Máte pocit, že nikam nepatříte, nemáte cenu? Na vině mohou být vaši rodiče
Jste mezi přáteli v příjemném prostředí a můžete se konečně uvolnit „mezi svými“. Všichni okolo se dobře baví, třeba i vaši vtipné poznámce, ale ve vás se najednou něco zlomí a náhle cítíte ohromnou prázdnotu. Možná, že už jste na sraz přišli s mírnou úzkostí, máte potřebu se neustále kontrolovat a k tomu neodbytný pocit, že jste tu vlastně špatně. Přátelé okolo jsou najednou tak vzdálení, téměř cizí, nedokážete jim vyjádřit svůj hluboký smutek a tak raději odcházíte domů dřív…
Pocit „odcizení“ se může projevit náhle, bez jakékoliv zřejmé příčiny. Nejen mezi přáteli, ale i třeba doma s partnerem či dětmi. Poznáváte se v takovém scénáři? Možná, že je váš konkrétní zážitek jiný, ale základní pocit je stejný – „nepatřím sem“. Pokud vám tyto epizody emocionálního vypnutí brání plně se sociálně zapojit, zpozorněte. Pocity nepatřičnosti jsou společné lidem, kteří byli v dětství vystaveni emocionálnímu zanedbávání.
Emocionální zanedbávání
Jedná se o soustavné selhávání rodiče (či rodičů) v odpovídajících reakcích na citové potřeby potomků. Oproti zneužití či traumatu, které se dětem z rukou pečovatelů „stává“, si můžeme emoční zanedbávání představit spíše jako to, co se „nestává“ – například uznání pocitů, diskuze, pomoc s regulací emocí, nastavení a dodržování hranic apod. Děti potřebují cítit podporu a bezpečí, a pokud tomu rodiče nevěnují dostatečnou pozornost, je zaděláno na problémy, které mohou mít významný a trvalý dopad na vývoj dětí. A následně i celý další život – emocionální zanedbávání je rizikovým faktorem psychiatrických poruch, zejména úzkosti a deprese.
V rodinách, kdy každý člen žije jakoby na „jiné planetě“, mívají obvykle sami rodiče zkušenost s tím, že byli jako děti ignorováni. I proto mohou mít problém rozpoznat, kdy od nich jejich ratolesti potřebují pocítit lásku, náklonnost, blízkost nebo povzbudivé slovo. Mohou být také příliš zahlceni nebo vyčerpáni bojem s vlastními emocemi na to, aby tyto potřeby dokázali uspokojit.
Nezáleží na mně
Jestliže pro vás domov nebyl v dětství citově bezpečným místem, naučili jste se nejspíš své emoce mistrně potlačovat nebo skrývat. Buď z toho důvodu, že to zkrátka nemělo cenu, nebo abyste rodiče „neobtěžovali“. Pokud na vaše pocity rodiče reagovali rozčílením (a nebo vůbec nijak), jejich odkaz vás provází po celý život: „Moje pocity nemají cenu. Já nemám cenu.“
Obranný mechanismus, který vám pomohl „přežít“ emocionálně hladové dětství, ale v dospělosti představuje překážku k tomu, abyste se mohli napojit na ostatní a prožívat plnohodnotné vztahy. Jste zkrátka zvyklí se preventivně „vypnout“, než abyste trpěli, ale neznamená to, že byste museli zůstat vypnutí navždy. Tyto naučené reakce lze překonat. Rozhodně vám v první řadě doporučujeme vyhledat vhodného odborníka nebo odbornici, kteří vám mohou pomoci prostřednictvím terapie identifikovat spouštěče i vhodný postup, jak citové odcizení překonat.
Až zase z ničeho nic budete mít neodbytný dojem, že někam nepatříte, zkusit můžete i tyto kroky:
Všímavost: Pozorujte, jak se cítíte ve svém těle a jak o sobě v této chvíli přemýšlíte. Když neurčitý pocit, že „jste špatně“ identifikujete, mnohem lépe se vám s ním bude v budoucnu pracovat.
Perspektiva: Změňte úhel pohledu a připomeňte si, že i když vy se cítíte „mimo“, lidé okolo vás tento pocit nemají. Vybrali si, že tyto chvíle budou trávit s vámi. Záleží jim na vás.
Svěřte se: Máte někoho, komu se můžete s důvěrou otevřít? Promluvte si o svých zkušenostech z dětství i o svých pocitech odcizení. Můžete probrat i možnosti, jak by vás tato blízká osoba mohla podpořit, pokud se „vypnete“.
Udělejte opak: Co vám tento vnitřní špatný pocit říká? Že na vašem názoru nezáleží? Máte jít raději pryč? Zkuste si svou moc vzít zpět a vyjádřete svůj názor nahlas. Nebo zůstaňte s kamarády déle, než jste plánovali! Žitá zkušenost může být mocnější než zajeté vzorce.
Zdroje článku: National Library of Medicine, Science Direct, Psychology Today
