Proč se chováme tak, jak sami nechceme? Trauma z dětství si možná nepamatujete, vaše tělo ale ano
Čas prý hojí všechny rány, ale u dětského traumatu to často neplatí. Zranění, která utržíme v raném věku, si s sebou jako neviditelné závaží neseme až do dospělosti, kde skrytě formují naše partnerské vztahy, duševní pohodu a dokonce i fyzické zdraví. Zjistěte, jak rozpoznat stopy dětského traumatu, jak ovlivňují náš styl citové vazby a proč nikdy není pozdě udělat první krok k uzdravení.
Možná to znáte ze svého okolí, nebo dokonce z vlastního života. Někdy se potýkáme se strachy, výbuchy hněvu nebo hlubokým smutkem, pro které v současnosti zdánlivě nemáme žádný objektivní důvod. Odpověď se přitom často skrývá hluboko v naší minulosti. Pokud si člověk v dětství projde traumatem, ať už jde o zjevnou formu zneužívání, nebo o tichou, dlouhodobou emoční zanedbanost, je velmi pravděpodobné, že se s určitou mírou posttraumatické stresové poruchy (PTSD) bude potýkat i v dospělosti.
To, jak malá dětská duše na těžkou událost zareaguje, přitom není náhoda. Záleží na mnoha faktorech. Roli hraje nejen věk a mentální vyspělost dítěte, ale i to, v jaké kultuře a rodině vyrůstá. Zásadní je, zda má rodina dostatek zdrojů a kapacity na to, aby dítěti poskytla pocit bezpečí. Pokud navíc k traumatizujícím událostem dochází přímo v nejbližším rodinném kruhu, nebo pokud rodiče nedokážou nabídnout otevřenou náruč, když se dítě svěří, následky bývají o to hlubší a vážnější.
Když chybí slova, mluví za nás reakce
Děti, které prožily trauma, o svých pocitech často neumějí mluvit. Místo toho se změní jejich chování. Dítě může najednou odmítat usínat samo, i když to dříve nebyl žádný problém, nebo se u něj rozvine panická hrůza z odloučení od rodičů. Noci mohou začít narušovat zlé sny a dny zase nevysvětlitelné bolesti bříška nebo hlavy, pro které lékaři nenacházejí fyzickou příčinu.
Někdy si okolí všimne, že dítě ztratilo jiskru – věci, které jej dříve těšily, ho najednou nezajímají. Může působit nesoustředěně, duchem nepřítomně, nebo naopak reagovat nepřiměřeným vztekem a podrážděností na naprosté maličkosti. Dítě může být také neustále „ve střehu“ (odborně se tomu říká hypervigilance), jako by neustále skenovalo okolí a hledalo hrozící nebezpečí.
Vztahy ovlivněné minulostí
Tyto nezahojené rány bohužel s úderem osmnáctých narozenin nezmizí. Přenášíme si je do dospělosti, kde velmi silně zasahují do našich romantických vztahů. Psychologické výzkumy opakovaně potvrzují, že lidé s historií fyzického, emočního či sexuálního zneužívání v dětství mají obrovské potíže vytvořit si v dospělosti takzvanou bezpečnou citovou vazbu.
Místo pocitu jistoty a zdravého sebevědomí v partnerství u nich často převládne úzkostný styl – neustále se bojí, že je partner opustí, a žijí v permanentní nejistotě. Jiní si naopak vybudují silné obranné zdi a zvolí vyhýbavý styl, kdy si k sobě nikoho nepustí příliš blízko, aby neriskovali další zranění. Další se pak potýkají s dezorganizovanou vazbou, ve které se prolíná touha po intimitě s obrovským strachem z ní, případně ve vztazích nevědomky přebírají rodičovskou roli.
Tělo nezapomíná
Následky se však netýkají jen psychiky a vztahů. Odborníci z Cleveland Clinic upozorňují, že trauma z dětství může mít zcela reálné dopady na naše fyzické zdraví. Dospělí s touto zkušeností jsou mnohem náchylnější nejen k depresím či závislostem, ale statisticky jim v pozdějším věku více hrozí i chronická onemocnění, jako jsou srdeční choroby nebo cukrovka. Částečně je to dáno tím, že trauma mění strukturu a fungování vyvíjejícího se mozku, a částečně tím, že zranění lidé častěji sahají po nezdravých mechanismech zvládání stresu.
Jak najít cestu ven
Pokud v těchto řádcích poznáváte sebe nebo někoho blízkého, je důležité vědět, že v tom nejste sami a že existují účinné cesty, jak z kruhu traumatu vystoupit. Říct si „vyhledejte terapeuta“ zní jednoduše, ale praxe je složitější. Běžná terapie totiž na hluboce uložená traumata vždy nestačí.
Dnes už máme k dispozici specializované přístupy zaměřené na léčbu traumatu (trauma-informed care). Velmi nadějné výsledky vykazuje metoda EMDR (terapie desenzibilizace a přepracování pomocí očních pohybů), která pomáhá mozku nově zpracovat zamrzlé traumatické vzpomínky. Protože se trauma ukládá nejen v mysli, ale i v nervové soustavě, skvěle fungují také směry zaměřené na práci s tělem, jako je Somatic Experiencing (somatické prožívání).
Vydat se na cestu hojení vyžaduje odvahu. Možná vám trvalo roky, než jste si vůbec dokázali připustit, že to, co se vám v dětství dělo, nebylo v pořádku. A to je zcela přirozené. Vaše pocity a zranění jsou dnes naprosto stejně platné jako tehdy. Nikdy není příliš pozdě začít opečovávat to zraněné dítě uvnitř vás a dovolit si žít svobodnější a klidnější život.
