Není to ani lenost, ani rezignace. Proč je důležité si čas od času říct: Máš na míň
Může v tom být zdánlivě kupa rezignace. Může to vypadat, že je to o lenosti. Ale někdy je rozhodnutí přestat se snažit tou nejvýhodnější „strategií přežití“ i energeticky promyšleným krokem, který uleví od tlaku a otevře do té doby neviděné možnosti…
Snahu se snažit v nás do jisté míry nabudila výchova. Ve škole šlo o známky, na tréninku o stále lepší časy nebo vzdálenosti. Doma o to, aby máma s tátou měli radost a babička s dědou byli pyšní… „Na druhou stranu to, že se v životě snažíme o cokoli, není určitě dané jen samotnou výchovou. Máme to v sobě všichni. A je, myslím, opravdu dobře, že v každém z nás snaha o něco usilovat, něčeho dosahovat, zakoušet například nové věci, je úplně přirozená,“ poznamenává psycholožka Anna Jelínková z pražské poradny Butera.
Samozřejmě, snaha a růst, který si s ní automaticky spojujeme, jsou nedílnou součástí lidstva odjakživa, jinak bychom si, s odpuštěním, dnes ještě ani oheň nerozdělali. Jenže ta přirozeně vznikající touha po hledání lepších cest a snazších způsobů bývala vedená tím nejsilnějším: potřebou přežít. My dnes „snahu“ žijeme v mnoha vypjatých, absurdních i toxických podobách – snažíme se ze špatných důvodů, ve špatnou chvíli, pro něco/ někoho nebo o něco/někoho, ačkoli co/kdo za to nestojí. Usilujeme o drastické zhubnutí, o nefunkční vztahy. Snažíme se udržet v práci, kde nám ve skutečnosti není dobře. A také se intenzivně pokoušíme získat vnější a hmotné věci, až nám je uvnitř, navzdory veškeré snaze, vlastně pořád hůř. Důvod je prostý. V urputné snaze o cokoli bereme energii určenou primárně pro sebe a plýtváme jí na vnější cíle. Jak se tomu vyhnout, aniž bychom zůstali v životě stát na jednom místě, a zároveň se nestali na zázrak čekajícími fatalisty, opakujícími dokola „co se má stát, to se stane“?
Vnější versus vnitřní motivace
„Snaha jako taková opravdu není špatně, dokonce bych řekla, že snaha je všudypřítomná. Komplikované nicméně už na samotném slově je, že snažit se znamená nebýt v tu chvíli dobře ani špatně. Spíše je to o tom, být na cestě od něčeho k něčemu. O to důležitější pak je, čím je snaha motivovaná. Snažím se, protože musím? A musím, protože chci, nebo vím, že jsou nade mnou třeba deadliny? Snažím se, protože je v tom nějaká moje touha se posunout, nebo vnímám, že je v tom spíše nárok mého okolí?“ ptá se psycholožka. Tohle jsou otázky, které je dobré si položit už na začátku snahy o cokoli. Vědět, co, proč a jak. „A pak pokračovat tím, že budu svou snahu v určitých bodech reflektovat. Přináší mi nějaký zisk? Nebo jen dávám a vyčerpávám se? Líbí se mi, jak ve své snaze postupuji? To všechno potřebuji průběžně prověřovat,“ vysvětluje psycholožka.
Když víc dáváte, než dostáváte (třeba když za někoho něco uděláte, a on ani nepoděkuje).
Když hrajete o svou důstojnost (třeba doprošování se ve vztahu).
Když se snažíte hlavně pro ostatní, sebe dáváte na druhé místo (protože vy jste to nejdůležitější ve svém životě).
Když se vám opakovaně ozývá vaše já a vy uvnitř sebe pořád slyšíte „asi bych se už měl/a přestat snažit, nikam to nevede“ (protože intuice funguje).
Když se vám opakuje nepříjemná situace, kterou už jste zažili, a můžete čerpat z minulé zkušenosti (protože jedna zkušenost přece bohatě stačí).
Strategicky nejvýhodnější a motivačně nejsilnější je samozřejmě motivace vnitřní. Moje „chci“ je většinou účinnější než moje „musím“, ať už ho způsobilo cokoli. Taková snaha „chci“ je do nějaké míry propojená se zdravou cílevědomostí, osobním růstem. Když se pak k účinné vnitřní motivaci připojí i nějaká zvenčí, nemusí to být nutně špatně. A pokud mi tohle všechno souhlasí, není důvod se dál nesnažit. Jako když se rozhodnu doplnit si vzdělání, protože mě zaprvé můj obor fakt zajímá, zadruhé vím, že si pak můžu říct o víc peněz. Spojení vnitřního a vnějšího motivu úsilí o dosažení dalšího vzdělání opravdu hodně usnadňuje.
Momenty životní nehnutelnosti
Snahu někam se dostat, posunout nebo něco vydržet si pak často spojujeme s tím, že stačí být dost trpělivý, vytrvalý, dát tomu hodně energie, a všechno vyjde. V tomto ovšem svou cílevědomost i schopnosti někdy přeceňujeme. Stejně jako když snahu a s ní spojenou práci naprosto naivně zaměňujeme za chlácholení se, že si „stačí jen dost intenzivně přát“, a všechno bude. Jenže v životě jsou momenty navzdory snaze prostě nehnutelné. Kdy mám vnitřní motivaci, touhu, mám své sny i „chci“, ale stojím proti faktorům, které neudolám, jednoduše nejsou v mé moci. To se nám typicky stává v momentech, kdy se snažíme o někoho, kdo už je jednou nohou ze vztahu pryč. Kdy se urputně snažíme o miminko, ale vystresované tělo jde proti veškeré intenzivní touze. Usilujeme o povýšení v práci, ačkoli víme, „kdo s kým a proč“, takže dostanou přednost osobní vazby. Ono „chci“ bývá v tu chvíli často dané setrvačností, jejíž síla je přímo úměrná dříve investované energii, délce vztahu a dalším zdrojům. Toto „chci“ bývá celkem unavené, tak trochu slepé a hodně vystrašené z možnosti, že by chtění a snaha měly přestat. Protože co bude vlastně potom?
Kdy by měl jít člověk na terapii?
Vizualizuji si to jako okamžik, kdy visím za jednu ruku na parapetu okna hořícího domu, všichni říkají „pusť se, můžeš se zachránit“, a já se držím dál, protože mám strach z výšek. Absurdně násobím svou snahu se udržet, i když parapet pálí. Riskuji jizvy i větší zranění, až sobě samé doslova krátím šance na přežití. Čím déle se budu snažit o vztah s někým, kdo o něj nestojí, tím pravděpodobněji si ubírám prostor pro to, abych se mohla uzdravit a najít nový, zdravý vztah. Podobné je to v práci. Vážně se mi vyplatí snažit se dostat na místo, které si někdo „rezervoval“ velmi osobním přístupem k nadřízenému? To přece stojíte proti něčemu, s čím nehnete! Máte s tím vnitřní problém, protože to není fér, a vy věříte ve spravedlnost? Bohužel jsou věci, které urputností neprošťouchnete, ale spíš zhoršíte. A sebe průběžně okradete o energii, čas i vyhlídky na to, úročit svou snahu jinde.
Přestat se snažit neznamená vzdát to
Že nejste z těch, co něco vzdávají? To je v pořádku. Přestat jakkoli investovat do věcí, které stagnují nebo se nehýbou ve váš prospěch, neznamená vzdát to, ale chovat se rozumně. A ideální je přestat se snažit nikoli proto, že už nemůžete dál. Je to dobré udělat dávno předtím, než hrozí, že vám snaha něco důležitého vezme. Není to jednoduché nejen pro strach z toho, co nastane „potom“, až se přestanete snažit. Také se může stát, že jste jen tou pověstnou žábou, kterou někdo hodil do hrnce se studenou vodou, ten pak postavil na oheň, a protože se voda kolem otepluje postupně, neregistrujete včas, že už je jen kousek od bodu varu. Vůbec si vlastně nemusíte všimnout, že už je zle a počínáte si úplně marně.
Aby se s vámi voda neuvařila, funguje pořád jen jediné: „Průběžně zhodnocovat svou cestu. Průběžně se dívat na své cíle, vyhodnocovat, jak jste ve snaze daleko a jestli to dává smysl, nebo jestli není čas tu věc zastavit – nebo alespoň na chvíli zastavit, či se dokonce vrátit o nějaký krok zpátky,“ připomíná Anna Jelínková a ještě pokračuje: „A pokud to sami neumíme, jsme v dané snaze příliš zainteresovaní osobně, emočně, celou svou bytostí, je opravdu důležité mít někoho, kdo nám pomůže přibrzdit už jen tím, že nám umožní vidět tu situaci z jiného úhlu pohledu. Někdy ho nejsme sami schopní přesně proto, že jsme ve své snaze příliš ponoření a už nás nenapadá ani jiná možnost. A o to je důležitější dovolit si odstup.“
Vlastně je to částečně propojené i s tématem nastavení hranic a se schopností stát nohama pevně na zemi, protože za benefit nekončící snahy nelze považovat to, co se projeví nějakým způsobem za pět let. Benefity je potřeba vidět či cítit hned. Malé, drobné. No a pokud nejsou, tak zase revidovat. „Protože to zvyšuje možnost přestat se snažit nikoli z vyčerpání, ale v nějakém, řekněme, dobrém bodě, kdy to není rozhodnutí z nouze, ale vědomé, se kterým je vám dobře,“ doplňuje Anna Jelínková.
Úleva s potenciálem změny
A víte, co se stane pak, když to dokážete a dáte stopku? I když to poprvé bude třeba až z toho vyčerpání, přijde úleva (a u sebemrskačů mezi námi možná ještě povzdech „proč jsem to neudělal/a dřív?!“). Jakmile vás přestane do ruky pálit pomyslný rozpálený parapet hořícího domu, nastoupí prostě úleva. A pak se snadno mohou dít další věci: Jakmile do něčeho přestanete investovat zbytečně, pak vám samotným zbude víc energie. A energetická bilance se samozřejmě změní i tam, kde jste předtím investovali, ale najednou to neděláte. Proto se vděčnosti dočká často až ten, kdo na ni přestane čekat a odpojí se od člověka, který zneužíval jeho dobroty. Proto za vámi přijde bývalý šéf až ve chvíli, kdy prásknete dveřmi, a omluví se, že vás při povýšení minul, až když vidí, kde všude firmě chybíte. Proto se dějí až tak trochu zázračná otěhotnění až v momentě, kdy tělo neplave v kortizolu (stresovém hormonu).
V momentě, kdy vědomě upustíte od snahy, která nikam nevede, se také postavíte sami za sebe. Jako by se uvnitř vás něco zpevnilo. A další rozhodnutí (například při hledání nového partnera, profesního směru nebo místa k životu) jsou pak o dost jednodušší. Funguje to nejen na velkých věcech a životních zlomech, ale i v maličkostech. Třeba když celé měsíce věnujete snaze „dokopat“ dítě každý den k domácím úkolům, ačkoli už má dávno vlastní zodpovědnost. Jakmile to jednou pustíte, a ono nesplní, co má, dostane příslušnou zpětnou vazbu ve škole, a příště se podle toho zařídí i bez vaší snahy řešit to za něj. Získá cennou životní zkušenost! A vy tu svou zkušenost získáte taky – někdy je prostě to nejdůležitější přestat se snažit. To je solidní dvojí prospěch z jednoho zdánlivě banálního ukončení snahy.
Mám zkušenosti a nebojím se je použít
Na tom, že se naučíte přestat se usilovně snažit, je dobré právě nabývání zkušeností. Díky nim třeba v podobné situaci nezopakujeme chyby. „Můžeme se naučit, co jsou benefity a co ztráty. A přestože neexistuje jedno univerzální pravidlo, které by nám všem řeklo ‚až sem se snažte, a tady už to smysl nedává‘, protože každý žijeme svůj život trochu jinak, existuje vždycky možnost zastavit se u sebe. Protože vám snaha musí přinést nejvíc,“ potvrzuje Anna Jelínková.
Zdravá snaha tedy nebývá z podstaty věci vedená ani obavou, co o vás řeknou ostatní, zároveň nefunguje tak, že si vás konečně třeba někdo všimne, když pro něj nebo za něj zase něco uděláte. Že vás někdo za urputnost a potlačení sebe sama ocení. Snahou můžete pro sebe získat jedinou dobrou věc: Ocenění sebe sama. Ale to pak zase platí, že musí být vedená onou vnitřní motivací.
