Co dělat, když děti dospějí a odejdou? Rozjet nový životní projekt
Od pečlivého ořezávání tužek v penále přes noční bdění u dětských postýlek s horečkou až po skryté obavy, jak dopadne jejich první rande. Po dlouhou dobu jsou děti a jejich potřeby pro mnohé ženy středobodem vesmíru. Organizace chodu domácnosti i emocionální podpora potomků pohltí značnou část mentální i fyzické kapacity. Až jednoho dne, jak se říká, děti vyletí z hnízda. Z jejich uvolněného pokoje se stane třeba pracovna. Jak se ale promění role ženy, která už nemusí být matkou na stoprocentní úvazek?
Smutek z prázdnoty? Možná. Pocity úlevy nebo znovunabyté svobody? Taky! Nebo dokonce odrazový můstek k novému životnímu smyslu a seberealizaci? Klidně! Prožívání žen v momentě, kdy se děti osamostatní a opustí rodičovskou základnu, rozhodně není jednorozměrné.
Co ovšem platí v každém případě: odchod posledního dítěte ze společného domova mateřskou, potažmo rodičovskou roli zásadně mění. Už jen tím, že zcela zamíchá s denní rutinou. Najednou tu chybí někdo, o koho je potřeba, byť už je lehce za branou dospělosti, neustále „pečovat“. Ráno ho tahat z postele, nezapomenout koupit oblíbené sušenky nebo počítat s plnější pračkou, myčkou i lednicí. Ruku v ruce s poloprázdnými spotřebiči mohou přicházet i pocity osamění. Jak ukazují některé studie, dostavuje se občas pocit prázdnoty a dočasná ztráta smyslu života.
Partnerský vztah pod lupou
Každá mince má dvě strany a nic není jen černobílé. Jiné výzkumy naznačují, že u velké části žen se s odchodem dětí dostavují naopak příjemné pocity – zvýšení celkové pohody, snížení denního stresu, a dokonce i růst spokojenosti v partnerském životě.
Například studie provedená na Harvardově univerzitě naznačuje, že když děti takzvaně „vypadnou z baráku“, odpadá stres z každodenních konfliktů, které bývají často banální, ale vyčerpávající. Rodiče si pak více užívají jeden druhého a svůj společný čas – tedy pokud o to oba stojí. To může být někdy i kámen úrazu, protože s odchodem dětí se partnerský vztah ukáže v celé své „nahotě“. Tam, kde komunikace dlouhodobě fungovala, může přijít o to větší blízkost. Ve vztazích, kde byly děti jediným pojítkem, se však mohou prohloubit pocity odcizení.
Transformace identity: Výzva i příležitost
Když děti dospějí a osamostatní se, zahajují novou životní kapitolu. Proč bychom nemohly načít nový list i my? Konečně máme čas samy na sebe a na své zájmy, které musely kvůli kolotoči práce a domácnosti ustoupit do pozadí. To platí i pro trávení času s přáteli a starými známými.
Podle americké vývojové psycholožky Susan Krauss Whitbourne, která se věnuje vývoji identity v dospělosti, je etapa středního věku a osamostatnění dětí klíčová pro přehodnocení osobního příběhu. Tato fáze podle odbornice může posílit vnímání sebe sama jako komplexní bytosti s mnoha rolemi, z nichž ta mateřská je sice důležitou, ale nikoliv jedinou součástí.
Střední věk za zásadní vývojovou fázi považoval i švýcarský psychiatr a zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung. „Odpoledne života je stejně plné významu jako ráno; jen jeho smysl a účel jsou jiné,“ poznamenává ve své eseji The Stages of Life (v knize Modern Man in Search of a Soul, 1933). Odchod dětí je tak lepší chápat jako iniciační moment a nový životní impuls než jako nenávratnou ztrátu.
