Život s diagnózou: V těch nejtěžších dnech je i mytí zubů nadlidský výkon
Mám za sebou dny, kdy jsem opět musela bojovat o to, abych byla silnější než má nemoc. Opět jsem cítila neuvěřitelný neklid a nevěděla kudy kam, aby mi bylo aspoň trochu líp. Opět ty známé pocity, že nic nedokážu. Stálo mě hodně sil tomu zákeřnému hlasu neuvěřit. Nebylo by pak cesty zpět, a to na hodně dlouho.
Být psychicky nemocný člověk znamená překonávat skoro každodenně překážky. Někdy je to vylézt z bytu a jít pracovat, někdy si uvařit a někdy vůbec vylézt z postele. V mých těžkých dnech nejím a ani se nepřevléknu z pyžama.
Před pěti lety jsem v Bohnicích byla na pokoji s paní, která trpěla depresí a cukrovkou. Bylo jí tak přes padesát. Je to pět let a dodnes si vyčítám, že jsem v sobě neměla více empatie. Já byla v mánii s dozvuky psychózy, tudíž moje problémy tkvěly v něčem jiném. Jednou jsme slyšeli jejího muže, jak zoufale říká, že už opravdu neví, co dělat a jak jí pomoct. Zděsila jsem se, že tím třeba vidím do své budoucnosti. Ta paní mi oznamovala, že si například vyčistila zuby a vykoupala se. V tu dobu mi vůbec nedocházelo, proč to dělá. Kdybych se mohla vrátit v čase, tak bych ji vychvalovala do nebes a říkala, jak je šikovná, že se takhle překonala. Základní hygiena jsou aktivity, které denně udělá spousta lidí, a ani o tom nepřemýšlejí. V nemoci je to ale neuvěřitelný výkon. Ta paní se mě i ptala, jaké je venku počasí. Přišlo mi to otravné, proč si to nezjistí sama a prostě nejde ven? A přesně takhle jsem jí to kdysi řekla. Ach jo. Teď bych se za to praštila.
V jiné nemocnici na psychiatrii nám zase každé ráno po budíčku říkali, ať si vyčistíme zuby a učešeme se. Tam vás naučí režimu, který si ale málokdo po propuštění udrží. V hlavě si vždy maluji, jak ráno vstanu, udělám si čaj, naučím se konečně snídat, umyji se, převléknu a zacvičím si. Ve volných dnech, když mi není dobře, mi tohle trvá někdy až několik hodin a jindy zvládnu jediné, a to akorát vylézt z postele. Ty poslední dny jsem si nedokázala uvařit ani pitomá vajíčka, tak jsem si šla koupit na roh do večerky mraženou pizzu nebo brambůrky. Ano, kvalitní živiny pro nemocný mozek… Alespoň jsem ale jedla. Do toho jsem pila jednu kávu za druhou v naději, že mě povzbudí a budu fungovat. Namísto toho mi přemíra kofeinu znásobila úzkosti.
Mám tolik let zkušeností, a stejně stále dokážu dělat ty samé chyby. Někdy dokonce použiji svůj tajný trik, který by se doktorům nelíbil, ale který mi pomůže doslova se nahodit, a jsem schopná něco dělat. Umyla jsem nádobí, uvařila si a konečně začala psát článek. Před pár měsíci jsem psala o negativním vlivu nikotinu na psychiku, protože jsem se po šestnácti letech, což je přesně půlka mého života, všemožně snažila s ním konečně přestat. Slavnostně oznamuji, že jsem to nakonec svépomocí dokázala, a mám za sebou tři týdny zcela bez nikotinu. A stalo se, že už netrpím každodenním neklidem, napětím, nevysvětlitelným stresem a úzkostmi. Za ty týdny jsem měla krizi akorát třetí a čtvrtý den a pak teď poslední dny. Přestat kouřit mi pomohl i Matthew Perry se svou knihou. Psal v ní o své závislosti a také o důvodu, proč bral drogy – ten byl tak prostý. Aby se cítil líp. To byl i můj důvod, proč jsem kouřila, jednu dobu i trávu, a dala si do toho třeba gin s tonikem. Bylo mi dlouhodobě tak špatně, že jsem hledala všude možně něco, co by mi pomohlo se cítit obyčejně líp. Tráva mi ale psychózou spustila mou nemoc a stále se ptám, zda se z toho někdy dostanu úplně.
Ke konci vám ale chci říct něco hezkého. Po půl roce poctivého truchlení jsem znovu kočičí máma! A to malého černého chlapečka Thea. Narodil se na Velikonoční pondělí, což jsem hned vnímala jako znamení, že to je opravdu požehnané miminko. Navíc jméno Theo znamená dar od Boha. Jsem pečující typ, tudíž zase budu ve svém živlu. Nevím, zda jsem se kdy plně smířila s tím, že nemoc i s řádnou léčbou může kdykoli znovu přijít, ale konkrétně felinoterapie je mocná. Mám teď doma svůj „paralen purr“ (předoucí paralen) a takovou lásku, kterou dokáže dát jen čistá němá tvář.
Zdroj: autorský článek
