Čtyři procenta? Ani náhodou. Je v Česku víc leseb, nebo gay mužů?
V České republice žije statisticky méně žen leseb než gay mužů. Mezi bisexuálními lidmi je poměr opačný – ženy válcují muže. Proč čísla nejsou fifty–fifty a kdo potřebuje příznivější společenské přijetí?
Následky radikálních ekonomických i životních změn, které před čtyřmi lety způsobila pandemie covidu-19, budou předmětem výzkumů ještě dlouhá léta. Některé z nich si totiž dosud ani nemůžeme plně uvědomit. Jiné posuny v lidském chování se ale projevily už v době, kdy jsme se aktivně schovávali před vnějším světem. Nesvoboda přinesla překvapivou volnost lidem, kteří často bývají ve skrývání mistři. A ne že by chtěli – jsou v něm tak dobří, že ani sami nemusejí tušit, kým jsou.
„Koníček, který jsem si osvojila při covidu? Stala se ze mě lesba,“ uvádí s velkou porcí nadsázky instagramový profil @latetolesbian (volně přeloženo „pozdě na lesbu“). S časem, který mnozí za pandemie získali, měli možnost hlouběji uvažovat nad svým životem i sexuální identitou. Vyhledávání slovního spojení „Jsem lesba?“, které na Googlu od roku 2015 postupně klesalo, v únoru 2020 stouplo. Ne však tak, že by nejrozšířenější vyhledávač „zbořilo“, lidé si totiž oproti předcházejícím letům navykli informace vyhledávat na sociálních sítích.
Profilů s obsahem oslavujícím neheterosexuální lásku je dnes bohatá škála a zrovna tak příběhů žen, které podobně jako @latetolesbian přehodnotily své preference dlouho po pubertě a celoživotních vztazích s muži. „Věděla jsem, že mě přitahují ženy, jen jsem nevěděla, že to ze mě dělá lesbu. Dvacet let jsem si myslela, že jsem hetero žena, která si zároveň myslí, že jsou ženy atraktivní,“ svěřila se s úsměvem uživatelka Sam Breeze na TikToku, kde ji sleduje přes sto tisíc lidí.
Teplá renesance
„Některé z nás jsou vdané za muže, některé s nimi chodíme a některé jsme stále svobodné. Ale jedno máme společné: pozdní coming out,“ zní popis diskusní skupiny Late Bloomer Lesbians („pozdně kvetoucí lesby“) na největší online komunitní platformě Reddit. Množství příspěvků se zde odkazuje na online esej Lesbian Masterdoc, dokument z roku 2018, který se stal virální sapfickou biblí. Na TikToku můžeme najít téměř dvacet milionů příspěvků s tímto heslem a rostoucí zájem o tuto esej se přímo shoduje se začátkem pandemie.
Nejde o vědeckou práci, ale o třicetistránkový blogový příspěvek. V něm Angeli Luz prezentuje své zkušenosti a konverzace s ostatními lesbami a nabízí myšlenkovou mapu těm ženám, které zpochybňují svou heterosexualitu. Pod výmluvným titulem „Jsem lesba?“ se hned v prvním odstavci odkazuje k eseji Adrienne Rich Povinná heterosexualita a lesbická existence z roku 1980, zpochybňující předpoklad heterosexuality jako „správného“ či výchozího nastavení lidí. „Povinná heterosexualita je hlas v mé hlavě, který říká, že opravdu musím být hetero, i když jsem zamilovaná do ženy. Povinná heterosexualita je to, co znesnadňuje lesbám rozlišit mezi tím, co vás učili, že chcete (být s muži), a tím, co chcete (být se ženami). To je důvod, proč tolik leseb někdy chodilo s muži,“ popisuje Luz.
Oproti odborné práci Rich, která se stala prvním respektovaným základem pro studium heterosexuality jako politického nástroje, zpřístupňuje Luz tyto myšlenky jednoduchým jazykem. S jejím téměř deníkovým zápisem se tak může ztotožnit velké množství žen, ať už se identifikují jakkoli. K pochopení toho, že je k randění s muži nemotivuje přitažlivost, je žitá zkušenost srozumitelnější než akademický anebo queer jazyk. Zkoumání neheterosexuálních preferencí tak mezi ženami momentálně zažívá něco jako renesanci.
Jsem lesba?
Ve zkratce by se dalo říct, že pokud si někdo položí tuto otázku, nejspíš není čistě heterosexuální. Je to také jedna z mnoha zkušeností, jaké popisují lesbické a bisexuální ženy na sociálních sítích. „Hetero lidi netráví tolik času zkoumáním queer témat. Vítej v komunitě. Žádná vstupní zkouška není. Patříš k nám,“ snaží se podpořit ostatní sdílením svých příběhů, čímž vlastně navazují na texty Rich a Luz. Najít množství takového obsahu můžete pod hashtagem WLW, což je inkluzivní zkratka pro všechny ženy milující ženy (women loving women), ať už je jejich identita či preference jakákoli. I v západním světě jsou ženy stále vychovávány k tomu, že je jejich životní dráha určována vztahy s muži, proto pojem „povinná heterosexualita“ dává smysl hlavně jim, i když se týká všech pohlaví. Povinná heterosexualita se projevuje nejen ve výchově, ale také v knihách, televizi nebo reklamách. Schválně, kolik o komerční přestávce napočítáte queer párů?
Vztahový model „muž a žena“ se na nás valí ze všech stran, a v takovém prostředí nemusí být snadné rozeznávat ani signály vlastního těla. V populární kultuře běžně vídáme zamilované ženy jako stydlivky, třeba Ginny je před Harrym Potterem tak nervózní, že s ním promluví až ve čtvrtém dílu. Pověstní motýlci v břiše ale podle Luz matou neheterosexuální ženy tím, že pokud jsou nervózní v přítomnosti nějakého muže, budou si to vykládat jako přitažlivost: „Zažíváte fyzickou odezvu těla, o které vám bylo řečeno, že ji máte očekávat, to neznamená, že byste s ním ve skutečnosti chtěla chodit.“
Luz v Lesbian Masterdoc shrnuje vyčerpávající množství často i protichůdných zkušeností, které vysvětlují nejen přitažlivost neheterosexuálních žen k mužům („Přitahuje vás mužské uznání – nechcete vztah s muži, chcete, aby muži chtěli vás.“) a vztahy, sex, raný zájem o ženy či jak vnímají svou heterosexuální identitu. „Líbí se vám nedostupní muži (gayové, ženatí), ale pokud o vás projeví zájem, vy ho ztrácíte. Máte strach z toho, že byste s přítelem žili ve společné domácnosti. Sex s muži nemáte kvůli touze po tělesné či emocionální blízkosti, ale protože se chcete cítit přitažlivá. Máte všechny důvody být ve vztahu s mužem šťastná, ale nejste, něco vám prostě chybí. Myslíte si, že všechny hetero dívky občas přitahují ženy.“
Mimo jiné popisuje také „povinné“ sexuální fantazie: „Když jste jako mladí vzrušení, máte v hlavě velmi omezenou šablonu potenciálních příběhů spojených s tímto pocitem. Můžete si proto do svých fantazií promítat heteronormativní scénář – ten je nevědomý a snadný.“ U žen, které se začnou identifi kovat neheterosexuálně až později v životě, jsem si všimla společného jmenovatele – více se snaží naladit na to, co se děje v jejich tělech, a zkoumají, co a zda vůbec je vzrušuje. Mezi příspěvky, které radí, jak u sebe identifi kovat vnucenou heterosexualitu, se opakují kroky jako „každý den si všímej svých tužeb, naslouchej svým tělesným potřebám“. Není divu, že si tato skrytá přání našla cestu na povrch právě v pandemické karanténě.
Rozmanitější sexualita
V rámci předběžných výsledků CzechSex, reprezentativního průzkumu sexuálního chování v Česku, bylo zjištěno, že 7 % lidí v populaci má jinou než heterosexuální orientaci. Jako gay muži se identifikují dvě procenta respondentů oproti lesbám, kterých je „jen“ 0,6 %. Nejčastější neheterosexuální orientace je bisexualita či pansexualita, která se týká 3,2 % lidí, mezi nimiž je naopak nejvíce žen. Tato zjištění odpovídají podobným datům ze zahraničí – napříč průzkumy v západních zemích se předpokládá, že lidí s neheterosexuální preferencí je v populaci přibližně okolo jedné desetiny. Překvapilo mě, že i v těchto šetřeních je zpravidla méně leseb než gayů. Bojují snad ženy s lesbickou identitou? Jsou gay muži sebejistější? Totiž čím je společnost uzavřenější, tím méně se budou lidé identifikovat jinak než heterosexuálně, a to i v anonymních dotaznících. Může v tom hrát roli právě i vnucená heterosexualita – respondentstvo jednoduše ani nenapadne, že by nebylo heterosexuální.
„Spousta lidí se zabývá identitou v dospívání, ale objevujeme ji celoživotně spolu s tím, jak získáváme zkušenosti,“ říká Mgr. Andrea Stašek z Masarykovy univerzity, která se na výzkumu CzechSex podílela. „Nemůžeme říct, že je naše identita vrozená nebo získaná,“ upozorňuje. Logicky mi z toho vyplývá, že pokud žijeme v představě, kde sexualitu dostáváme do vínku jako něco neměnného, nemusíme se otevřít možnosti, že se naše preference vyvíjejí. A naopak, pokud přistupujeme k sexualitě jako k něčemu čistě fluidnímu, můžeme se upnout k iluzi, že si můžeme vybrat většinové tužby, a tedy neheterosexuální myšlenky potlačovat.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
V loňském roce Andrea Stašek vedla také unikátní výzkum Queer zdraví, věnovaný nejen psychické a fyzické kondici LGBTQ+ lidí v Česku a na Slovensku. Vysvětlila mi, že bisexualita je stále ve společnosti vnímána jen jako přechodná fáze nebo módní trend. Totálně tím změnila i můj úhel pohledu, jak data z CzechSex číst. V podstatě jsem trpěla opačným předsudkem! Měla jsem za to, že se ženy více identifikují jako bisexuálky nebo pansexuálky, protože to může být i vzhledem k vnucené heterosexualitě sociálně výhodnější. Stále mohou být teoreticky ve vztahu s mužem, což je – ruku na srdce – v naší zemi vnímáno společensky (i před zákonem) významněji, a tedy se mohou zdráhat jako lesby „vyoutovat“. Co mě to jen napadlo?
„Jak se budou lidé identifikovat, závisí na více faktorech než jen na tom, jak se v dotazníkovém šetření ptáte. Label, který si lidé dávají, se časem a věkem mění. Podstatné ale je, že společnost lépe přijímá neheterosexuální chování u žen,“ upozornila mě odbornice. Její slova potvrzují právě data z průzkumu CzechSex, ve kterém se 21,7 % lidí vyjádřilo, že je pro ně zcela nepřijatelné, aby spolu dva muži měli dobrovolně sex. Pokud se však v takovém scénáři jedná o dvě ženy, stejně nepřijatelné by to bylo pro 10,3 % respondentů.
Podle Stašek právě bisexuální muži vedle vyšší míry netolerance (jako neheterosexuálové) čelí dalšímu sociálnímu stigmatu – jejich bisexuální identita nebude brána jako relevantní. Identifikují se tedy buď jako heterosexuálové, nebo gayové. „Protože je společnost více nakloněná k neheterosexuálním projevům žen, je ženská sexualita rozmanitější,“ shrnuje Stašek. „Vliv ale mohou mít i hlubší evoluční rozdíly v sexualitě mužů a žen.“
Doufám, že i muže časem čeká teplá renesance. Do té doby bychom si stejně jako „pozdně kvetoucí lesby“ měli najít čas na analyzování toho, jak socializace a politika ovlivňují sexuální vývoj celé naší společnosti. Ze studií, které cituje Andrea Stašek ve Queer zdraví, totiž vyplývá, že inkluzivní společnosti jsou udržitelnější a lépe prosperují. Příznivější společenské přijetí proto nutně potřebujeme úplně všichni, ať už jsme kdokoli.
