Příběh vyprávíme z perspektivy Monyové, vracíme jí tím hlas, o který přišla, říká producentka Follová
Vztek, omezování, manipulace, neustále se opakující vzorce násilí na ženách i mužích, kdy oběti často nevidí, že se to děje mnoha dalším lidem. Oči jim i nezúčastněným otevírá Klára Follová, producentka a spolutvůrkyně televizní minisérie Monyová, která právě 15. května vstupuje na streamovací platformu Oneplay.
V jednom z rozhovorů jste řekla, že Monyová je váš vysněný projekt. Vážně jste snila o tom, že uděláte minisérii o domácím násilí?
Vlastně ano. Už před nějakou dobou jsem si vnitřně nastavila, že klíčovou motivací, proč chci dělat svou práci je, aby měla společenský přesah. Chci dělat projekty, které mohou společnost posunout k lepšímu. Takže ač to může znít divně, seriál o domácím násilí je můj vysněný projekt. Věřím totiž, že série Monyová i dokument Láska nebolí mohou otevřít důležitá témata, překročit tabu a nějakým způsobem posunout společnost k lepšímu.
Případů domácího násilí, které v Česku končí tragicky, je spousta. Proč jste si vybrala právě příběh spisovatelky Simony Monyové?
Jedním z důvodů byl i fakt, že se objevil v médiích, spousta lidí ho zná a strašně moc lidí si klade otázku, jak se to mohlo stát. Proč? Jak je možné, že to takhle dopadlo? Jak je možné, že žena, která byla tak úspěšná a bohatá, dopadla zrovna takhle? Myslím si, že její příběh je skvělým prostředkem k ilustraci toho, že domácí násilí, toxické vztahy a tragické konce se netýkají vyloučených skupin obyvatel nebo někoho, kdo nemá prostředky, vzdělání a zázemí, ale že se mohou týkat opravdu každého.
Případ Simony Monyové došel k tragickému konci už před patnácti lety. Její manžel a vrah byl loni, před necelým tři čtvrtě rokem, propuštěn na svobodu. Proč jste se tedy rozhodli jít do série právě teď? Proč nevznikla dřív?
Tuhle otázku si kladu taky a nedokážu na ni odpovědět. Sama jsem měla pocit, že už její příběh musel být dávno zpracovaný a když mě kolegyně Marta Fenclová vyvedla z omylu, nedokázala jsem 86 tomu uvěřit. V momentě, kdy se nám tedy podařilo domluvit se s pozůstalou rodinou a jejími nejbližšími příbuznými, bylo jasné, že to chceme a musíme dělat. Nevím, jestli se o to v minulosti už někdo pokoušel, a třeba se s rodinou nedohodli, tím si nejsem jistá.
Jak se vám podařilo získat důvěru synů a dalších blízkých?
Myslím, že to bylo tím, že jsme spolu mluvili. Hodně a dlouho. Netlačili jsme na ně, celý proces vyžadoval čas. Vysvětlili jsme si, že nepůjdeme po skandálu, že série nebude bulvární a že nám nejde primárně o samotnou vraždu. Od začátku bylo naším záměrem odvyprávět psychologii toxického vztahu, a to, jak přesně se něco takového může stát. Ukázat klíčové momenty a doufat, že tím někomu pomůžeme. Aby, pokud se v tom někdo pozná, dokázal včas odejít. Třeba i dřív, než to udělala Simona. Naprosto zásadní moment pro mě byl, když syn Simony Monyové Dominik na projekci před plným sálem řekl: „Naší mamince jsme pomoct nedokázali, ale tenhle seriál třeba pomůže někomu dalšímu.“
Jakou od nich máte na sérii zpětnou vazbu? Co na ni říkali?
Je to pro ně velmi silné. Jsou srozumění s obsahem a souhlasí s ním, ale asi se u takového projektu úplně nedá říct, že by s ním byli „spokojeni“. Nicméně je zajímavé, jakých různých detailů si všímají. V sérii je například scéna, kde se Simona choulí v posteli a specifickým způsobem si mne ruce. A právě Dominik nám říkal, že přesně takhle to jeho máma dělala. Během první fáze kampaně, když jsme oznámili natáčení, jsme také použili tu nejslavnější černobílou fotku Simony a pořídili stejnou s Terezou Ramba. Posílala jsem tu fotku Dominikovi, aby věděl, že ji chystáme zveřejnit. Odepsal mi: „Ty jo, chvilku jsem myslel, že je to mamka.“
Byla vizuální podobnost Terezy Ramba se Simonou Monyovou jedním z hlavních důvodů, proč byla obsazena do hlavní role?
Nebyl to hlavní důvod, i když je jasné, že by asi bylo složité pracovat s herečkou, která by fyziognomicky vypadala úplně jinak. Tím, co rozhodlo, bylo, jak to Tereza dokázala zahrát. Měli jsme dlouhé kamerové zkoušky, nejdřív jsme zkoušeli samotné herce na jednotlivé role, pak jsme dělali i herecké „chemistry testy“. Tereza byla pro tu roli dokonalá.
Jejího manžela a vraha hraje Igor Orozovič. Proč je jeho postava tou jedinou, které jste v minisérii změnili civilní jméno?
Dívali jsme se na to tak, že seriál vyprávíme z perspektivy Simony. Je to její příběh. Pomyslně jí tak vracíme hlas, o který přišla. I proto jsme manžela pojmenovali podle postavy z její knihy, ve které, i když nepřiznaně, popisuje své vlastní zážitky. Chtěli jsme tím zkrátka udržet pozornost na ni, a proto jsme použili jméno literární postavy. Velmi vědomě jsem pracovala s tím, abychom zamezili tomu, že se pozornost obrátí na pachatele. Řešili jsme to i při castingu. Bylo nutné, aby ta postava byla charismatická, abychom rozuměli tomu, proč se do něj zamilovala. Zároveň jsme ale nechtěli, aby se pachatel jakýmkoli způsobem zviditelnil, nebo aby na něj přešla pomyslná sláva.
Bavili jste se s ústřední hereckou dvojicí o tom, co může po odvysílání nastat?
Bavili. Jsem si vědoma, že publikum má někdy tendenci, hlavně u velmi výrazných negativních rolí, neodlišovat postavu od herce. Dělám i seriál Rekord(wo)man s Petrem Uhlíkem, představitelem vraha Hojera, a vím od něj, co zažíval poté, co vyšla Metoda Markovič: Hojer. Obzvlášť když se objevila v lineárním vysílání.
Měli jste na place kromě odborníků i psychology nebo koordinátory intimity, kteří by hercům pomohli ve vypjatých scénách?
Igor Orozovič se v rámci přípravy na roli potkával se specialistou na narcistní poruchy. V celém procesu vývoje i výroby jsme spolupracovali s odbornictvem, abychom ten patologický proces popsali opravdu přesně. A pracovali jsme také s koordinátorkou intimity Martinou Čurdovou. Erotických scén je v sérii docela hodně a na české poměry jsou odvážné. Navíc se tam logicky objevují i násilné scény. Připravovali jsme se na to opravdu intenzivně už před natáčením. Režisérka Zuzana Kirchnerová s herci přesně probírala, jak to bude probíhat a jak budeme točit. Zároveň jsme měli přítomnou i dětskou koučku, protože v sérii se objevují i scény násilí, ve kterých figurují i děti, takže to bylo naprosto nezbytné ošetřit.
Spolupracovali jste při tvorbě scénáře i s neziskovými organizacemi a institucemi, které se věnují tématu domácího násilí?
Rozhodně. Už od úplného začátku vývoje jsme byli ve spojení s centrem ROSA a konzultovali jsme s nimi v podstatě všechno. Dělali jsme obrovskou rešerši nejen ohledně samotného příběhu Simony Monyové, ale především ohledně mechaniky domácího násilí – jak fungují toxické vztahy a jaké tam jsou vzorce. Dá se říct, že se to děje pořád dokola a ty vzorce se naprosto opakují. Pro mě bylo úplně děsivé, že během příprav na Monyovou a na dokument Láska nebolí jsem mluvila se spoustou lidí a všímala si těch neustále se opakujících vzorců. Přitom je zajímavé, že když mi lidé vyprávějí svůj příběh a já jim řeknu, že tohle už jsem slyšela dvacetkrát, vždycky se diví. Mají pocit, že se to týká jen jich a že se to nikomu jinému stát nemůže. Nevidí, že se ty principy opakují.
A je to ve většině případů ten samý vzorec? Love bombing, zahrnování pozorností, postupné odstřihávání od okolí, shazování sebevědomí a fyzické násilí přijde na řadu, až když je oběť snadno manipulovatelná?
Velmi často ano. Jsem přesvědčená o tom, že když se o těchto vzorcích bude víc mluvit, lidé, kterých se to týká, se v nich poznají a zjistí, že v tom nejsou sami. Právě to bývá nejdůležitější. Lidé mají pocit, že se něco takového týká jen jich, nechtějí to nikomu říct a stydí se. Stud je podle mě takový klíčový motiv, který prožívala i Simona Monyová.
Po vraždě Simony Monyové rapidně vzrostl počet telefonátů na tísňové linky. Bylo před patnácti lety téma domácího násilí větší tabu než dnes? Posunuli jsme se někam?
Zaplaťpánbůh jsme se posunuli. Určitě ano. Jsem přesvědčená, že právě vražda Simony Monyové byla jedním ze zásadních společenských zlomů.
Přesto kolem domácího násilí stále panuje spousta mýtů a sekundární viktimizace obětí. Typicky padají věty typu: „Žena si za to může sama. Kdoví, jak se chovala, že takhle vybouchnul. Neměla si ho vybírat. Měla od něj dávno odejít.“ Jak to v minisérii řešíte?
Všechno, co jste teď řekla, se snažíme na příběhu Simony vyvrátit. Snažíme se ukázat, že to vůbec není tak jednoduché. Není jednoduché jen tak odejít, protože to už v nějaké fázi zkrátka nejde.
Zdroj: autorský článek
