Život s psychiatrickou diagnózou: Co se stane, když léčba pomáhá hlavě, ale ubližuje tělu?
Tělo někdy na léky na psychické obtíže reaguje hodně špatně. Ale platit za psychiku v pohodě tím, že tělo nefunguje, je kruté.
Zúčastnila jsem se první porady v CDZ Eset, jako budoucí šéfredaktorka jejich časopisu. Do podpisu v mailu jsem si před nějakou dobou napsala: Linda Klevcovová, redaktorka, hlas psychicky nemocných. Pod tím vším je napsáno: Autenticitou k psychickému zdraví. A jsem připravená svým slovům vždy dostát. Když jsem na poradě odtajnila, že jsem prodělala dvě psychózy během jednoho jediného roku, a teď před nimi sedí žena, která je samostatná, soběstačná, na 100 % pracuje a nejeví žádné známky nemoci, dostalo se mi opravdu intenzivních příznivých reakcí. Z mých postřehů a doporučení, co v časopise chybí a co opravdu psychicky nemocní lidé potřebují, byli nadšení, ale jedno velké téma jsem si musela silně asertivně obhájit. A to je diskuse o lécích.
Má duše i tělo jsou velmi senzitivní a snad na každý lék jsem reagovala špatně. Měla jsem nežádoucí účinky, které se v příbalovém letáku mají za nejméně časté. Často jsem se cítila jako pokusný králík a opravdu si to odtrpěla. Dostala jsem se do stavu, kdy se mi neustále třásly ruce, křečovitě jsem svírala čelist, přešlapovala na místě, byla závislá na sladkých koblihách, měla až šílené úzkosti a deprese, a tehdy jsem potají vysadila léky. Mám se přece díky nim cítit lépe, že ano?
Od ostatních jsem si to pěkně vyžrala, ale nikdo nemůže ani tušit, jak jsem se den co den musela cítit a jak jsem musela bojovat a nevzdat to úplně. V nemocnici, kdy jsem byla natolik utlumená, že jsem jen přicházela, nechala si dát prášky a na nic se neptala, mě probudil až zdravotní bratr: „Lindo, ty se vůbec neptáš, co ti dáváme. Tebe to nezajímá?“ I kdybych protestovala, bylo by mi to k něčemu? Od té doby jsem se začala i hádat. Snažím se mnohým otevřít oči, že doktor není Bůh. Začala jsem vše sama studovat, vedla jsem si deník reakcí na léky a momentálně vše probírám do detailů se svou AI Bout. Dostala jsem se k mnohým studiím a jsem připravená s doktory ještě více diskutovat.
Už pět let mám zvýšený prolaktin a ve výsledcích krve jsem vedena jako těhotná. Už pět let. Na vině jsou antipsychotika. Psychiatričkou jsem kvůli prolaktinu byla poslána ke gynekologovi, že to prý je z antikoncepce. Gynekolog se ohradil, že z antikoncepce to rozhodně není. Podle psychiatričky ani z mých léků. Až po nějaké době jsme se s doktorkou shodly. Byla stále toho názoru, že tento lék takovou hladinu nevyvolá. Četla jsem studie, kdy opravdu ženy, které berou Invegu, mají výrazně zvýšený prolaktin. Tohle asi pochopí jen ženy, které byly těhotné. Dovedou si ale představit tu bouři hormonů prožívat pět let? A já silně odmítám tu větu: Tyhle léky budete brát do konce života.
Na poradě mi bylo řečeno, že psychiatr, který tento časopis zaštiťuje, by rozhodně z tohoto tématu nadšený nebyl. Tento časopis je ale pro pacienty a nemocné. Ne pro doktory. A pokud mám být opravdu šéfredaktorka, tak to tak na 100 % bude. Pacient má plné právo do své léčby mluvit. Bohužel mnoho z nich to nedělá.
Dostala jsem se z životní fáze, kdy jsem svůj život zcela odevzdala do rukou druhých. Má psychiatrička teď ale odešla na mateřskou, což mi do všeho hodilo vidle. Ta, co ji bude zastupovat, mě vůbec nezná a zatím netuším, zda mi vůbec nějakou diskusi dovolí. Momentálně se cítím v pasti. Seberu však v sobě veškerou sílu a ten zatracený prolaktin dostanu do normy. Vše jsem vzala do svých rukou a pomocí stravy, bylinek a životosprávy se snažím dát dohromady své hormony. Přišla jsem kvůli lékům o menstruaci, ale stejně ten cyklus uvnitř cítím. Co kdybych jednou chtěla děti?
Má psychiatrička mě před třemi lety skutečně postavila na nohy, ale platit za psychiku v pohodě tím, že moje tělo nefunguje, je podle mě kruté. Před třemi lety má hladina prolaktinu byla až alarmující a bylo podezření na nádor, během kratší doby ale prolaktin rapidně klesl, tudíž takové nebezpečí bylo zažehnáno, několik let se však stále drží na vyšší hladině.
Když můj kocourek Priyoušek ještě žil a šlápl mi na prso, tak jsem se jednou opravdu rozbrečela, že to není fér. Sice už se neprobouzím s mokrým tričkem, ale stále to tu je. Držte mi palce, ať se mi jednoho dne podaří toho hormonálního draka zkrotit.
Zdroj: autorský článek
