Život v pasti spirály mlčení: Proč se bojíme říct, co si myslíme a co s tím

Podle hypotézy o spirále mlčení nejsme příliš ochotni vyjadřovat své postoje, pokud odporují těm v našem okolí. Ať už jde o rodinu, nebo o pracovní kolektiv. A ačkoli nám do schopnosti vyjádřit svůj názor hází vidle i příroda, může to být nástroj pro budování sebevědomí. Ovšem nemělo by to být spojeno s psychologickým zraňováním ostatních.

Ruku na srdce, kolikrát jste byli svědkem situace, třeba v práci nebo rodině, kdy se řešila politika. Zatímco jste vnitřně trpěli, nesouhlasili a v duchu si argumentovali s protinázorem, diskutující se důrazně utvrzovali v jejich vidění světa. A kolikrát jste vy znechuceni po práci nebo rodinné oslavě zavolali kamarádce, se kterou hodnotově samozřejmě souzníte, že svět se už dočista zbláznil, pokud existují lidé, kteří si myslí to, nad čím jste se vy pohoršili, ale nebyli jste schopni dominantnímu názoru odporovat. Dost možná jste se dostali do spirály mlčení.

S její hypotézou přišla v roce 1973 německá socioložka a politoložka Elisabeth Noelle- Neumann. S tímto termínem se setkávají zvlášť studenti mediálních škol, podle socioložky jsou totiž média významným faktorem ovlivňujícím představu jedinců o rozložení názorů v jejich okolí. Jednoduše řečeno, názory člověka ovlivňují jeho předpoklady o tom, co si myslí ostatní.

Mezititulek

V souvislosti s mlčením psychoterapeut Adam Táborský připomíná bystander effect (efekt přihlížejícího, tedy že jsme méně ochotni něco udělat, třeba někomu pomoct, pokud je v naší přítomnosti další osoba). „Pravděpodobnost, že do nějaké situace vstoupím, klesá přímo úměrně s tím, jak se zvyšuje počet lidí,“ vysvětluje. Další odpovědí může být sociální konformita, tedy přizpůsobování se převažujícím nebo dominantním názorům ve skupině, ve které se člověk nachází, a potlačuje tak svůj vlastní projev.

Potvrdil to například Aschův experiment z roku 1951. Během experimentu měli studenti porovnávat délku čáry s třemi ostatními. Řada respondentů byla předem instruována, že má odpovědět jednotně, a především špatně. Poslední nic netušící účastník byl při vyřčení odpovědi evidentně nervózní, potil se a nadměrně gestikuloval. Ačkoli řečí těla dával najevo, že se skupinou nesouhlasí, přiklonil se ve svých odpovědích k většině. Proč?

Důvod je prostý, jsme společenská stvoření, záleží nám na tom, co si ostatní myslí, a chceme být oblíbení. Strach projevit se odlišně může pramenit z naší předešlé zkušenosti, kdy jsme se nesetkali s pochopením. „Nechceme, aby se nám někdo vysmál, v horším případě dokonce fyzicky ublížil,“ říká Adam Táborský.

Jindy se do diskuse můžeme i přes nesouhlas s většinovým názorem naopak přidat kvůli tomu, abychom se zavděčili. Chceme dostat nějaké schválení a validaci zvnějšku. V psychoterapii se mnohdy pracuje s takzvaným centrem hodnocení. To je buď vnější, nebo vnitřní. „V prvním případě se v psychoterapii snažíme to centrum hodnocení přesunout víc dovnitř, abych to byl já sám/sama, kdo si řekne, co je pro mě v tu chvíli důležité,“ vysvětluje psychoterapeut.

Zachránit si krk

Také to znáte? O daném tématu víte dostatek faktů, přesto jste nedokázali vystoupit nahlas. A potom máte výčitky. Jenomže jak říká lektor prezentačních dovedností Ondřej Staněk, předstoupit před lidi a ještě k tomu říct názor, který nemusí být přijímán, zkrátka není naše přirozenost.

„Většina savců má čtyři nohy a ty nejvíce náchylné části těla, tedy břicho, hrdlo a genitálie směřují k zemi. Jakmile ho něco vyděsí, jde automaticky k zemi, aby světu ukázal svá obrněná záda a tyto zranitelné části těla skryl,“ vysvětluje s tím, že tohle v sobě máme hluboce zakořeněné i my. Úplně stejně jako ostatní savci se potřebujeme uzemnit a Ondřej Staněk dodává, že se ve své praxi setkává s lidmi, kteří potvrzují, že jim menší problém dělá říct svůj názor v sedě než vstoje. 

Mlčení neznamená souhlas

Někdy se samozřejmě nevyjadřujeme i proto, že nám to zkrátka za to nestojí a chceme šetřit svoje úsilí. „Kdybychom se pokusili prezentovat svůj názor před lidmi, se kterými nerezonujeme a nesdílíme svoje hodnoty, tak to nemusíme rovněž komentovat kvůli úspoře energie,“ popisuje psychoterapeut Adam Táborský. Také ale neplatí, že by mlčení, jak se lidově říká, znamenalo souhlas. A nemusíme ho nutně vnímat jako znak slabosti. Neřekneme nic právě proto, že víme, co je pro nás důležité, a stojíme si za tím. Lektor Ondřej Staněk pak dodává, že se ticho používá jako obchodní technika.

„V momentě, kdy nesouhlasím s návrhem protistrany, tak to mohu dát najevo mlčením, a čekám, jakým způsobem se k tomu postaví druhá strana.“ Odvaha říkat, co si myslím a za si čím stojím, může být ale podle psychoterapeuta nástrojem k budování sebevědomí. Schopnost stát si za svým posiluje pocit sebehodnoty i vědomí, že se o sebe můžeme opřít. Zároveň je důležité dát na pomyslnou misku vah i několik dalších faktorů, zejména si uvědomit, zda to chci tak dělat vždycky v každé situaci a v každém kolektivu. 

V některých domácnostech se totiž nemusí člověk setkat s pochopením, a i když v klidu řekne, co mu vadí a proč, setká se s reakcí, která je vzhledem k situaci nepřiměřená. „Rodina křičí, dostanu zaracha, případně to vyústí i do fyzického násilí. Pak je namístě si říct, jestli mi to za to stojí,“ vysvětluje Adam Táborský. A je namístě zvážit, jestli tak chci postupovat vždycky, jestli dám přednost posílení pocitu sebehodnoty, nebo vztahům. Připouští ale, že je to vždy tak trochu pokus omyl. Nejenom výhradně při terapiích se můžu dozvědět o nějakém komunikačním způsobu, který se rozhodnu ve skupině uplatnit. Třeba se to povede, nebo se vůbec nic nezmění. V takovém případě se pak podle psychoterapeuta vyplatí zamyslet se nad tím, zda kontakt s dotyčnými neomezit, ba dokonce neukončit.

Odhodlání (ne)vystoupit

Nahromaděné nevyřčené křivdy dřív nebo později ovlivní nejen vztahy, ale i samotnou činnost, například když se bavíme o spokojenosti v zaměstnání. Časem pocítíme odpor nejen ke kolegům, ale i k samotné práci, a nakonec se to může neblaze projevit na našem zdraví. Ovšem co dělat, když na jednu stranu nemám v sobě dusit, co se mi nelíbí, a na druhou stranu je zřejmé, že kolegové, rodina či partneři naše výzvy a názory nechtějí slyšet?

Odhodlání vystoupit, nebo ne, nakonec ovlivňuje obraz o nás samotných. Volba je na nás, a někdy je na pořadu dne vztahy zkrátka přehodnotit,“ konstatuje psychoterapeut. Ale když už se rozhodneme vystoupit na daném fóru jako ten s menšinovým názorem nebo zkrátka s poznámkou, která se nemusí potkat s přijetím, rozhodně bychom si okolí neměli brát jako rukojmí pro naše sebevědomější já. Nabízí se takovou situaci komunikovat vždy přes své pocity. „Nebudu nikoho urážet, ale řeknu třeba, tohle mě mrzí nebo zraňuje. Když se děje pro mě nepříjemná situace, tak se cítím nepochopený a podobně,“ nabízí možnosti nezraňujících formulací Adam Táborský.