Chyba je příležitost k učení. Proč se selhání tolik bojíme a co s tím?
Chyby nás posouvají vpřed, tvrdí nejen koučové, ale i řada úspěšných lidí. Většina z nás si ale při představě, že šlápne vedle nebo se mu něco nezdaří, nepřiadá komfortně. Proč se tolik bojíme selhání? A dá se s tím něco dělat?
Není chybou dělat chyby! Kdo je nedělá, o nic se nepokouší, chyba je zkušenost a posouvá nás dál. Pod to se podepíše asi většina z nás. „V pořádku, chyby dělá každý,“ usmějeme se blahosklonně nad přešlapem kolegy; nadřízenému nebo učitelce, která v zápisu z třídních schůzek zapomene čárku, selhání možná i trochu škodolibě přejeme. Chyba soudruhů z NDR je vysloveně k smíchu, jakmile bychom ji ale měli spáchat my sami, už to taková sranda není.
Článek si můžete poslechnout i v audioverzi:
„Největší chyba, kterou v životě můžete udělat, je mít pořád strach, že nějakou uděláte,“ řekl prý americký spisovatel a filozof Elbert Green Hubbard, ale troufám si říct, že většina z nás právě takový strach má. Proč se vlastně lidé bojí udělat něco špatně?
Za chybu stupeň dolů
Svoji roli tu hraje několikero důvodů, které jsou hluboce zakořeněny v našem sebehodnocení nebo ve společenských očekáváních. Naše společnost je zaměřena na výkon a dokonalost a přešlapy se v ní moc nenosí. Chyba je zprávou o našich schopostech, přesněji řečeno neschopnostech. V lepším případě poukazuje na nedostatek přípravy nebo úsilí.
Jsou vnímány jako selhání, nikoli jako příležitosti k růstu. Vezměte si jenom, jak to probíhalo ve škole: za chybu v diktátu stupeň dolů, přičemž některá slovní spojení jako například „polní pych“ byla v mém případě zárukou selhání téměř vždycky. Když mi nevyšel příklad, zajímal důvod většinou hlavně moje rodiče, kteří si přáli, abych tomu rozuměla. A já jim měla za zlé, že ostatní děti se v tom s rodičema hrabat nemusejí, a postupně přijímala jinou životní matematiku: chyba rovná se trest.
Bezchybnost také výrazně ovlivňuje naše sebehodnocení. Podle profesora UC Berkeley Martina Covingtona lidé často spojují svou schopnost vykonávat úkoly se svou celkovou hodnotou jako osoby. Neúspěch nebo pochybení tak mohou být vnímány jako přímá hrozba pro vlastní sebeúctu a hodnotu A i když vám řada úspěšných lidí v nejrůznějších „fuck-up“ vystoupeních povypráví, jak je všechny selhání poučila, dělají to ve chvíli, kdy jsou úspěšní a každého zajímají. Týpka, který právě prošustroval svůj kapitál a přemýšlí, jestli půjde na pracák nebo rovnou k řece, nikdo na Ted Talky nezve.
Radši nic, než blbě?
Ve snaze chránit si své sebevědomí a hodnotu a zároveň vyhnout se psychické bolesti spojené s neúspěchem používají lidé různé obranné mechanismy. Například model: než riskovat chybu, to se raději nepustit do ničeho. Udělám to jako minule, sice to nebylo ideální, ale dalo se to přežít.
Další plejáda kompenzačních strategií přichází ve chvíli, kdy se chyba už stala, pak jsou na řadě výmluvy, obviňování ostatních, ignorace. Chyby přitom mohou být naše zásadní spojenkyně. „Od omylu k omylu člověk objevuje celou pravdu,“ tvrdil již rakouský lékař, psychoanalytik a psycholog Sigmund Freud. Známý je také výzkum americké profesorky z Harvard Business School Amy Edmondson, který ukázal zdánlivý paradox: dobře vedené týmy a úspěšné dělají více chyb než týmy průměrné. Co ale bylo u těch úspěšných týmů důležité? Ochota členů jednotky diskutovat o chybách otevřeně.
Něco podobného popisuje z příkladů ze své praxe terapeut Martin Cvrkal. „Mě u klientů nejvíce zajímají právě chyby a selhání,“ říká, odborník pracující často s lidmi, kteří potřebují zhubnout. A hned dodává, že tato slova nepoužívá. „Já to ani nechci nazývat chyby, říkám tomu spíše modely nebo vzorce chování, které jsou hodnotným zdrojem informací. S těmi, kterým předepíšu nějaký režim, a oni mi říkají, že nemají problém ho dodržet, se posouvám paradoxně trochu pomaleji. Mnohem raději jsem, že něco poruší, když se něco nedaří. Pak zjistíme, co spouští a udržuje problém ta doporučení dodržet. Jestli nějaký stres, nedostatek času, nějaké situace, emoce… Protože jedině tak se dostaneme k odhalení důvodů, proč vlastně mají třeba nadváhu. Pak stačí změnit pár klíčových návyků a tito lidé nejen zhubnou, ale svoji novou váhu přirozeně udrží,“ vysvětluje, jak takzvané „poučení z chyb“ může fungovat v praxi.
Přecvaknout si to v hlavě není jednoduché. Pomohou malé kroky, vyzkoušet si zariskovat v bezpečném prostředí a podpora lidí kolem sebe. „Kdybych žil ještě jednou, dopustil bych se stejných hloupostí a chyb, ale snažil bych se je udělat dřív,“ říká britský spisovatel, matematik a filosof, Bertrand Russel. Zkusíte to také?
Jak překonat strach z chyby?
Vytvořte si bezpečné prostředí pro experimentování
Dejte si povolení dělat chyby v prostředí, kde nejsou vážné následky. To může být při učení nové dovednosti nebo při práci na osobních projektech. Bezpečné prostředí vám umožní více riskovat a učit se.
Zaměřte se na proces, ne na výsledek
Místo fixace na dokonalý výsledek se soustřeďte na samotný proces a to, co se během něj naučíte. Tím se sníží tlak na bezchybný výkon a umožní vám to více experimentovat. Naučte se ocenit svou odvahu pokusit se o něco nového, bez ohledu na výsledek. Tento přístup posiluje pozitivní vnímání sebe sama a motivuje vás k dalším pokusům.
Oslavujte malé pokroky
Oceňujte každý malý krok vpřed, i když byl provázen chybami. Tento přístup vám pomůže vnímat chyby jako přirozenou součást pokroku a motivuje vás k dalšímu úsilí.
Vizualizujte si pozitivní scénáře
Představte si situace, kdy uděláte chybu, a zamyslete se nad tím, co to vlastně bude obnášet. Proč se doopravdy bojíte? Jak asi zareagují ostatní? Opravdu vás přestanou mít rádi, opravdu vás vyhodí z práce? Jak byste na chyby mohli pozitivně reagovat? Co byste mohli udělat, abyste se z případné chyby poučili? Tato vizualizace vám pomůže cítit se připravenější a méně vystrašení.
Obklopte se podporujícími lidmi
Sdílejte své obavy a neúspěchy s přáteli nebo mentory, kteří vás podpoří a pomohou vám vidět chyby jako příležitosti k růstu. Podpora okolí posiluje vaši odvahu čelit novým výzvám.