Pokud máte v pořádku ego, nemáte problém říct si o pomoc, říká Jitka Čvančarová
Jitka Čvančarová září na hereckém nebi už přes dvacet let. Že jde o ženu s velkým srdcem, která by se pro ostatní rozdala, ví asi každý. Ale že uvažovala o konci herecké kariéry a otevřela dveře jen tomu, co ji bude naplňovat, už tak známé není. Jak se hledá cesta hluboko do sebe a proč je důležité nemít z toho strach?
Jaká byla největší herecká výzva ve vaší kariéře?
To se musím zamyslet. Napadá mě ta poslední, kdy jsem dostala nabídku herecky ztvárnit text španělského autora Guillema Cluy. Při čtení scénáře mě přepadl natolik silný pocit, že s textem souzním, že ho musím i zrežírovat. Hru, kde jsme na jevišti jenom dva, téměř dvě hodiny bez pauzy.
Kývla jste na ni?
Ano, měli jsme premiéru 17. listopadu. Jsem šťastná, že si ke mně ten text našel cestu. K režii mám obrovský respekt a pokoru, ale současně mě nesmírně naplňovala tvůrčí svoboda, kterou jsem měla, i když šla ruku v ruce s obrovskou zodpovědností. Ale svoboda je vždy především vlastní odpovědnost. K těm čistě hereckým výzvám mě pak napadá ještě role Ludmily v Nabarveném ptáčeti režiséra Václava Marhoula, což je velmi oceňovaný film, stále rezonující po celém světě.
Musela jsem dlouho přemýšlet nad tím, jestli takto specifickou roli dokážu autenticky naplnit, bez filtrů, čistě z hloubi sebe, bez jakéhokoli hereckého záměru. Poctivě jsem to v sobě zvažovala asi měsíc, možná dva, a pak jsem teprve Václavovi řekla, že to zvládnu. Také proto, že jsem cítila, jak je pro mě tento film důležitý a že se na něm potřebuji jakýmkoli tvůrčím způsobem podílet.
Jak poznáte, že roli dokážete autenticky naplnit, když máte k dispozici prakticky jen scénář?
V první řadě je to právě ten scénář. Když máte v ruce něco, co je opravdu kvalitní, skvěle napsané a rezonuje to s vámi, tak se to představuje poměrně snadno. A nemusí to být nutně nějaká hluboká věc, ale úplně klidně komedie, jen musí být dobrá. Jsem v tomhle obrovský poctivec, vlastně v čemkoli, do čeho jdu, ať už je to moje profese, charita, nebo cokoli jiného. Mnoha lidem to svojí poctivostí komplikuji, protože jsem člověk, který neumí přejít chybu. Musím ji nejdřív zanalyzovat, pak vyřešit a teprve potom můžu jít dál. Ale abych se vrátila k otázce – jak poznám, že roli dokážu naplnit? Časem jsem dospěla k tomu, že už neobcházím svůj vnitřní hlas. I když stojí třeba úplně v protikladu k tomu, co mi říká rozum, ten vnitřní hluboký hlas, intuici, nebo jakkoli to můžeme nazvat, prostě neobcházím, a dám na něj.
Kdy jste se to naučila?
To byla dlouhá cesta. Vlastně myslím, že je celoživotní a velmi duchovní, kdy zkrátka nějak zjišťujete, co je správně a kdy je to správně. Před Vlaštovkou, což je právě ten španělský text, o kterém jsem mluvila, jsem si udělala takovou delší profesní pauzu, protože jsem se dostala do stavu, kdy už jsem neuměla dělat kompromisy. Cítila jsem, že nejsou správné, že tím trpí kvalita a vlastně i moje sebeúcta. Dostala jsem se do bodu, kdy už jsem to nedokázala překročit, kdy mi došlo, že potřebuji odstup, a právě v tom vnitřním hlase jsem si řekla: „Dobře, teď to musím stopnout a nechat si nějakou chvíli čistý stůl, se vším všudy.“ Nevěděla jsem, jak dlouho to bude trvat, jestli rok, dva, nebo pět, a bylo mi to jedno. Netušila jsem, co budu dělat, dokázala jsem si i představit, že se třeba k herectví vůbec nevrátím, a nedělalo mi to problém.
Opravdu?
Ano, když jsem se rozhodla, zavolala jsem svému agentovi, že dojedeme všechny smlouvy, že samozřejmě zodpovědně dokončím všechny závazky, a pak konec. Par dní nato jsem si brutálně zranila nohu, která mě na čtvrt roku upoutala prakticky do stabilizované polohy. Byla jsem na vozíku, o berlích. Mě, naprosto nestatického člověka, to najednou úplně zastavilo. Našla jsem v tom klid, cítila jsem, že jsem udělala správné rozhodnutí, a vnímala to tak, že mě něco seshora, ať už tomu říkáme Bůh, vesmír, energie, nebo vyšší moc, nazvěte si to, jak potřebujete, pojistilo, abych od toho rozhodnutí necukla. Nakonec jsem si uvědomila, že chci dělat jen to, co mě hluboce zasáhne, to, co pochopím, že je právě mým úkolem, ať už to bude cokoli.
Říkala jste, že jste uvažovala i nad tím, že skončíte s herectvím. Přemýšlela jste, co byste dělala jiného?
Ne. Nechala jsem to úplně být. Nedávala jsem tomu žádný záměr a nebyl za tím ani žádný kalkul. Není to úplně legrace, nevíte, čím se budete živit, ale i přesto jsem v sobě měla klid a věděla, že až ucítím, co je mým úkolem nebo čím můžu být prospěšná, tak po tom půjdu. Samozřejmě jsem nezastavila charitu, to je součást mého života, která zastavit ani nejde. Ale co budu dělat profesně, co bych měla tvořit nebo netvořit, jsem nechala plynout. Myslím, že k tomu člověk musí dospět. Když v sobě celoživotně hledáte klid a mír, tak současně slyšíte spoustu věcí, které byste možná normálně ani nezaregistrovali. Ale v momentě, kdy se zklidníte a dostanete hluboko sami k sobě, tak je to velmi obohacující.
Jak se k sobě dostáváte? Máte na to nějaký fígl, třeba meditaci?
To není jednoduchá otázka k vysvětlení. Jde o to, že pro mě je to cesta duchovního života, což se špatně popisuje, protože jde o tu nejintimnější věc na světě. Existuje spousta cest, jak se dostat sám k sobě, ať už je to modlitba, meditace, dýchání, pobyt ve tmě, či jiné techniky, třeba i Wim Hofova metoda. Když se ponoříte do ledu nebo provádíte dechová cvičení, musíte mít velmi koncentrované vědomí sebe sama, je to vlastně varianta hluboké meditace. Problém ale vidím v tom, že mnoho lidí se k sobě vlastně ani dostat nechce. Netouží vědět, s kým mají tu čest. A musím říct, že pro mě je to trošku srabáctví a není to fér vůči ostatním.
V jakém smyslu?
Myslím si, že když sám sebe hluboce, čistě a absolutně neznáte, tak i ve vztazích, a tím myslím jakékoli vztahy, od manželských přes rodinné, přátelské po pracovní, na vás vždy vyplave něco, s čím si nevíte rady a co se do nich také promítne. Každý máme v životě mnoho problémů, úkolů, komplikací, starostí, je toho hodně, ale právě proto si myslím, že je potřeba najít si ten svůj způsob, který vás dostane do klidu a dá vám prostor poslouchat vaši duši.
Vy jste neměla strach z toho, co v sobě najdete?
Vůbec. Naopak, strašně mě to vždycky zajímalo a pořád zajímá, jestli v sobě třeba objevím ještě něco, o čem nevím.
Mluvila jste o inscenaci Vlaštovka, což je vlastně na první pohled poměrně nekomplikovaný příběh – věhlasná učitelka zpěvu ve svém domě přijímá mladého muže, který se chce naučit hlasové technice. Nakonec se z toho ale vyklube velmi hluboké drama. Proč z děje nikdy neprozrazujete víc?
O Vlaštovce jsem záměrně vypustila pouze pár vět, aby diváci alespoň trošku tušili, na co jdou. Nechci prozrazovat víc, a musím říct, že mě hrozně těší, že si to neříkají mezi sebou ani diváci. Ten text se dotýká základních lidských témat, postojů, důležitých nastavení, otázek, které si pokládáme, a možná dává i nějakou inspiraci k zamyšlení. Je v tom vlastně i trochu detektivní linka, kterou by bylo škoda odhalit, a tak mě těší, že když na Vlaštovku třeba lidé posílají svoje rodiče nebo kamarády, řeknou jim, že jim sice neprozradí, o čem to je, ale ať na to rozhodně jdou. Jsem šťastná, že jsem se nepletla.
V čem?
V tom, nakolik je ten text potřeba dostat k lidem a jakým způsobem. Naprosto čistě, autenticky, bez ega, bez jakéhokoli kalkulu. Pak to může v té čisté hloubce fungovat. Když jsem si inscenaci chtěla udělat od A po Z, tedy jak herecky, tak režijně, měla jsem samozřejmě čas od času pochybnosti, ale už tehdy jsem cítila, že jsou jenom na povrchu. Pod tím vším byla hluboká, až neochvějná jistota, která mi dávala klid, která mě až fascinovala. Vlaštovka ode mě potřebovala maximální soustředění. Věděla jsem, že to musí být absolutně čisté, pravdivé divadlo, čistá scéna, bez rekvizit, aby diváka nic neodvádělo od významu slov, právě proto, že se ten text dotýká mnoha témat. Možná je schopen pracovat až na jakési buněčné úrovni.
Můj profesor z DAMU říkal, že divadlo je jediné umění, které je tady a teď. Jak se vám to hraje, když stojíte na jevišti a vidíte, jak diváci během představení klidně i pláčou?
Je pravda, že pro většinu diváků to funguje až jako hloubková terapie. I když někoho se třeba nemusí dotknout vůbec, nebo má alespoň takový pocit, ten text vámi stejně projde, jeho část se vám někde uvnitř zachytí a pracuje dál. Lidé mi s odstupem času píší, co to s nimi udělalo, jak jim to třeba až změnilo směr jejich smýšlení, otevřelo je to. A co je na tom textu vůbec nejvzácnější, je to, že probouzí v lidech to dobré. Proto je výjimečný. A jak jste říkala to „tady a teď“, myslím, že je hrozně důležité naučit se žít právě v tom přítomném okamžiku.
Je vám díky tomu divadlo bližší než film?
To se nedá říct. Film má úplně jiný rozměr, jiná specifika, jiný umělecký jazyk, jiné prostředky. Miluji filmový tvůrčí proces, když je téma! Když je o čem!
Říkala jste také, že nemáte ráda kompromisy, ale není vaše profese právě hodně o kompromisech? Na filmu i na divadle se podílejí celé týmy lidí…
Myslela jsem to spíš tak, že se nemají dělat kompromisy, kvůli kterým se pak uhne z cesty. Například proto, že je málo času nebo prostředků na to, dopracovat scénář, tak se dodělá na place. Bože, to je, jako kdyby pekaři dali jen sůl a kvásek, aby upekl chleba, a přitom mu nedali mouku. Nebo že se nestíhá, protože nejsou peníze na další natáčecí den, upravit scéna natolik, aby byla dokonalá, takže se spokojíme i s chybou, však on si toho divák nevšimne. V tomhle neumím dělat kompromisy a neumím přejít chyby.
Navíc si myslím, že když jste součástí tvorby, tvůrčího týmu, nefungujete pouze jako nájemná pracovní síla, když celý štáb od režiséra až po osvětlovače s tou vnitřní myšlenkou a tématem filmu souzní, žije tím a má z toho radost, tak to vypadá úplně jinak. A nemusí to být zrovna hluboké téma jako Nabarvené ptáče, ale klidně jen dobrá, kvalitní, poctivá komedie. Takže myslím, že se uměním nedá vlastně živit, protože jste pak nuceni ty kompromisy dělat. Skutečná tvorba je spíše vzácná věc, kterou je potřeba hýčkat, je potřeba jí věnovat čas, péči a vášnivě ji milovat.
Vnímáte svět, včetně toho profesního, jinak od té doby, co se vám narodily děti?
Určitě si víc vážím svého času, protože ho chci věnovat dětem. Jsem samozřejmě hlavně máma. Teprve pak všechno to ostatní, co mě naplňuje a co stíhám, aby to bylo vše v nějakém souladu.
Takže nemáte problém vyvažovat pracovní a osobní život, nastavit si zdravý work-life balance?
Když to pochopíte, tak to jde vlastně docela snadno. Trvalo mi dlouho, strašně dlouho, než jsem se naučila říkat „ne“, a pořád je to někdy těžké, hlavně když jde o kamarády a o lidi, na kterých vám záleží.
Také jste otevřeně mluvila o tom, že jste prodělala samovolný potrat a starala se o umírající maminku s leukemií. Řekla jste, že váš potrat měl určitý smysl, protože vám dovolil právě pečovat o maminku, což by s miminkem nešlo. Pomohla vám právě tato otevřenost se s celou situací nějakým způsobem vyrovnat?
Myslím si, že o tom nejde mluvit hned. Kdyby se mě na to v rozhovoru nezeptal Čestmír Strakatý, nevím, jestli bych to téma otevřela už tehdy. Možná později. Nebyli jsme domluvení, na co se mě bude ptát, takže jsem na to nebyla připravená, ale shodou okolností se trefil do času, kdy jsem o tom, sice stěží, ale dokázala mluvit. Ten rozhovor hodně zarezonoval a pořád je skloňovaný. Ačkoli je to už tři roky zpátky, tak mě stále čas od času někdo osloví a poděkuje mi za otevřenost, že to pro něj bylo důležité.
Téma, jak se postarat o svoje bližní, dodalo mnoha lidem odvahu, že to jde a že je to správně. Každý z nás občas potřebuje pomoc zvenčí, trochu popostrčit nebo se jen ujistit, že to má udělat. Myslím si, že všechno v životě má svůj smysl a význam, i když jsou to někdy strašně těžké věci, které možná člověk ani nepochopí, případně k tomu pochopení dojde klidně až za několik let. Je důležité tu bolest neobcházet, protože je to ona, která dokáže formovat a posouvat. Láska nás posiluje, abychom bolest dokázali snést a zvládnout ji. Abychom z té zkušenosti vyšli silnější a zároveň citlivější.
Čekala jste, že tím pomůžete tolika lidem?
Překvapila mě ta obrovská reakce. Uvědomuji si, že je to bolavé téma, které se veřejně pořád příliš neskloňuje, a myslím si, že je to špatně, že se o něm má mluvit daleko víc. Takže jsem tušila, že to nějakou odezvu mít bude, ale překvapilo mě, jak byla velká. Přicházelo nespočet osobních vzkazů, vyznání a osobních příběhů. Kdybych vám je teď měla převyprávět, což samozřejmě neudělám, protože ctím soukromí všech těch lidí, tak bych se asi dojetím rozplakala. Byla to opravdu krásná vyznání.
Říkáte, že jste vždycky upřímná a neumíte lhát. Je život v naprosté upřímnosti snazší?
Pro mě osobně je tím velmi svobodný. Mam na mysli tu faktickou, nezvratitelnou pravdu. Je pro mě zásadní nejen verbální upřímnost, ale i upřímnost v pocitech. Být autentický v tom, co člověk prožívá a cítí. A to, jestli se nemá lhát, o tom snad nebudeme ani diskutovat. Kdo lže a krade, do pekla se hrabe. Pravda se musí říkat nahlas, je to důležité a jsem přesvědčená, že to jde dělat hezky. I negativní věc můžete říct laskavě, tak, že toho druhého neponížíte, nepoplivete a nezničíte ho. Jsem člověk, který chce z podstaty věci harmonizovat, ne ostřit hrany, to opravdu nemám v povaze, ale na druhou stranu jsem také nesmírně zásadová, a když je potřeba se vymezit, tak to udělám. Jakkoli nezlomné to vymezení může být, není potřeba mít tam ty temné emoce. Stejně jimi člověk zatěžuje především sám sebe, a temná síla nikdy nic dobrého nepřinese. Zlo plodí zase jen zlo. Ta rovnice je jednoduchá. Je proto důležité trénovat dovednosti, jako je vciťování se, ušlechtilost, lidskost a laskavost.
Jak se to dá naučit?
Každý jsme uvnitř světlo i tma, každý máme pozitivní i negativní stránky, a je potřeba vědomě posilovat právě ty dobré věci, ty čestné úmysly, ty správné hodnoty.
Neumíte lhát ani sama sobě?
Někdy člověk sám sobě položí otázku, jestli si náhodou něco nenalhává. Občas mě to zastaví a donutí se zamyslet. Zarazím se a říkám si, jestli to třeba nevidím trochu jinak, než jak to opravdu je. V ten moment se snažím dívat na věci z mnoha úhlů a ze stran druhých lidí, abych je pochopila, i když s nimi třeba zrovna nesouhlasím nebo jim nerozumím. Říká se tomu sebereflexe a kritické myšlení. Kéž by se to vyučovalo ve školách. Také je pro mě nesmírným obohacením mít blízkého člověka, přítele, se kterým se můžete poradit, kterého se můžete zeptat, jestli to třeba nevnímáte nějak mylně, a rozebrat to s ním. Když máte člověka, který se na věci dokáže dívat objektivně, spravedlivě, tak už jen to, že to verbalizujete, že to pojmenujete nahlas, vás někam může posunout.
V roce 2011 jste si vzala profesionálního tanečníka Petra Čadka, zamilovali jste se do sebe během soutěže StarDance…
Znali jsme se už mnohem dříve.
Tak to jsem čerpala ze špatných zdrojů.
Ono to v médiích zní dobře, takový titulek „Láska ze StarDance“, takže lidé, co to píší, si vše rádi přibarví barvami, které právě potřebují. Ale pravda je taková, že jsme se s Petrem znali už předtím. Seznámili jsme se na večeru charitativního bazaru, který několik let před StarDance pořádali Aňa Geislerová, Táňa Vilhelmová a Peter Butko, a pak jsme se nějak poznávali v přátelském duchu. Ale musím uznat, že nejvíc jsme se poznali opravdu během StarDance, protože ta práce byla hodně intenzivní a strávili jsme spolu strašně moc času. Petr byl v té době několikaletým hlavním choreografem soutěže.
V jednom rozhovoru jste říkala, že umíte vzít do ruky šroubovák, kladivo nebo vrtačku a vyřešíte spoustu technických věcí. Věříte na tradiční rozdělení rolí ve vztahu, nebo je vnímáte prostě jako stereotypní přežitek?
Myslím si, že ti dva by měli být hlavně parťáci, a je úplně jedno, kdo co umí. Pro mě je důležité umět ocenit schopnosti toho druhého, a když vidíte, že to umí líp než vy, tak mu to prostě přenechat. Proč bych se do toho měla montovat, místo toho, abych se raději nechala inspirovat, něčemu se přiučila? K tomu je ale potřeba nemít přebujelé ego a potřebu si dokazovat, že to zvládnu taky. Myslím si, že moudrý člověk si rád nechá poradit, protože je přece hrozně fajn se pořád něco učit, zdokonalovat se, vzdělávat a poznávat. Rodiče mě vychovali k tomu, abych se postavila k jakékoli práci poctivě a nejlíp, jak dokážu, ale myslím si, že je hezké umět si říct o pomoc. Když má člověk v pořádku ego, tak nemá problém říct: „Hele, ty to umíš líp, pojď mi prosím pomoci, pojď mi prosím poradit.“
Uměla jste to vždycky, říct si o pomoc?
Musím říct, že mi taky trvalo se to naučit. Ale spíš z toho důvodu, že nerada někoho obtěžuju a byla jsem vychovaná, abych spoustu věcí uměla udělat sama. Ale dneska už vím, že je hezké si o pomoc říct, že je člověk i rád, když ho o pomoc někdo požádá, a on může přispět něčím, co umí. Je to vzájemně obohacující.
Když mluvíme o té pomoci, vy pracujete už více než dvacet let s nemocnými dětmi v organizaci DEBRA, což je pacientská charitativní organizace, která usnadňuje život lidem s nemocí motýlích křídel. Také jste velvyslankyní dobré vůle UNICEF. Měla jste v sobě vždy silnou touhu pomáhat?
Mám obrovské sociální cítění a vrozený smysl pro spravedlnost, takže to beru jako něco, co je pro mě naprosto automatické. Nemám v sobě lhostejnost a nedokážu utrpení přecházet, byla jsem k tomu vedena už od dětství. Moje maminka byla stavařka a pracovala jako technický dozor ústavů sociální péče, takže jsem s ní objížděla všechny možné ústavy, ať už seniorské, ústavy handicapovaných, nebo mentálně postižených dětí. Vždycky musela oběhnout budovu, papíry a vyřídit si věci v kancelářích, zatímco já jsem na ni čekala a povídala si s dědečky nebo babičkami. Pamatuji si také, když byla ještě klecová lůžka, ve kterých byly postižené děti, že jsem s nimi různě navazovala kontakty. Třeba jsme jen seděly a byly jsme potichu, jenom jsme se prostě třeba dotkly. Strašně mě to bavilo a myslím, že mi to rozhodně prohlubovalo sociální cítění.
Snažíte se to předat i svým dětem?
Určitě, beru je s sebou mezi pacienty nebo na cesty, aby se zaprvé zajímaly a také aby měly přirozený styk s lidmi, kteří jsou různě handicapovaní, a nebály se jim pomáhat v běžných věcech. Chci, aby pro ně byl ten kontakt naprosto přirozený, a myslím si, že je hodně důležité tyhle světy prolínat, protože my jsme jeden svět, jeden celek, ať chcete, nebo nechcete.
Působíte jako velmi silná žena a bojovnice, děti s nemocí motýlích křídel jsou naopak velmi křehké. Máte občas chuť vybojovat to i za ně?
Já za ně bojuju už dvacet let jako lvice. Hodně dětí nám už bohužel odešlo do nebe, protože ta nemoc je nevyléčitelná, ale spousta rodin nám říká, že svůj život dělí na před DEBROU a po DEBŘE, že je pro ně obrovským přínosem, což mě moc naplňuje a těší. Znám všechny pacienty a jejich rodiny osobně a máme mezi sebou opravdu úzké vazby a přátelství. Takže i když mi bude třeba pětadevadesát, tak nikdy nepřestanu bojovat za lidská práva, protože neumím být lhostejná. A i když u mnoha věcí je frustrující, že je vybojovat nemůžete, tak se nikdy nevzdám.
Co jsou ty věci, které vás frustrují?
Třeba že nemám nápad, jak by se mohly smířit strany v palestinsko-izraelském konfliktu. Nikdo ho asi nemá. Že nemůžu probudit lidskost v každém z nás, to je frustrující. Že nemám jako vědec nápad, jak vyléčit těžké nemoci. Jak vyléčit všechny lidské duše. Ale stejně to nikdy nevzdám.
Zdroj: autorský článek
