O tělesnou intimitu nestojí a přesto jsou šťastní. Asexualita není problém, ale orientace
Nejde o žádnou poruchu ani úchylku, ale o sexuální orientaci, která se v LGBTQ+ abecedě skrývá pod písmenem A – asexualita. Je načase probrat nejčastější mýty a nedorozumění kolem této sexuální orientace. A je to prokletí, nebo dar, který zjednodušuje život?
Už slyším komentáře některých lidí, kteří vzdychají: „Zase si woke lidé vymysleli nějakou šílenost.“ Přece víme, že sex je potřeba každého člověka, a navíc – proč je třeba vše speciálně pojmenovávat? Jako osoba s čerstvou diagnózou ADHD, které se velmi ulevilo, protože najednou vím, proč jsem tak divná a jiná, za možnost ztotožnění se budu bojovat.
Matěj, se kterým jsem dělala rozhovor, to má podobně. Už dávno vnímal, že měl jiné zájmy než vrstevníci. Nebrala ho pornografie ani tajně prohlížené časopisy na škole v přírodě. Nikdy ho nikdo nepřitahoval jinak než kamarádsky – nehledě na pohlaví. Nikdy se nezamiloval ani netoužil po sexu.
Až kolem třicítky narazil online na pojem „asexualita“ a začal ho zkoumat, navštívil pár knihoven, aby se přesvědčil, že literatura je velmi skromná. Ale ulevilo se mu, a jak sám řekl, „pojmenování toho, proč to tak má, mu přineslo velkou radost“. Teď se jako aktivista zapojuje do šíření povědomí o své menšinové sexuální orientaci.
Co když mě nikdo nepřitahuje?
Lidská asexualita se v Česku na vědecké úrovni zkoumá poměrně krátce, doslova pár let. Ve světě se o ní výzkumy zmiňovaly někdy ve čtyřicátých letech, objevila se například v Kinseyho zprávě pod označením „X“. Nechci ale, aby to vyznělo, že je Česko nějaké zpátečnické, spíše naopak! Zřejmé je, že tato sexuální orientace, podobně jako homosexualita, se projevuje i u zvířat, toto téma ale zatím není příliš prozkoumané.
Do vědeckého mainstreamu se prostě asexualita dostala až v poslední době. Nejčastěji je zkoumána formou dotazníků nebo rozhovorů. Na světě zatím proběhly jen tři výzkumy, ve kterých se měřila fyzická sexuální reakce na podněty v laboratorních podmínkách, ten čtvrtý právě vzniká v Česku. Jak takový výzkum vypadá? Účastníkům se předkládají stimuly – obrázky nebo videa – a měří se reakce těla na daný podnět. Jeden výzkum například srovnával heterosexuální muže, homosexuální muže a asexuály a měřila se genitální reakce, tedy prokrvení penisu. U žen se srovnávaly mimo jiné ženy se sexuální dysfunkcí. Výzkumy poté potvrdily rozdíly mezi asexuálními účastníky.
Je asexualita přirozený celibát? Záleží na tom. Je totiž rozdíl mezi sexuální touhou a pudem nebo libidem jako nějakou primární potřebou člověka. Asexuálové mohou cítit potřebu například masturbovat, mohou mít sexuální fantazie, ale nemají chuť to realizovat s partnerem nebo partnerkou. Důležité je zmínit, že sexualita, a vlastně asi všechno, co je lidské, má poměrně široké spektrum variant.
Není jeden vzor asexuála, každý to může mít trochu jinak. Někteří asexuálové, i když sami necítí potřebu fyzického sexu, mají radost z potěšení partnera nebo partnerky. Jiní mohou mít sex, ale nic moc jim to neříká, není to pro ně velký problém, ale ani velké potěšení. Třeba u Matěje se sexuální potřeby nikdy nijak neprojevily, neměl sex s jiným člověkem, nemasturbuje. A také se nikdy nezamiloval.
A abych to ještě zamíchala, zmíním podskupinu takzvaných romantiků a aromantiků. Aromantický asexuál opravdu může mít potřebu blízkosti blízko nuly, zároveň romantický asexuál chce mít partnerský život, zamilovává se, ale sex pro něj není v partnerství velká věc. Zní to zmateně? Souhlasím. My, lidé, jsme prostě komplikovaní a matoucí.
Asexualita a intimita
Jako důležité vnímám i rozdělení mezi sexualitou a intimitou. To, že asexuálové nemají sexuální potřeby, neznamená, že nestojí o intimitu – objetí, dotek, pohlazení. V mainstreamu je toto téma velmi opomíjené, i když se týká nezanedbatelné skupiny lidí. Podle odhadů je v české populaci od 1,5 do 3,5 procenta asexuálů, což znamená od 160 tisíc po 380 tisíc lidí, a to se mi nezdá málo. Často a chybně může být asexualita ztotožněna s nějakou dysfunkcí nebo prostě obdobím nižší sexuální aktivity. Ale abychom mohli mluvit o asexualitě jako sexuální orientaci, musí být stabilní v čase.
Pokud nemáme poslední rok moc chuť na sex, a dříve jsme ji měli, nejde o asexualitu, ale o dysfunkci nebo prostě přirozenou změnu, období, kdy se věnujeme něčemu jinému. Velkým rozdílem je fakt, že u sexuálních dysfunkcí jde o nějaký distres, chybějící libido lidi nějakým způsobem rozrušuje. Přijdou například na konzultaci, trápí je to, hledají cestu, jak si s tím poradit.
U asexuality se to nijak speciálně nevyskytuje. Je to, jako kdybych já, heterosexuální žena, měla stres, že mě nepřitahují holky nebo že se cítím jako žena, a ne muž. Ano, občas si říkám, že možná by to bylo se ženami jednodušší než s muži, ale nemám potřebu to nijak aktivně řešit. Asexualita taky není reakcí na nějaké trauma, například sexuální zneužívání.
Asexualita a vztahy
Jedna věc je vlastní potřeba a další společenský kontext. Asexuální nejsem, ale měla jsem málo ukázek reakcí lidí na toto téma. Párkrát jsem zmínila, že natáčíme nebo píšeme o asexualitě, a lidi většinou reagovali s nějakou lítostí. Není to potřeba. Ale žijeme ve společnosti, v níž je sex stále tabu, ale zároveň velmi důležitý, a v níž je glorifikována romantická láska. Nepochopení potřeb asexuálních lidí proto pro ně může být výzvou.
S velkým nepochopením se koneckonců setkal i Matěj. Ve svém životě byl s jednou partnerkou, která od začátku věděla, jak to s ním vypadá, a tvrdila, že je to pro ni v pohodě. Kamarádství se rozhodli změnit v partnerství a začali spolu bydlet. Jenže Matěj se čím dál tím častěji potkával s nátlakem – doteky, náznaky, společné sprchování, to vše mu bylo velmi nepříjemné. Odešel po noci, kdy ho přítelkyně přivázala k posteli a snažila se s ním mít sex. Jak sám přiznává, bylo to pro něj na hranici znásilnění.
Je to extrém, ale vykresluje potíže, s nimiž se asexuální osoby potkávají, včetně tlaku okolí otázkami: „Kdy už budeš mít partnera, vztah, děti…“ A přidává se tlak vlastních otázek. Pokud miluju, jak to můj partner zvládne bez sexu? Umím vůbec milovat? Miluju správně? Jak si mám ve světě plném párů uspořádat život, ať necítím samotu? Lítost ale není potřeba. Člověk asexuálně orientovaný potřebuje něco jiného. Respekt, naslouchání a pochopení.
