Není to ani lenost, ani rezignace. Proč je důležité si čas od času říct: Máš na míň
Může v tom být zdánlivě kupa rezignace. Může to vypadat, že je to o lenosti. Ale někdy je rozhodnutí přestat se snažit tou nejvýhodnější „strategií přežití“ i energeticky promyšleným krokem, který uleví od tlaku a otevře do té doby neviděné možnosti…
Snahu se snažit v nás do jisté míry nabudila výchova. Ve škole šlo o známky, na tréninku o stále lepší časy nebo vzdálenosti. Doma o to, aby máma s tátou měli radost a babička s dědou byli pyšní… „Na druhou stranu to, že se v životě snažíme o cokoli, není určitě dané jen samotnou výchovou. Máme to v sobě všichni. A je, myslím, opravdu dobře, že v každém z nás snaha o něco usilovat, něčeho dosahovat, zakoušet například nové věci, je úplně přirozená,“ poznamenává psycholožka Anna Jelínková z pražské poradny Butera.
Samozřejmě, snaha a růst, který si s ní automaticky spojujeme, jsou nedílnou součástí lidstva odjakživa, jinak bychom si, s odpuštěním, dnes ještě ani oheň nerozdělali. Jenže ta přirozeně vznikající touha po hledání lepších cest a snazších způsobů bývala vedená tím nejsilnějším: potřebou přežít. My dnes „snahu“ žijeme v mnoha vypjatých, absurdních i toxických podobách – snažíme se ze špatných důvodů, ve špatnou chvíli, pro něco/ někoho nebo o něco/někoho, ačkoli co/kdo za to nestojí. Usilujeme o drastické zhubnutí, o nefunkční vztahy. Snažíme se udržet v práci, kde nám ve skutečnosti není dobře. A také se intenzivně pokoušíme získat vnější a hmotné věci, až nám je uvnitř, navzdory veškeré snaze, vlastně pořád hůř. Důvod je prostý. V urputné snaze o cokoli bereme energii určenou primárně pro sebe a plýtváme jí na vnější cíle. Jak se tomu vyhnout, aniž bychom zůstali v životě stát na jednom místě, a zároveň se nestali na zázrak čekajícími fatalisty, opakujícími dokola „co se má stát, to se stane“?
Vnější versus vnitřní motivace
„Snaha jako taková opravdu není špatně, dokonce bych řekla, že snaha je všudypřítomná. Komplikované nicméně už na samotném slově je, že snažit se znamená nebýt v tu chvíli dobře ani špatně. Spíše je to o tom, být na cestě od něčeho k něčemu. O to důležitější pak je, čím je snaha motivovaná. Snažím se, protože musím? A musím, protože chci, nebo vím, že jsou nade mnou třeba deadliny? Snažím se, protože je v tom nějaká moje touha se posunout, nebo vnímám, že je v tom spíše nárok mého okolí?“ ptá se psycholožka. Tohle jsou otázky, které je dobré si položit už na začátku snahy o cokoli. Vědět, co, proč a jak. „A pak pokračovat tím, že budu svou snahu v určitých bodech reflektovat. Přináší mi nějaký zisk? Nebo jen dávám a vyčerpávám se? Líbí se mi, jak ve své snaze postupuji? To všechno potřebuji průběžně prověřovat,“ vysvětluje psycholožka.
Když víc dáváte, než dostáváte (třeba když za někoho něco uděláte, a on ani nepoděkuje).
Když hrajete o svou důstojnost (třeba doprošování se ve vztahu).
Když se snažíte hlavně pro ostatní, sebe dáváte na druhé místo (protože vy jste to nejdůležitější ve svém životě).
Když se vám opakovaně ozývá vaše já a vy uvnitř sebe pořád slyšíte „asi bych se už měl/a přestat snažit, nikam to nevede“ (protože intuice funguje).
Když se vám opakuje nepříjemná situace, kterou už jste zažili, a můžete čerpat z minulé zkušenosti (protože jedna zkušenost přece bohatě stačí).
