Sebepoškozování není jen o jizvách. Často se skrývá za workoholismem i perfekcionismem
Cvičení do roztrhání těla, striktní diety a hladovění, zneužívání návykových látek, zničující vztahy, toxické myšlení, neustávající sebekritika, vystavování se nebezpečným situacím či odmítání péče o sebe, třeba špatným užíváním léků. Sebepoškozování není jen o viditelných jizvách na těle.
Sebepoškozování se může skrývat i za perfekcionismem, přehnanou péčí o druhé či workoholismem. „Ve své podstatě jde o mechanismus, kterým se snažíme zvládnout nepříjemné emoce, často nevědomě a na úkor vlastního zdraví,“ upozorňuje psychoterapeutka, adiktoložka a lektorka Vendula Loo. Když se mluví o sebepoškozování, většina z nás si zpravidla představí zmíněné řezné rány na kůži. Jenže problematika je mnohem širší. „Řadíme sem i poruchy příjmu potravy, závislosti, ale i každodenní zlozvyky, jako je kousání nehtů, pokud slouží k regulaci úzkosti,“ vysvětluje Vendula Loo. V principu se podle odbornice jedná o návyk či mechanismus, který vede k narušení integrity těla.
VIDEO TIP: Jak poznat, že se vaše dítě sebepoškozuje?
O tom, jak poznat, že se vaše dítě sebepoškozuje a jak situaci řešit si povídala v novém díle podcastu Moje psychologie Zuzana Krajča s psychoterapeutkou Annou Frombergerovou. • Adam Blaha/CNC
Člověk si může ubližovat z různých důvodů, důležité ale je, že mu to přináší úlevu od psychického diskomfortu. Může jít o potíže s pocity bezcennosti, osamělosti, paniky, se zvládáním emocí, úzkosti, traumatu, hněvu, viny, odmítnutí nebo s pocitem nenávisti k sobě samému. Vždy to znamená signál, že se něco děje a dítě nebo dospělý nedokážou adekvátně zvládat to, co prožívají. Podobně ovšem i neustálý výkon, péče o druhé či perfekcionismus mohou být formou sebeničení, pokud slouží k potlačení vlastních emocí nebo potřeb.
Poškozený emoční ventil
Vendula Loo potvrzuje, že spouštěčem chování, které vede k sebepoškozování, bývají většinou emoce, s nimiž si člověk neví rady. „Dotyčný člověk nemá vybudované zdravé copingové mechanismy, tedy zvládací strategie a způsoby, jak se vyrovnat se stresem, zátěží a nepříjemnými situacemi. Neumí si s nimi poradit, neví, co se sebou. A pak třeba i nevědomě sáhne po nějakém nezdravém mechanismu, který mu sice škodí, ale který mu v tu chvíli pomůže se s danou situací nějak vyrovnat, proměnit náladu, přeorientovat pozornost jiným směrem,“ přibližuje terapeutka. Zároveň zdůrazňuje, že emoce, včetně těch negativních, k životu neodmyslitelně patří.
„Emoce máme všichni a pořád nějaké prožíváme. Všimněte si, že často v běžném, každodenním životě máme silnou tendenci rozdělovat emoce na dobré a špatné. Stačí si jen uvědomit, když se při setkání se známými nebo přáteli hned druhého zeptáme, jak se má – a odpověď nejčastěji zní, že buď dobře, nebo špatně. Ale škála emocí je mnohem širší a nezahrnuje jen tyto dva póly. Někdy nás něco potěší, někdy se nám zase něco nepovede nebo nás něco vyděsí, pociťujeme obavu... Ale všechno uvedené je naprosto v pořádku. Bylo by příliš idealistické očekávat, že se budeme pořád vznášet na růžovém obláčku. Takový svět neexistuje,“ připomíná terapeutka.
Právě proto, že svět není pořád zalitý sluncem a naše životní cesta není lemovaná jen samými úspěchy, ale občas je to i pěkný držkopád, se více než hodí mít vybudované dovednosti, jak si poradit s rozjitřenými emocemi i prožíváním a zdravým způsobem je zvládat.
„Měli bychom umět přijmout, že k životu patří i selhání. A umět se s ním vypořádat. Stejně tak umět zvládat situace, které nejsou podle našich představ či kdy jsme konfrontováni s realitou, kterou častokrát nemáme a ani nemůžeme mít pod kontrolou,“ míní terapeutka a dodává, že v takových okamžicích je namístě zapojit zdravé copingové dovednosti. Svět ale není obydlen jen samými Mirky Dušíny a Vendula Loo sama připouští, že se samozřejmě může stát, a je zcela namístě a pochopitelné, že čas od času sáhneme i po nezdravých „technikách“. „Někdy se domluvíme s kamarádkou na víno rovnou s úmyslem se děsně opít, nebo si usmyslíme, že se večer půjdeme naprosto zničit do fitka, i když je nám jasné, že ani jedno, ani druhé úplně zdravý způsob, jak se vypořádat se stresem, není. Ale pokud víme, že se to přihodí jednou začas, tak to k životu taky patří. Vždy bychom samozřejmě měli mít na paměti i riziko, kterému se při dané činnosti vystavujeme,“ dodává.
Tlak na výkon jako tichý záškodník
Ne každé sebepoškozování je na první pohled patrné. Život ve vleku nároků a tlaku na výkon se často považuje za normální, ne-li dokonce žádoucí. „Snaha být dokonalý nebo neustále pečovat o druhé, a přitom zapomínat na sebe, může být velmi nenápadnou, ale také závažnou formou sebepoškozování. Pokud se to děje na úkor vztahů, vlastního zdraví, tak je to něco, nad čím by se měl člověk pozastavit,“ upozorňuje Vendula Loo.
Na druhou stranu ale připomíná, že můžou nastat životní fáze, kdy je potřeba po určitou, ale omezenou dobu zabrat a intenzivně napřít síly jedním směrem. „Člověk má například před sebou nějakou důležitou zkoušku či povýšil v práci, a následující měsíce tak musí zamakat a jít se silami až na dřeň. Ale i v takové situaci by měl být stále v kontaktu sám se sebou a dělat to vědomě. Například vím, že dva měsíce pojedu bez zastávky jako stroj, ale s vidinou toho, že pak na mě čeká zpomalení a zaměřím se na odpočinek a na činnosti a aktivity bez nároku,“ vysvětluje odbornice.
Tlak na až sebepoškozující výkon lze někdy pozorovat u lidí s narcistní osobnostní dynamikou, kteří bývají hodně výkonově orientovaní. „Takoví lidé neprožívají emoce příliš do hloubky, bývají hodně ukotvení v racionálním způsobu myšlení, všechno hodně ,táhnou hlavou‘ a ostatní záležitosti kolem sebe si až tak moc neberou. Někdy jdou takzvaně přes mrtvoly, ale na druhou stranu jsou zase schopní výkon dotáhnout do úspěšného konce,“ pokračuje terapeutka s tím, že nic není černobílé. „Stává se ovšem, že takový typ lidí často neregistruje své emoce, jak se sami cítí, signály svého těla, a dostanou se až na pokraj naprostého fyzického vyčerpání,“ připouští.
Naopak osoby vykazující tendenci k závislostní dynamice, pro které je charakteristické ,svézt se s davem‘ a nedisponují takovou silou k sebeprosazení, se podle jejích slov spíš uchýlí k závislostnímu typu sebepoškozování, kam se řadí například užívání alkoholu a dalších návykových látek.
Výstražné signály
V jakých momentech bychom měli zpozornět? Podle psychoterapeutky je klíčové vnímat, kdy se určité chování děje na úkor jiných oblastí života – zdraví, vztahů, koníčků. „Platí, že pokud něčemu říkám ano, automaticky něčemu jinému vyslovuji ne. Vždy se jedná o naše rozhodnutí, ale jde o to, činit ho vědomě. Například ‚ano, nyní se rozhoduji pro to, že teď budu měsíc sedět v práci a budu tam každý den až do noci, navzdory přání a potřebám mého partnera, dětí, přátel, načas obětuji své koníčky... ale dělám to vědomě, po určitý a vymezený čas a vím, co tím sleduji‘. Ale pokud už se jedná o nevědomý tlak, lidé v mém okolí mi naznačují, že něco není v pořádku, a dokonce sám na sobě už začínám pociťovat nějaké fyzické a psychické potíže, to všechno již jsou výstražné signály, že je potřeba něco změnit, protože to, co se děje, je na úkor jiného,“ varuje Vendula Loo.
Jak nabídnout pomoc?
Možná máte v okolí někoho, o koho se bojíte – dceru, kamarádku, kolegu. Jak jim pomoct, aby si mohli říct o podporu a pomoc, přijali ji, ale zároveň se jen necítili pod dalším tlakem? „V blízkých vztazích je důležité komunikovat vlastní obavu, nehodnotit a být otevřený. Sdílení vlastního příběhu může druhému pomoct, že v tom není sám. V terapii pracujeme přes otázky. A stejné otázky můžeme použít i v běžném rozhovoru: Jak ti v tom je? Co by ti pomohlo?“ zamýšlí se odbornice.
Není to rozmar
Jedním z nejčastějších mýtů a velkých omylů, které kolem sebepoškozování kolují, je ten, že jde o „pózu“, v případě dospívajících pak o „pubertální výstřelek“. Ve skutečnosti je to ale vždy známka hlubšího vnitřního konfliktu. A zaslouží si pozornost, ne odsouzení či znevažování. „Sebepoškozování se dnes často bagatelizuje. Nejednou slýchávám, že se jedná o jakýsi trend nebo že to nyní dělají všichni a je to ‚móda‘. Chtěla bych zdůraznit, že kdykoli dochází k narušování integrity těla, je to signál, že něco nefunguje. Člověk si tím pomáhá zvládnout situaci, kterou jinak řešit neumí. Naší rolí není sebrat mu bez náhrady daný způsob, ale nabídnout mu lepší cestu. A základem, z něhož vše pramení, je vybudovat a mít zdravý vztah k sobě samému,“ uzavírá Vendula Loo.
Zdroj: autorský článek
