V každém předsevzetí je naděje a snaha změnit něco k lepšímu, nerezignujte na ně

.

. Zdroj: Anthony Fomin on Unsplash

Začít znovu a lépe, kdo by to nechtěl. Jenže opakovaná selhání při uskutečňování novoročních předsevzetí jsou důvodem ke skepsi. Nevzdávejte to. Každé předsevzetí znamená naději a snahu změnit něco k lepšímu, je v něm kus optimismu, energie, víry. Životaschopnost se v životě určitě počítá!

Novoroční předsevzetí si nedávám,“ poznamenává trochu opovržlivě kamarád. „Když se pro něco rozhodnu, tak to udělám hned a nemusím čekat na nový rok.“ Jeho vůli bych tedy chtěla mít. Jistěže, k životní změně můžeme přistoupit hned, jak nám uzraje v hlavě, ale to období na konci roku, kdy se všechno přibrzdí a nic nefunguje jako obvykle, nutká k bilancování. Jistě, je to i zvyk, dělá to po staletí kdekdo kolem, ale nikdo nás fyzicky nenutí přemítat nad minulým rokem a přicházet se strategiemi změny pro ten příští. Mnozí přece tak rádi otevíráme nové nepopsané diáře a kalendáře, ve kterých se většinou najde pár bílých stránek, které přímo vyzývají k tomu, abychom si sepsali plány a cíle na příští rok.

Nový začátek a falešné naděje

V této době na nás působí vědci popsaný „efekt nového začátku“. Milníky totiž obecně pomáhají motivovat k aspiračnímu chování. „Dopamin spojený s oslavami vytváří neurobiologický časový mezník. Něco bylo před uvolněním dopaminu a něco bude po něm,“ vysvětluje americký neurovědec Andrew Huberman s tím, že úspěch záleží na tom, jak dokážeme rozdělovat časová období. Podle něj je lepší, když si vybereme kratší časové horizonty a snažíme se o změnu v jejich mezích, až později ji posouváme do dalších kratších horizontů. Je to strategicky výhodnější, než ji rozvrhovat v rámci celého roku. Dopředu stanovené datum umožní se na změnu psychicky připravit.

Pozor ale na syndrom falešné naděje, který se projevuje nadměrnými očekáváními a přílišnou sebedůvěrou. Plán na změnu může začínat s velkými nadějemi (tj. falešnou nadějí), ale nerealistická očekávání mohou zničit jakýkoli cíl. Mnozí, a zejména snílci z podstaty, to dobře známe. K tomu, abychom věděli, že dodržet novoroční předsevzetí není zas tak jednoduché, nepotřebujeme žádné statistiky nebo výzkumy. Co ale potřebujeme, aby měl restart dobrý výsledek, je upřímnost. Položme si pár otázek a nad odpověďmi přemýšlejme. Opravdu po té změně toužíme? Je to skutečně naše přání? Jak moc je důležité? „Měl/a bych...“ totiž nestačí.

Co je dobré vědět, pokud jste se rozhodli zhubnout

Video placeholde
Veronika Pourová: Proč nehubnu? • Videoredakce ženských titulů

Psycholožka Pavla Koucká potvrzuje, že si máme vybrat předsevzetí, která opravdu z hloubi duše chceme. „A zároveň jsou pokud možno konkrétní, představitelná. Je hezké si říct: Nebudu křičet na děti, nebudu se cpát sladkým nebo budu lepším člověkem. Ale co to konkrétně znamená? Jak to udělám, když mě děti vytočí? Dokážu tomu předejít? Jak? Jak zareaguju, až mě bude honit mlsná? Šanci na úspěch obvykle zvyšuje, když si na takové otázky dovedeme odpovědět. A taky, když o svých předsevzetích povíme blízkým. Ti nás mohou podržet, pokud bychom měli tendenci selhat.“

Sílu zvyku nový rok jen tak nezlomí

Udělat ze zdravého stravování nebo pravidelného pohybu nedílnou součást našich životů je velký úkol, ke kterému pouhé odhodlání nestačí. Klíčem je pochopení, jak vlastně fungují naše zvyky. „Zvyky nejsou naším osudem,“ zdůrazňuje americký novinář Charles Duhigg, který je autorem seberozvojového bestselleru Síla zvyku. Zvyky, a tedy i zlozvyky, se nás drží, protože vyvolávají touhu. A ta po čokoládě, pytlíku brambůrek, dalším dílu seriálu nebo prostě jen po tom, zůstat v posteli, je často mnohem silnější než my. Podle Duhigga ale touha naštěstí funguje i při vytváření dobrých zvyků. Když si lidé zvyknou na cvičení, pak po něm svým způsobem začnou toužit. Odměnou jim jsou endorfi ny, nebo skutečně uspokojivý pocit úspěchu z překonávání sama sebe.

„Nesnažte se touze odolat, přesměrujte ji,“ radí Duhigg. Chcete-li změnit zvyk, nahraďte rutinní akci jinou rutinou. Třeba kuřáci na „odvykačce“ si dají nikotinovou žvýkačku, napijí se vody, udělají pár kliků, cokoli fyzického, co přesměruje pozornost. Problém je, že osamocená metoda nahrazování zvyků často funguje do doby, než se objeví silný stresor, který nás uvrhne do náruče starého zvyku ještě hlouběji. Znají to dobře alkoholici. Pak prostě nezbývá, než začít znovu a komplexněji, terapeutický manévr musí mít širší záběr.

Duhigg je zastáncem myšlenky, že vůle je sval, může se proto trénovat, ale také unavit. Sílu vůle oslabuje například nedostatek samostatnosti. Změny lze dosáhnout zaměřením se na stěžejní zvyky, které mohou přinášet malá, zato důležitá vítězství. Například u lidí, kteří chtějí zhubnout, může být startovním bodem pozitivní změny vytrvalé vedení stravovacího deníku. Každý den, kdy vytrvají a vezmou do ruky tužku, aby poctivě zaznamenali, co snědli a vypili, je posílí, i kdyby měli popravdě zapsat své stravovací hříchy.

[Titulek stránky]

Jaké jsou nejčastější důvody lhaní
Uchovat tajemství

Lidé často lžou, aby uchovali tajemství, které by mohlo někoho poškodit, pokud by bylo odhaleno.

Ochránit druhého před trestem

Lhaní může být použito k ochraně někoho před následky jeho činů.

Dostat se z nepříjemné situace

Lidé mohou lhát, aby se vyhnuli nepříjemným nebo nekomfortním situacím.

Vyhnout se ztrapnění

Jedním z důvodů lhaní je snaha vyhnout se ztrapnění nebo ponížení.

Vyhnout se trestu

Lidé často lžou, aby se vyhnuli trestu za své činy.

Získat obdiv druhých

Lhaní může být použito k získání obdivu nebo uznání od ostatních.

Získat prospěch

Někdy lidé lžou, aby získali nějakou formu výhody nebo prospěchu.

Získat moc nad druhými

Lhaní může být nástrojem pro získání moci nebo kontroly nad ostatními.

Atomová novoroční předsevzetí

Jeden důležitý poznatek: Naší nejhlubší motivací je pohodlí a lenost. Energie není nekonečně mnoho, evolučně se jí snažíme šetřit. Je to lidská přirozenost, nemusíme si to vyčítat, ani se trápit. Podle Jamese Cleara, autora publikace Atomové návyky, je jediným lékem systém a rutina. Zvyky se nevytvářejí přes noc, ale postupně se budují opakováním. Každý den máme možnost rozhodnout se, jakým půjdeme směrem. Naše návyky jsou koneckonců přece jenom v našich rukách. „Návyky jsou jako kouzelné síly, které nás buď posunou dopředu, nebo nás udrží na místě. Proto je důležité si uvědomit, jaké nás podporují a jaké nám brání v dosažení cílů,“ říká autor.

Naše návyky fungují jako úroky. Stejně jako se peníze množí díky úročení, chovají se tak i naše návyky, když je opakujeme. Pokud si tedy dáme po obědě dortík, projednou se nic nestane, ale pokud to budeme dělat každý den, časem se následky pravděpodobně projeví na těle. To samé platí o cvičení. Musíme si ale uvědomit, že celá evoluce pracuje proti nám. Pravěcí lidé se nestarali o dlouhodobé plány a uspokojení, starali se o úlovek a uspokojení z něj v přítomnosti. Zlepšovat se o 1 procento denně je podle Cleara skvělá strategie. Atomové návyky jsou tedy takové, které se skládají z drobných úkonů každý den. Stačí nepatrná, ale vytrvalá změna. Ta ovšem není lineární. Úsilí se nemusí projevit postupně, pozitivní výsledek takové snahy se někdy ukáže až po delší době. O to pak ale může být radost větší. Je třeba důvěřovat procesu a zkrátka vydržet, což je zpravidla nejtěžší úkol.

Clear vyjmenovává čtyři zákony změny chování. Na začátku každého návyku je podnět nebo nějaký spouštěč. Pak je tu touha neboli motivační síla. Ta nás donutí jednat, což vede nakonec k odměně. Detektorem odměn je pak mozek, který využívá sílu hormonu štěstí dopaminu. Clear uvádí příklad studenta, který si upravil rotoped tak, aby mu dovolil pouštět Netfl ix, až když jede určitou rychlostí. Nápad se nepřekvapivě osvědčil, takže si třeba oblíbenou hudbu pouštějte jen u činností, které vás nebaví dělat. Pokud ale člověk vytrvá, naplní poslední zákon změny chování – postupně si vytvoří autopilota. Toho stejného, který ráno naviguje rozespalého člověka ke konvici nebo kávovaru. Náš život je přitom plný takových automatizací, a když se chystáme na změnu, je dobré o nich zapřemýšlet. K tomu nám pomůže všímavost. Návyk, který chcete změnit, potom sledujte a veďte si o tom záznam.

Ano, to doporučuje i výše zmíněný Duhigg. Už jen zápis a sledování návyků je svým způsobem uspokojivá činnost. Vzpomeňte si, jaký dobrý pocit máte, když odškrtáváte položky na vašem seznamu úkolů. Když si tedy například do kalendáře naplánujete návyky, jako je práce s dechem a cvičení vděčnosti, zvýšíte pravděpodobnost, že se stanou pravidelnou součástí vaší rutiny.

Negativní emoce jako důležitý signál

Novoroční předsevzetí se většinou zaměřují na naše chyby a nedostatky. Pak jsou tady ale cíle zaměřené na to, co není, nebo člověk nemá. Žijeme s vědomím, že většina toho, co má opravdovou cenu, se získává překonáním negativních zkušeností, a že nemáme doufat v život bez problémů. Z toho plyne jedna důležitá rada: Pokud máte možnost, problém si vyberte. Jakou bolest chcete mít ve svém životě? Bolest při odepření si sladkosti, nebo diskomfortní život ve vlastním těle? Je to vždycky na vás, jen je smysluplné si přitom uvědomit, že hédonismus ve smyslu upřednostňování momentální slasti většinou k životní spokojenosti nevede. Ale kdoví, třeba budete výjimka.

Zásadní pro skutečnou změnu jsou negativní emoce, je to totiž signál, že máte něco podniknout. Pokud své předsevzetí nedodržíte, zkuste to znovu. Netrýzněte se za selhání, ale nedělejte ani opak. „Někdy mohou zdravé výčitky způsobit, že se po relapsu k předsevzetí vrátíme a příště budeme úspěšnější. Ale samozřejmě nemá smysl se výčitkami užírat, tím spíš, když nás psychická nepohoda vede k dalšímu selhání. To je typické třeba u alkoholu: Napiju se, abych nemyslel na to, jak hrozné je, že piju. Určitě je také namístě vlídnost k sobě samému. Je fajn umět být na sebe tvrdý, ale zároveň je třeba být k sobě i laskavý. Někdy to, a jindy zase ono, záleží na situaci. Vlídnost k sobě můžeme rozvíjet třeba snahou porozumět si, péčí o sebe, psychoterapií,“ vysvětluje psycholožka Pavla Koucká.

Raději nenáročná než žádná

„Příští rok budu šťastný. Přispěju k tomu, abych byl šťastný,“ říká prosebně a zároveň nadějeplně Ross v jednom z dílů Přátel a dodává, že každý den udělá jednu věc, kterou předtím nikdy nedělal. „Moje předsevzetí je být pilotkou komerčních letů,“ prozrazuje Phoebe svůj bláznivý a naprosto nesplnitelný plán. „To je dobré předsevzetí, jen musíš teď najít hromadu lidí, jejichž předsevzetím je zřítit se k zemi a zemřít,“ komentuje sarkasticky Chandler. Rossův přístup je vlastně velmi sympatický. Vyslovuje velké, ale realistické přání, a hned poté říká, jak se k jeho splnění pokusí přispět. Udělat každý den jednu novou věc zní jako vcelku jednoduchý a docela zábavný úkol. Může mu do života přinést spoustu zajímavých situací a lidí. Dá ho do pohybu. Nebude stagnovat a život ho možná nakonec opravdu odmění tím, že bude zažívat více šťastných dnů.

Na otázku, jestli si vůbec dávat novoroční předsevzetí, platí jednoznačné ano. Už jen pokus se přece cení, znamená to totiž, že člověk má snahu něco ve svém životě změnit k lepšímu. Podpořit nás může třeba i výsledek průzkumu provedený britskou společností YouGov. Podle něj lidé, kteří si plánují dát novoroční předsevzetí, bývají optimističtější ohledně budoucnosti. A to v dnešních neklidných časech potřebujeme jako sůl. Nový rok je symbolický začátek a naděje na něco lepšího, využijte ho.

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 1/24