„Cringe kultura“ dusí generaci Z. Udělejme z trapasů přednost
„Za našich mladých let bylo líp,“ říká postupně každá generace, když přestává rozumět zkušenostem té mladší. Někteří z generace Z ale na internetu sentiment mileniálů přitvrzují – za vás bylo líp, neměli jste sociální sítě a mohli jste být trapní.
Jsou dvě ráno, ale vzpomněli jste si, jak se vám před třiceti lety přilepil na podrážku toaletní papír, a nikdo ze třídy vám to neřekl. Nebo jak jste se v šestnácti v tanečních poprvé přiopili a porazili svou partnerku. A už hodinu kvůli tomu nemůžete usnout! Máte sevřený žaludek a hlavu plnou rozvířených myšlenek, jako by se to stalo včera. Není divu, že si tyto trapné momenty tak živě vybavujete.
V dospívání jsou naše prudce se vyvíjející mozky nastavené na sebeuvědomění a socializaci. Je to období života, ve kterém vrcholně reagujeme na hodnocení ostatních. Pěstujeme si tak důležitý pocit sebeuvědomění a snažíme se zapadnout, čemuž odpovídá i aktivita ve specifických oblastech mozku. V menší studii z roku 2013 bylo zjištěno, že i pouhé očekávání toho, že by jednotlivé účastníky měli pozorovat jejich vrstevníci na videu, stačilo k vyvolání prudkých emocionálních reakcí.
Žádné video se ale nikam nenahrávalo ani nikde nepromítalo. S dětmi a dospělými tento scénář tolik nezamával, ale dospívající prokázali zvýšené funkční propojení mezi mediální prefrontální kůrou mozku, která zpracovává procesy jako bolest, emoce, rozhodování a pozornost, a striatem. To je oblast mozku, která zprostředkovává motivované chování a činy. Účastníci pak hlásili rozpaky a celkové vzrušení.
Neurověda také potvrzuje, že mozky dospívajících jsou jedinečně uzpůsobeny na sebeobjevování. Během tohoto vývojového období se teenageři stávají stále více schopnými přemýšlet o svém vlastním myšlení (to je jev známý jako metakognice). Být si vědom sebe sama znamená rozpoznávat své emoce, myšlenky, silné stránky, výzvy, hodnoty a motivace. Jde o rozvoj vnitřního kompasu, který řídí naše rozhodování. Jestliže se setkáme s odmítnutím svých vrstevníků, učíme se tomu uzpůsobovat své chování, což může mít i pozitivní efekt, pokud se v pubertě chováme antisociálně. V době moderních technologií ale může vnější odmítnutí dostávat dříve nevídané rozměry, které mladé lidi vystavují nepřiměřenému strachu.
Cringe s, cringe na
My jsme měli trapasy, mladí lidé mají „cringe“. Jde o výraz převzatý z angličtiny, který se dá přirovnat právě k velmi nepříjemným rozpakům a pocitům trapnosti. Cringe můžeme vnímat i empaticky, pokud „cringujeme s“ někým, je nám ho líto a dokážeme se do něj vžít. Když se ale někdo chová bez špetky sebereflexe, spíše „cringujeme na“ něj. Vyjadřujeme tím nejen to, jak je dotyčný trapný, ale nastavujeme tím i hranice sociální interakce – tento typ chování je nepřijatelný.
Cringe se stal s rozvojem sociálních sítí i oblíbeným komediálním žánrem. Samozřejmě že práce s trapností patří ke komedii už dávno, ale na internetu si získala až nebývale velkou popularitu. Natáčení reels – krátkých videí pro sociální sítě – ve kterých komičky a komici hrají role stereotypně cringe charakterů, přináší tvůrcům stotisícová i milionová zhlédnutí. V krátkých skečích představují třeba kolegyni z práce, která po návratu z krátké dovolené v Paříži neustále vnáší do konverzace francouzské výrazy, nebo třeba neschopného manžela, který volá matce, protože se nedokáže postarat ani o psa, a nechápe, proč se na něj manželka zlobí.
Smějeme se sdílené zkušenosti, kdy jsme podobně příšerného manžela zažili na návštěvě u kamarádky, nebo se můžeme zasmát i sami sobě, protože jsme kdysi před lety byli přesně tou otravnou kolegyní, která si z návštěvy cizí země na čas vytvořila identitu. Jde tedy o „cringování s“ a v dospělosti nám tento typ zábavy může přinést potřebné uvolnění a smích, až si ani nestíháme uvědomit, že nám do „cringe kultury“ – tedy širokého „cringování na“ – vyrůstá celá jedna generace, která rozhodně nechce být cringe.
Kultura cringe
Jak je definováno v Urban Dictionary, kultura cringe zahrnuje „dělání si legrace z lidí a/nebo jejich urážení tím, že je nazýváme cringe za to, že dělají něco, co nikomu ani ničemu neškodí ani ho nijak neuráží“. Zkrátka obyčejný trapas se stal fenoménem sociálních sítí, kde mohou být lidé za neškodný projev individuality vystaveni nejen posměchu, ale někdy i šikaně a obtěžování. Zejména na platformách jako YouTube nebo ve facebookových skupinách a na diskusní platformě Reddit.
Být cringe se tak bere velmi vážně a nemusí se to týkat jen případů, kdy si takzvaně nevidíme do úst. Stačí se třeba identifikovat jako nebinární, mít divné oblečení nebo se věnovat nějakému koníčku, který nám ještě tak dobře nejde. Termín „kultura cringe“ se údajně objevil v roce 2017 na stránce DeviantArt, kde začínající i zkušení umělci a umělkyně sdílejí svou vizuální tvorbu.
Vzestup „kultury cringe“ jsme ale mohli pozorovat už tehdy, kdy pro ni nebylo pojmenování. V desátých letech 21. století se začaly objevovat videokompilace „cringe“, které si získávaly vysokou sledovanost. A když má něco úspěch, budou to kopírovat i ostatní tvůrci a zacházet do větších a větších extrémů – třeba měnit kontext situace, ve kterém bylo video natočeno, abychom konkrétního člověka vnímali více jako „cringe“, i když jeho nevhodnému chování předcházelo špatné zacházení ze strany někoho jiného.
Urban Dictionary zdůrazňuje, že u lidí, kteří se účastní cringe kultury, hraje svou roli nejistota a touha po uznání – specifické vlastnosti dospívajících mozků. Účastnit se cringe posměchu může být způsob, jak se cítit nadřazeně nad ostatními. Internet si tak začal dělat kolektivní legraci nejen z lidí, kteří se chovají špatně, ale i z těch, kterým o něco jde. Třeba z aktivistů na demonstracích za lidská práva nebo něčích neučesaných prvních pokusů o hudební tvrobu.
Zničeni cringem
Internet je naše prodloužená ruka, jsme pořád dostupní a online. Naše internetové aktivity dávají další rozměr naší identitě a doslova nám prodlužují den – osm hodin v práci, osm hodin doma, osm hodin spánku a do toho osm hodin na internetu. Kromě toho, že na sítích můžeme najít své komunity, ve kterých se dokážeme realizovat, můžeme se také setkat s nenávistí od úplně cizích lidí. Nebo také s nenávistí a šikanou od lidí, které známe a jimž se chceme zalíbit – v případě mladých lidí od spolužáků. V takovém prostředí si budeme dávat sakra pozor, abychom jim nedali do rukou sami na sebe „bič“ a záminku stát se internetovým fackovacím panákem.
„Moje generace nedělá nic! Nikdo nic neděláte! Jste tak vyděšení: ‚Bože, to je tak cringe, lidi si budou myslet, že jsem trapná.‘ Bát se být cringe je cringe, OK? Děláte prd: ‚Bože, raději nebudu dělat, co mě naplňuje, a nebudu si plnit sny, protože to je cringe.‘ JSTE NUDNÍ,“ rozčiluje se v reelsku mladá dívka s rovnátky. Generace Z tak v období dospívání dostává kromě mozku, který si je super vědom sám sebe a učí se přemýšlet o vlastním přemýšlení, ještě nový důvod, proč své vášně a identitu skrývat.
Americký spisovatel a básník Ocean Vuong, který již 11 let působí jako profesor moderní poezie, nedávno promluvil o tom, že ho znepokojuje, jak kultura cringe brzdí mladé lidi v jeho třídě. „Stydí se, když cítí upřímnost,“ popsal. „Nemůžu mluvit za jiné země, ale v Americe si studenti čím dál více uvědomují proces ‚pokusu‘. Sociální média vytvářejí prostředí dozoru. Říkají mi: ‚Chci být básník, chci dobře psát, ale je to trošku cringe.‘ Kultura cringe znamená ‚nechci vypadat tak, že mi o něco jde a že se pokouším následovat své sny‘. Pro mě jako učitele je to děsivá zpráva,“ vysvětluje Vuong.
Mladí lidé, kteří se bojí posuzování od jiných, podle Vuonga tak raději předstírají cynismus, protože ten se dá vyložit jako inteligence – už jste všechno viděli a prožili a nic vás nerozhází. Jste zkrátka příliš cool na to, abyste se snažili. „Ve skutečnosti jsou ale velmi hladoví po upřímné snaze. Ale schovávají si to do soukromí, nechtějí jeden druhému přiznat, že velmi tvrdě pracují na tom, co chtějí v životě dělat,“ popisuje své mladé studenty.
Být hrdě cringe
Být si vědom sebe sama je zásadní životní dovednost, stejně jako je trapas důležitou zkušeností, která tuto dovednost formuje. V prostředí, ve kterém se mladí lidé bojí vyjádřit vlastní identitu a nemají prostor pro to chybovat, tak vzniká podhoubí pro autorepresi a zhoršené duševní zdraví. Zejména u neurodivergentních lidí může prohlubovat jejich sociální vyloučení. Neustálý strach z cringe vede jednotlivce k potlačování autentického já, tím znemožňuje skutečné poznání sebe sama a vede k depresím a úzkostem.
My jsme se skutečně měli lépe, minimálně v tom, že nás při pokusech realizovat si své sny, objevování módního vkusu, prvním ovínění v oněch tanečních nebo s toaletním papírem přilepeným na botě nemohlo okamžitě natáčet bezpočet lidí v našem okolí. Je načase, abychom cringe přeformulovali a udělali z trapasů přednost.
