Rabín a kněz si dali houbičky, aby se setkali s Bohem. To není vtip, ale seriózní výzkum
Jedna z nejpozoruhodnějších a nejkontroverznějších studií účinků psychedelik se uskutečnila před deseti lety na Univerzitě Johnse Hopkinse v Baltimoru. Zhruba třicítce dobrovolníků z řad náboženských představitelů byly tehdy nabídnuty dvě silné dávky psilocybinu. Jde o látku, která se vyskytuje v lysohlávkách a má různé účinky, od euforie až po halucinace. Účastníci popisovali „duchovní orgasmus“, ale i setkání s „propastí“.
Experiment měl posoudit, zda se transcendentální zážitek projeví na duchovní práci nebo v náboženském myšlení účastníků. Psycholog, který v roce 2015 na projektu pracoval, doktor William Richards, je jedním z matadorů v oboru. Již v roce 1967 se v USA zapojil do výzkumu psilocybinu pod Národním institutem duševního zdraví. Kromě psychologie má také titul z teologie a fascinuje ho kombinace obou oborů – psychologie náboženství.
Na experimentu spolupracoval s – bez nadsázky – totální superstar psychedelického výzkumu. Akademik Roland Griffiths na stejné univerzitě založil Centrum pro výzkum psychedelik a vědomí, kde působil jako ředitel. Pokud si do vyhledávače zadáte otázku, kdo je nejslavnější ve výzkumu psychedelických látek, Griffiths bude nejspíš na první příčce.
Logická volba
„S psilocybinem jsou hluboké mystické zážitky poměrně běžné. Je logické, že pro duchovenstvo by mohly být zajímavé, ne-li cenné,“ řekl na startu experimentu Richards. Přestože většina náboženských organizací nefandí užívání látek měnících vědomí, podařilo se přes inzeráty i přímé oslovování přesvědčit kněží z katolické, pravoslavné a presbyteriánské církve. Také jednu zen-buddhistku, několik rabínů i jednoho islámského duchovního.
Demografické složení účastníků nebylo zcela reprezentativní – 97 % byli běloši, 76 % křesťané a 69 % z nich byli muži. Nicméně i tak experiment proběhl. Po lékařských a psychologických testech dostali dobrovolníci dvě silné dávky psilocybinu ve dvou sezeních s odstupem jednoho měsíce. Za přítomnosti dvou „průvodců“ dostali po aplikaci látky černé brýle (aby je nic nerozptylovalo) a byli uloženi na lehátko. Pro umocnění spirituální cesty jim ve sluchátkách hrála náboženská hudba.
„Jejich úkolem bylo sbírat zkušenosti,“ řekl Richards při prezentaci své práce na konferenci Breaking Convention v Londýně v roce 2017. „Zatím si všichni neuvěřitelně váží své zkušenosti. Nikdo nebyl zmatený, rozrušený ani toho nelitoval.“ Výsledky slibně vypadající studie ale nikdy nespatřily světlo světa.
Při dokončování byla Rolandu Griffithsovi diagnostikována rakovina v pokročilém stadiu a okolo studie náboženských profesionálů se začaly šířit kontroverze. V roce 2023, pět měsíců po Griffithsově úmrtí, vyplavala na povrch obvinění jednoho z jeho kolegů ohledně financování, podmínek v laboratoři, ovlivňování účastníků nebo narušování studie Griffithsovým vlastním náboženským přesvědčením. Zveřejnění výsledků studie tak bylo trvale odloženo.
Boží přítomnost
Na jaře 2025 publikoval The New York Times rozsáhlý článek, který popisuje nejen všechny okolnosti i chyby tohoto experimentu. Novinář a spisovatel Michael Pollan měl totiž možnost hovořit i přímo s několika účastníky. Rozmluvili se většinou pod příslibem zachování anonymity.
„Stejně jako prakticky všichni náboženští vůdci, se kterými jsem mluvil, i kněz hlásil setkání s božstvem. Jeho sezení začalo nádhernými vizuálními prvky – fraktálními vzory, které mu připomínaly mozaiky v mešitě. Pak se zdálo, že se v jeho levém stehně usadil spirálovitý proud elektřiny. Cítil, jak se silně pohybuje po jeho těle a usazuje se mu v krku.“ Zpětně tuto zkušenost kněz popisoval náboženskými, ale ne čistě křesťanskými termíny: „Řekl bych, že moje krční čakra byla dlouho blokována. Cítil jsem se prostě blokovaný v tom, co jsem kázal,“ cituje ho Pollan. Kněz i několik dalších duchovních prý na své cestě prožili také erotické vjemy. Jeden z nich hovořil o „duchovním orgasmu“. Ne všichni si ale odnesli příjemné zážitky.
„Rita Powell, episkopální kaplanka na Harvardu, odmítla druhé sezení, protože to první ji postavilo tváří v tvář propasti,“ popisuje Pollan. Prý ji výzkumný tým na nic tak temného nepřipravil: „Stále mě ujišťovali, že zážitky s psilocybinem jsou krásné a sjednocující. Připadalo mi to ale jako takové nedbalé hipísácké řečnění o lásce a harmonii. Ocitla jsem se nikde. Nebyla tam ani barva, ani její absence. Nebyla tam žádná forma ani její absence. Nebyl tam strach. Nebyla tam radost. Nebylo tam žádné zjevení. Nebylo tam nic,“ cituje The New York Times její vyjádření. Pro tuto duchovní se tak jednalo o nejtěžší věc v životě, která ji dovedla „na nejzazší hranici lidských možností“.
Selhání i zásadní pokrok
Není divu, že někteří vnímají studii za nepublikovatelnou, zároveň asi dokážeme pochopit i tu část odborné veřejnosti, která by ráda viděla alespoň nějaké výsledky. Rick Doblin, prezident Multidisciplinární asociace pro psychedelická studia, si dokonce myslí, že by mohla být tím nejdůležitějším výzkumným dokumentem v historii psychedelik. Nezveřejnění považuje za tragédii.
Ať už patříte mezi nekritické zastánce psychedelik, nebo si zachováváte skepsi před podobnými experimenty, Rolandu Griffithsovi, Williamu Richardsovi a dalším lidem z jejich týmů i přes kontroverze nemůžeme upřít reálné zásluhy. Jejich nejvlivnější výzkum se totiž zaměřoval na terapeutické užití psychedelik. V článku publikovaném v roce 2016 v časopise Journal of Psychopharmacology uvedli, že psilocybin by mohl pomoci léčit strach a úzkost u pacientů s rakovinou. Tato studie byla od té doby citována více než tisíckrát a odstartovala vlnu klinických studií psilocybinu, MDMA a dalších psychedelik. I díky tomu jsme nyní také v Česku o krok blíže používání psilocybinu pro léčebné použití v rámci asistované psychoterapie.
