Trhání zubů proti depresi a 18 ubrousků k jídlu: Příběhy slavných osobností, které žily s duševním onemocněním
Jak těžké bylo žít s duševními nemocemi v dobách, kdy se o nich ve společnosti tak maximálně šeptalo? Od drastických „léčeb“ po každodenní rituály, které pomáhaly zvládat úzkosti, nám osudy pětice slavných připomínají, že i když my sami nejsme legendy, krásky ani géniové, nemusíme se alespoň za své problémy v dnešní době stydět. Životy těchto lidí nás mohou ale i inspirovat.
Jack Kerouac
Jack Kerouac (1922-1969), kultovní spisovatel, básník a klíčová postava beatnického hnutí. Svým spontánním stylem psaní ovlivnil celé generace. Román Na cestě, který napsal za tři týdny bez úprav na 36metrový pás papíru, se stal manifestem svobody, nekonformity a hledání smyslu. Kerouac však žil celý život s diagnózou, která tehdy nesla jméno „demence praecox“ dnes ji známe jako schizofrenii. Schizofrenie je vážná psychická porucha, při které člověk věří ve věci, které nejsou pravdivé (bludy), slyší či vidí věci, které ostatní nevidí (halucinace), má dezorganizované myšlení a potíže s emocemi a společenským fungováním.
V roce 1943, krátce po nástupu do amerického obchodního loďstva, byl hospitalizován a vojenskými lékaři označen za neschopného služby právě kvůli své diagnóze. Hlasy už slýchal od dětství. Sám popisoval zážitek, kdy se v šesti letech při modlitbě růžence ozval hlas Boha, který mu sdělil, že zemře bolestivě, ale nakonec dosáhne spásy. Tato zkušenost se stala součástí jeho vnitřního světa: temného, mystického, nepředvídatelného.
Navzdory úspěchu, kterého se dočkal, nebyl Kerouac nikdy jen „svobodomyslný básník na cestě“. Jeho život poznamenaly duševní otřesy, vnitřní rozervanost a neustálý vnitřní boj. Jeho příběh ukazuje, že za tvůrčím géniem se často skrývá složitý vnitřní svět, a že svobodu, která mu celý život unikala, můžeme dnes hledat například i díky pokrokům v medicíně a moderní medikaci.
Marilyn Monroe
Ikonickou krásku a jedna z nejslavnějších umělkyň Marilyn Monroe (1926-1962) snad není ani třeba představovat. Herečka, zpěvačka a modelka se stala nadčasovým symbolem krásy a šarmu, ale za leskem hollywoodské slávy se skrýval hluboký vnitřní boj. Možná o ní nevíte, že byla i velmi inteligentní a naivku předstírala, aby to neškodilo její kariéře. Také celý život zápasila s duševním zdravím a to jak se svým vlastním, tak i své matky, která žila s depresemi i známkami schizofrenie.
Sláva a tlak veřejnosti Marilyn v tomto směru neprospěly. Postupně se u ní rozvinula závislost na lécích, která spolu s depresí vedla až k její předčasné smrti. Dnes se někteří odborníci domnívají, že mohla trpět hraniční poruchou osobnosti, psychickým onemocněním spojeným s problémy s identitou, impulzivním chováním a častými pocity prázdnoty nebo opuštěnosti. Dětství plné nejistoty a emocionální nestability se na Marilynině psychice mohlo hluboce podepsat. Hraniční porucha osobnosti se dnes léčí převážně psychoterapií, která pomáhá člověku zvládat emoce, impulzy a vztahy, a v některých případech doplňkově medikací na konkrétní symptomy.
Nikola Tesla
Nikola Tesla (1846-1953) byl vizionářský vynálezce, bez kterého by dnešní technologie vypadaly úplně jinak. Narodil se v dnešním Chorvatsku a po přesunu do Spojených států se pustil do vlastního výzkumu. Přišel s revolučním objevem, rotujícím magnetickým polem, které stojí za fungováním většiny zařízení na střídavý proud. Ten dnes využíváme například v telekomunikacích. Tesla byl ale futurista a už v roce 1893 mluvil o bezdrátové komunikaci mezi zařízeními. Jeho pokrok ale brzdil nedostatek financí.
Vedle geniality žil také s obsedantně-kompulzivní poruchou (OCD), což je chronická nemoc, při které člověk prodělává vtíravé, opakující se myšlenky (obsese) a cítí nutkání provádět určité činnosti nebo rituály (kompulze), často na úkor běžného fungování, jen aby zmírnil své úzkosti způsobené těmi vtíravými myšlenkami. U Tesly se projevovala například tím, že používal přesně 18 ubrousků při každém jídle (třikrát složených) nebo vstupoval do budov až poté, co je třikrát obešel. Číslem 3 byl posedlý a vyhýbal se proto místům, která nebyla dělitelná třemi. Každý večer si pak stokrát prohýbal prsty u každé nohy a říkal, že to stimuluje jeho mozkové buňky. OCD se dnes léčí především kognitivně-behaviorální terapií a často i pomocí antidepresiv, přičemž nejlepší výsledky přináší jejich kombinace.
Virginia Woolf
Britská spisovatelka Virginia Woolf (1882-1941), autorka románů jako K majáku nebo Orlando, byla literární průkopnicí a výraznou postavou feminismu. Její život však provázely hluboké psychické bolesti, které výrazně ovlivnily její tvorbu i samotnou existenci. Žila s bipolární poruchou, kdy se u ní střídala období horečného psaní a intenzivní tvořivosti s týdny těžkých depresí a vnitřního ticha. První zhroucení přišlo už ve 13 letech, tehdy ztratila matku. Od té doby se potýkala s pravidelnými propady, které tehdejší medicína neuměla (a možná ani nechtěla) pochopit.
Léčba, které se jí dostalo, byla bolestivá a z dnešního pohledu šokující: vytrhávání zubů „na uklidnění“, násilné klidové kúry, zákaz čtení, izolace. Namísto pochopení čelila ponižování a pseudoléčbě, která její stav ještě zhoršovala. Bipolární porucha se dnes léčí bez mrzačení, a to kombinací léčiv pro zvládání manických i depresivních epizod společně s psychoterapií pro dlouhodobou stabilizaci.
Jedinou oporou pro spisovatelku byl manžel Leonard, kterému zanechala srdcervoucí dopis na rozloučenou, když se v roce 1941 rozhodla svůj život ukončit. „Vím, že ti kazím život, že beze mě bys mohl fungovat… Už ti nemůžu déle kazit život.“ Virginia nebyla sobecká, stejně jako mnozí lidé žijící s těžkými depresemi uvěřila, že svým odchodem ostatním pomůže. Její příběh nám připomíná, čemu čelí člověk, kterému se nedostane správné pomoci.
Edvard Munch
Jistě znáte sérii obrazů Výkřik od norského malíře Edvarda Muncha (1863-1944), jeho styl byl pro svou dobu výjimečný. Místo přesnosti nebo realismu se soustředil na emoce. Jeho citlivost ale byla prokletím i darem, který vkládal přímo do svých děl. Munch měl za sebou těžké dětství, přišel o oba rodiče, bratra i sestru. Tyto ztráty se hluboce propsaly do jeho duše i do tvorby. Zažíval těžké úzkosti a deprese: „Nemoc, šílenství a smrt byli černí andělé, kteří hlídali mou kolébku a doprovázeli mě celým životem,“ napsal si do deníku.
Jeho nejslavnější dílo vzniklo na základě velmi konkrétního okamžiku: „Jednoho večera jsem šel po cestě, cítil jsem se unavený a nemocný. Zastavil jsem se a podíval se na fjord. Slunce zapadalo a mraky se zbarvovaly do krvavě rudé. Cítil jsem křik procházející přírodou.“ Ten křik nepochází z úst postavy na obraze, je to výkřik světa, který slyšel jen Munch. I když nejsme geniální umělci, Munchův příběh nás může inspirovat ke koupi skicáku, psaní deníku nebo k tomu, abychom znovu zkusili hrát na hudební nástroj, který jsme před lety odložili. I malé pravidelné chvíle, při kterých se soustředíme na něco jiného, než na své problémy, nám mohou pomáhat zlepšit náladu.
