceny nájmů, o vlastnickém bydlení nemluvě. Samozřejmě, mladí v této souvislosti dostávají spoustu dobrých rad jako třeba tu od australského realitního magnáta Tima Gurnera: „Když jsem si chtěl koupit svůj první dům, nedával jsem si avokádový toast za devatenáct dolarů a kafe za čtyři,“ vzkázal jim v roce 2017. „Dík za radu. Když si každý den odepřu avokádový toast, někdy v roce 2117 si můžu zažádat o hypotéku,“ odpověděla mu mladá autorka Rhiannon Closet.

Avokádové toasty spolu s různými neobvyklými druhy kávy a iPhony se staly doslova symbolem zhýralého luxusu, kterého si mladí údajně užívají. Poněkud stranou pozornosti přitom zůstal fakt, že pokud se chtějí odstěhovat od rodičů, znamená to obvykle velkou část platu utratit za nájem v bytě sdíleném s několika vrstevníky.

Kdo je tu zodpovědnější?

Jedna z teorií, proč každá mladá generace vypadá v očích těch starších jako zkažená, hovoří o tom, že zodpovědnost u lidí vzrůstá spolu s věkem. „Výsledkem je, že v každé historické éře vidí starší lidé svou vlastní generaci jako zodpovědnější, než je soudobá mládež,“ uvádí studie Pew Research Center. Podle jiných sociologických výzkumů se ovšem současní mladí chovají dokonce zodpovědněji než jejich rodiče a prarodiče ve stejném věku: statistiky požívání alkoholu mezi mladistvými a předčasných těhotenství za posledních třicet let pomalu, ale vytrvale klesají. Svou roli jistě hraje i to, že dnešní „náctiletí“ tráví víc času v organizovaných kroužcích, doma a na sociálních sítích než venku se svými vrstevníky. To má samozřejmě i různé stinné stránky, ale faktem je, že teenageři tolik „nezlobí“, případně zlobí jinak než kdysi jejich matky a otcové.

Některé věci se ovšem v průběhu století nemění. V roce 2016 objevili v archivech Harvardské univerzity nahrávky rozhovorů se studenty, pořizované pravidelně od padesátých do sedmdesátých let. Odpovídali v nich vždy na tutéž otázku: „Co pro tebe bylo důležité během uplynulého roku?“ Studenti na magnetofonových páskách mluví o úzkosti z toho, co je čeká v budoucnosti. Dělají si starosti, zda seženou smysluplnou práci a jak se vypořádají s různými rozhodnutími, která je čekají. Cítí tlak ze strany rodičů, aby ve škole a v práci uspěli a nepromarnili své příležitosti. Často si připadají ztracení, paralyzovaní a trápí je nejistá budoucnost. Zkrátka, popisují přesně totéž, s čím se potýká i současná mladá generace.

Mladí nečtou a nemají úctu k autoritám

Psychologové John Protzko a Jonathan Schooler z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře uskutečnili v roce 2019 výzkum, který na otázku „nadávání na mladé“ vrhl světlo z úplně jiného úhlu. 

Pracovali se třemi a půl tisíci dospělými lidmi ve věkovém rozpětí od jednatřiceti do pětapadesáti let. „Naše mysl podléhá psychologické iluzi, že generace přicházející po nás je horší než ta naše. Ale ta iluze je zcela nevědomá a každá další generace jí podléhá znovu,“ říká John Protzko.

Dobrovolníky, kteří se studie účastnili, požádali, aby současnou mládež ohodnotili na základě tří kritérií: inteligence, záliby v četbě a respektu k autoritám. Ukázalo se, že čím lepší mínění mají jednotliví lidé v těchto oblastech sami o sobě, tím hůř hodnotí dnešní mládež. Například ti, kteří rádi čtou, měli silnější sklon se domnívat, že dnešní mladí lidé čtou málo. Zároveň neměli možnost reálně zhodnotit situaci v době svého mládí, takže své současné hodnoty projektovali do vlastní minulosti i na své vrstevníky: „Protože já rád čtu, v dobách mého dětství všichni rádi četli.“

„Ve skutečnosti nemáme objektivní informace o tom, kolik toho v době našeho dětství četli naši vrstevníci. Jsou to jen vzpomínky, navíc zkreslené tím, co si o četbě myslíme nyní. Svoje současné já si promítáme do minulosti a mládež z minulosti si tak svým způsobem idealizujeme,“ říká John Protzko.

Je dost možné, že podobným psychologickým iluzím podléhají i starší lidé, kteří nostalgicky vzpomínají, jak v době svého dětství lezli po stromech, zocelovali se koupáním ve studeném potoce běhali s rozbitými koleny, zatímco dnešní děti „pořád jenom sedí u počítačů“. Jistě, každý z nás někdy v životě lezl po stromě nebo si rozbil koleno, ale to ještě neznamená, že jsme trávili dětství v obrázcích od Josefa Lady. Tahle generační zapomnětlivost má navíc i politické důsledky: nejenže barví narůžovo naše mládí, ale i dobu, v níž jsme dospívali. Ať už to je komunistická totalita nebo éra divokých devadesátek.

„Mladí nemohou vědět, jak člověk myslí a jak se cítí ve vyšším věku. Ale staří lidé se proviňují, když zapomínají, jaké bylo být mladý,“ píše J. K. Rowling v knize Harry Potter a Fénixův řád. Přesto se téhle ztráty paměti dopouští každá další generace dospělých.

Připomínka smrtelnosti

Žádnou generaci nemůžeme házet do jednoho pytle. Nadávání na „dnešní mládež“ je stejně nesmyslně zobecňující a urážlivé jako hláška „OK, boomer“, kterou se mladší vymezují vůči poučování těch starších. Nikomu nemůžeme připisovat konkrétní vlastnosti jen proto, že se narodil v určitém roce – v tomto smyslu jsou generační nálepky podobné horoskopům.

Ve svých dětech vidíme svoje pokračování, následovníky, kteří ponesou naše jména a převezmou naše tradice. Hledáme v nich svou nesmrtelnost. Jenže jak vyrůstají, začíná být zřejmé, že aby tento svůj úkol mohly naplnit, my musíme odejít a udělat jim místo. Navíc vychází najevo, že nejsou tak docela jako my. Mají jiné zájmy, jiné názory, jiné hodnoty. „Dorůstající děti jsou připomínkou naší smrtelnosti, toho, že jsme nahraditelní. A tak začneme poukazovat na to, že nejsou tak dobré, jako jsme bývali my. Nechceme připustit, že život může pokračovat bez nás,“ říká historik Andrew Rabin.

K tomu ale nakonec stejně dojde. A můžeme být klidní. Protože všechno, co lidstvo na světě má, vybudovaly generace, na které se kdysi nadávalo jako na zkaženou „dnešní mládež“. Kdyby každá další generace byla opravdu horší než ta předcházející, lidská kultura by dávno zanikla.

Generační amnézie

Stejně jako mají tendenci zapomínat starší generace, týká se to i těch nových. Například v tom, jak se pozitivní sociální změny udály jen díky urputnému aktivismu menšin. Nebýt sufražetek, neměly by dnešní ženy právo volit. A jen málo si uvědomujeme, že něco dnes tak samozřejmého bylo ještě před sto lety nemyslitelné.

Podobně bohužel mladé generace zapomínají na to, jak jejich předchůdci svět poškodili. Environmentální generační amnézie má za důsledek, že přijímáme jako normu takový svět, do jakého jsme se narodili. A je dost těžké vyřešit odlesňování pralesů a změnu klimatu, když si je nebudeme připouštět jako reálné problémy.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 9/23