Komentář: Když máma s tátou vychovávají sněhovou vločku
Už jste slyšeli pojem sněhová vločka? Jedná se o pejorativní označení původně pro generaci narozenou od roku 1995 do 2010. Když dnešní rodiče slyší od svých rodičů či prarodičů, že vychovávají sněhové vločky, často za tím stojí zkušenost generace, která vyrůstala v úplně jiných podmínkách – bez projevu emocí, s důrazem na tvrdost a samostatnost. Jak se proměnilo pojetí výchovy za posledních sedmdesát let a proč může být citlivost novou formou síly?
Slovní spojení sněhové vločky ve smyslu slabých jedinců, kteří nic nevydrží, začali používat novináři. Následně se pojem usídlil ve veřejném prostoru a je zde s námi dodnes. V oblibě ho má zejména generace dnešních mladších prarodičů. Podle skupiny lidí, a ne malé skupiny, opravdu vychováváme sněhové vločky, tedy nestabilní, neschopné, nesamostatné jedince. Je tomu tak ale doopravdy?
Skok v pojetí výchovy, jaký jsme zažili za posledních sedmdesát let, nemá v historii téměř obdoby. Posunuli jsme se od týdenních jeslí, fenoménu vzniklého na začátku 50. let, k tomu, že si stěhujeme děti zpátky do ložnic a našich postelí. A právě ona padesátá léta mají hodně společného s tím, proč dnešní rodiče musí poslouchat dobře míněné, ačkoli ve valné většině naprosto nevyžádané rady, týkající se zpravidla toho, jak přílišná péče naše děti oslabuje na těle a duchu.
V 50. letech minulého století nebyl čas ztrácet čas, budování socialismu bylo naprostou prioritou a každá pracovní síla se počítala. Včetně novopečených matek. Režim se zaštiťoval emancipací žen a očekával od nich, že se do práce s nadšením vrátí záhy po porodu. Placená mateřská dovolená tehdy trvala jen šest týdnů, jako ukázka dobré vůle byla prodloužena na tři měsíce. Na oplátku vládnoucí komunisté ženám slibovali, že stát převezme péči o jejich děti, a to způsobem, jakým by to samy doma nesvedly. Měl v plánu „osvobodit“ je také od domácích prací, a to tím, že by tyto činnosti přebraly specializované podniky. Rodina jako taková přestala být brána vážně. Její místo v péči o děti měla převzít k tomu určená kolektivní zařízení.
V tuto dobu se zrodily týdenní jesle a školky. Zařízení, kam jste svoje děti umístili v pondělí ráno a vyzvedli si je v pátek, případně v sobotu. Jak tohle asi mohlo dopadnout? Došlo k poruchám citové vazby, děti měly zpomalený vývoj řeči a působily celkově zaostalejším dojmem. Jindy naopak budily dojem větší samostatnosti, což mohlo působit pozitivním dojmem, že jim jesle prospívají. Ve skutečnosti se tyto děti už v příliš nízkém věku naučily spoléhat jen samy na sebe a tuto nedůvěru k okolnímu světu si přenesly do dospělého života.
Kromě více než 4000 takto odkládaných dětí v padesátých a šedesátých letech zde máme zbytek dětí, který sice vyrůstal doma, ovšem za všudypřítomného popření důležitosti rodiny, vazeb. Všichni museli být silní, pracovití, až udření, projevy emocí či jakýchkoli slabostí se nedovolovaly, protože oslabovaly většinu.
Tito lidé jsou dnes vašimi rodiči či prarodiči. Můžeme jim mít za zlé, když se jim zdá, že naše děti moc nosíme, moc tulíme, moc jim všechno ulehčujeme, že vychováváme slabochy, kteří to v životě nezvládnou? Co je to za svět, kde tátové vozí kočárky a utíkají dřív z práce, aby stihli dítě vyzvednout ze školky, protože máma zůstává jednou týdně v práci déle? Svět, kde se klukům říká, ať pláčou, že je to v pořádku? Co z takových dětí bude?
Já vám to povím. Budou to soucitní dospělí se zdravými sociálními vazbami s rodinou a přáteli, lidé se zdravým sebevědomím, stejně jako vědomím, že necítit se někdy v pořádku je naprosto v pořádku. A já se na tuhle generaci údajných sněhových vloček moc těším.
Zdroj: autorský článek
