Cílovkou jsou všichni, kteří někdy měli problémy se vztahy, říká autorka komiksu Srdcovka

...

... Zdroj: Se svolením Štěpánky Jislové

Brigita Zemen
Moderní vztahy

Devadesátkové sídliště, vytáčený internet, odcizení rodiče, umělecká škola, sexuální zneužití a komplikované vztahy. Komiks Srdcovka Štěpánky Jislové odhaluje její niterný příběh, ve kterém se ale pozná snad každý, kdo vyrůstal na přelomu tisíciletí. A občas to trochu zabolí.

Na podzim vyšel tvůj komiks Srdcovka, který sbírá jednu kladnou recenzi za druhou. Pro koho je určený?

Myslím si, že cílová skupina jsou všichni, kteří někdy měli problémy se vztahy a třeba zjistili, že jsou zamotaní do stejných vzorců.

Jak moc je Srdcovka autobiografická?

Na sto procent. Nemám moc ráda výraz autofikce, protože se v něm klade moc velký důraz na slovo „fikce“. Ale je dobré, aby si každý čtenář uvědomil, že i v autobiografi i je pár věcí, které se staly trošku jinak. Není možné mu na každé stránce představovat novou postavu, i když v reálném životě vede člověk desítky rozhovorů s různými lidmi. Takže v knize je místo tří postav jedna nebo se třeba mění pořadí situací, které se ve skutečnosti staly lineárně, ale je potřeba je přeházet, aby byl příběh čitelný a přehledný.

V komiksu jsi hlavní hrdinkou a procházíš v něm od raného dětství přes pubertu až po dospělost. Pamatovala sis všechny události, nebo ses vracela třeba ke svým starým deníkům?

Kvůli Srdcovce jsem vytáhla hrozně moc materiálů, od rodinných alb po deníky, které jsem si vedla. Spoustu z nich jsem roky neotevřela a musím přiznat, že někdy to byl způsob, jak si navodit solidní PTSD (posttraumatickou stresovou poruchu, pozn. red.).

Jak to?

Protože když jsem si je zpětně četla, najednou jsem chápala i kontext těch zápisků. Hodně jsem na nich viděla, jak jsem se jako dítě snažila tvářit, že je mi to, co se mi děje, úplně volný a vůbec mě to neovlivňuje. Ať už to byly problémy doma, ve škole, nebo ve vztazích. Na jednu stranu jsem se snažila přesvědčit sebe samotnou, že o nic nejde, na druhou jsem si pořád opakovala, že to, co se děje mně, se přece děje všem. Dítě nebo teenager totiž nemá srovnání s ostatními, a cokoli, co se doma děje, považuje za normální. Bylo hrozné číst, jak jsem se s tím tehdy vyrovnávala, jak jsem si nemohla dovolit, aby mě to emočně zasáhlo.

Bylo to pro tebe i nějakým způsobem terapeutické, vrátit se do Štěpánky, které je deset dvanáct let?

Rozhodně. Během čtení mi došlo, že jsem moc ráda za to, jak se dnes kriticky díváme na spoustu filmů a médií z devadesátek, které ovlivňovaly tehdejší puberťáky. Když si vezmu, jak vypadal Deník Bridget Jonesové, který kolem roku 2000 cílil na ženy, a v němž je herečka Renée Zellweger, která je naprosto krásná a má velikost 40, označována za ošklivou a tlustou, tak dnes jen nevěřícně kroutím hlavou. Nebo když Britney Spears v roce 2007 při vystoupení nebyla vidět žebra, strhla se smršť nenávistných komentářů, jak je tlustá a nechutná, a ona přitom chvíli předtím porodila. Navíc v seriálech, včetně těch animovaných pro děti, nebylo moc ženských postav. Takže pro mě bylo terapeutické uvědomit si, že jsme se jako společnost posunuli a umíme říct, že to nebylo v pohodě.

A v čistě osobním pohledu?

U interních věcí zafungovalo, že jsem měla možnost poskládat si svoje minulé zážitky v řetězu akcí a reakcí, a vidět nejen vlivy, ale i důsledky. Ve výsledku mi vlastně nejvíc pomohlo mít kontrolu právě nad tím příběhem, protože jsem dokázala vidět, proč a jak se některé věci staly.

Hlavním tématem jsou partnerské vztahy od puberty až do dospělosti. Hodně se mě dotýkala otázka, proč jsou ty vztahy takové, jaké jsou, a že jsem něco podobného taky prožívala. Podařilo se ti, podle tebe, napsat vlastně generační výpověď?

Nebyl to záměr a ani jsem si neuvědomovala, že by se to mohlo stát. Ale z reakcí na knihu můžu říct, že pro generaci mileniálů a některých Gen Z jde skutečně o příběh, ve kterém se poznali. Vyrůstání v devadesátkách, typ médií, o kterých jsem už mluvila, specifi cká výchova generace našich rodičů, revoluce a hlavně masivní nástup technologií způsobily naprosto odlišný způsob prožívání nás a našich rodičů. Byli jsme do toho jako děti hozeni bez zkušeností a bez jakýchkoli záchranných sítí, což velmi defi novalo, jak naše generace prožívala například seznamování. Protože rodiče se seznamovali úplně jinde než na internetu, takže jsme si k nim těžko mohli jít pro radu.

Štěpánka Jislová

Štěpánka Jislová

Talentovaná česká ilustrátorka a komiksová autorka. Věnuje se také herním konceptům, obálkám knih, návrhům potisků oblečení a tetování. Podílela se na komiksech SUPRO: Hrdinové na dluh, Milada Horáková aj. Komiks Bez vlasů, který kreslila podle autobiografických zážitků Terezy Čechové (dříve Drahoňovské), získal cenu Muriel za nejlepší komiks roku 2020.