Petra Bučková: O preventivním odstranění prsou jsem mluvit nechtěla, cizí příběhy mi ale pomohly
S dětmi si rozumí, těšila je i v nemocnicích jako zdravotní klaun, ale po vlastních netouží. Rozhodla se pro bezdětnost, stejně jako, coby nositelka mutace BRCA, pro preventivní operaci prsou. Herečka Petra Bučková má v hlavě srovnané, co je pro ni v životě důležité a do čeho by si lidé neměli nechat mluvit.
Když jsem si vaše jméno zadala do vyhledávače, vyskočily na mě titulky: Petru Bučkovou zase uvidíme v seriálu nahou… Dokonale hubená Bučková má vztah na dálku a nechce děti… Je tohle daň za povolání herečky?
Myslíte ty titulky? Asi ano, mám pocit, že právě tohle je to, co lidi zajímá nejvíc, titulky samozřejmě musí táhnout, chápu, že média iinfluenceři se jimi živí. Do nějaké doby mi to moc nevadilo, ale přiznávám, že v poslední době jsem už přesycená. Nikdy jsem se žádnému rozhovoru nebránila, jen mám dnes pocit, že už jsem asi posloužila dost. Takže si teď udělám malý mediální sabatikl.
Vypadáte, že jste s tím srovnaná.
Poměrně ano. Nemám ve zvyku odhalovat své soukromí veřejnosti. Když po mně chce produkce v rámci natáčení fotku ze soukromí, aby se podle ní mohly vytvořit nějaké rekvizity do dekorace, tak vždycky zjistím, že nemám skoro žádné fotky, které bych mohla poskytnout. Mám tisíce fotek z práce, ale osobní portrét skoro žádný. Nebaví mě fotit se „bez role“ nebo se třeba i hezky oblékat.
Vážně?
No fakt, nejčastěji nosím mikinu a rifle. Dřív to bylo jinak, ale jakmile jsem začala točit denní seriály, kvůli kterým nesmím měnit vizáž, tak mě lidé i častěji poznávají. Nedokážu si proto představit, že bych dnes šla do sauny stejně svobodně jako dřív. Rozhodně to neberu nijak úkorně, jen je pro mě zvláštní to pozorovat. Mnohem víc si pak uvědomuju, jak jsem ráda, že mám vztah s Thomasem, který žije v Tyrolsku, kde po mně neštěkne pes. Tam nikoho nezajímám. Můžu si dělat, co chci, a vypadat u toho, jak chci.
V jednom rozhovoru jste řekla, že kvůli tomu jste také přestala chodit na nudapláže…
Přestala, protože se mi stalo, že kolem mě plaval nějaký muž a začal si mě fotit. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového stane. Je fakt, že jsem dost naivní, dnes už bych řekla zkušená naivní, ale pořád ve mně ještě té naivity a hlavně citlivosti je dost. Možná se ale začnu víc vymezovat a ukážu, že mám v sobě i bojovnici. Cítím, že musí ven, abych se ochránila.
Přijde mi to strašně zvláštní a vlastně i trochu líto, protože jsem nikdy neřešila, jak kdo vypadá, nenapadlo mě na někoho koukat v sauně nebo na nudapláži a hodnotit, jestli je malý, velký, tlustý nebo hubený. Vzhled pro mě nikdy nehrál roli. O to víc mě fascinuje, že i v mém věku, na prahu padesátky, může být někomu trnem v oku, že jsem z jeho pohledu třeba hubená nebo „hezká“. Vždyť už přece jako ženy nelovíme alfa samce, nepereme se o nejlepší semeno ve smečce. A úplně nejabsurdnější mi přijde, že se s takovými povrchními věcmi setkáváte i ve chvíli, kdy řešíte mnohem důležitější problémy. Vůbec mám pocit, že toho povrchního je v poslední době nějak moc, mám nutkavou potřebu vzít „motorovku“ a pořádně prosekat všechny akce i povinnosti, které s sebou moje povolání nese, a zase upřednostnit kvalitu.
Tématem tohoto čísla Mojí psychologie je život „s dětmi, nebo bez dětí“, protože kolem toho lidé řeší řadu problémů. Vy jste o tom, že děti dobrovolně nemáte, promluvila. Ozvali se vám lidé, kterým jste svým veřejným vyjádřením pomohla?
Ano, a jsem za to moc ráda, protože vedle nich přišla samozřejmě ohromná řada hejtů. Vyslechla jsem si, co si to vůbec dovoluju, a dostala taky vhled do budoucnosti, že umřu sama a nešťastná. Napsaly mi ale i ženy, které mi děkovaly, že jsem o tom promluvila, protože ony si to ve své bublině nemůžou dovolit. Dočetla jsem se spoustu příběhů, jak na tyto ženy tlačí jejich okolí a rodiny, ale ony necítí, že by děti chtěly mít. Tyhle zprávy mě moc potěšily, ty negativní, tvrdě hodnotící naopak překvapily. Vždycky jsem si říkala, kdyby tyhle hnusné komentáře přišly někomu, kdo děti mít nemůže. Kdo se snaží otěhotnět, třeba i uměle, prochází si doufáním, zklamáním, třeba i potraty, a pak čte něco takového. To musí být nesmírně zraňující. Úplně nejhorší mi přijde, že takové jedovaté a kruté věci je schopná napsat žena ženě.
Hejty vám chodily primárně od žen?
Téměř jenom od žen. Muži přicházeli spíš s nabídkou kvalitního sexu, dokonce někteří k tomu přiložili i životopis, uváděli, kde bydlí, co vystudovali, a psali, že by byla škoda, aby moje geny zanikly, proto mi nabízeli ty svoje. Do hnusných kariéristek mi nadávaly ženy. Ony mě osočovaly, že cpu mladým holkám do hlavy něco zvráceného, jak se vůbec opovažuju o tom mluvit a že umřu sama a nešťastná.
Setkala jste se kromě hejtů od cizích lidí také s nějakým tlakem rodiny nebo blízkého okolí?
Vůbec ne, ani maminka mi nikdy nic na toto téma neříkala. Moje mladší sestra děti dlouho chtěla, nedařilo se jí otěhotnět a prošla si těžkými procesy, ale naštěstí dnes děti má, díky ní jsem akční teta. Se synovcem Matějem a neteří Emou se milujeme. Jsem jejich bláznivá „teta Pípa“. Děti jsem také navštěvovala v nemocnicích jako zdravotní klaun, rozumím si s nimi.
Také máte „vypartnerovanou“ dceru. Co podle vás děti, ať už ty zdravé, nebo nemocné, s nimiž jste se potkávala jako zdravotní klaun, potřebují nejvíc?
Na prvním místě je to samozřejmě láska. Ale já bych ještě dodala, že musí mít také klid na svůj vlastní vývoj, prostor, aby si na některé věci přišly samy, a současně jasně dané hranice, aby věděly, v jakých mantinelech se pohybují. O některých věcech není potřeba diskutovat, a když to děti vědí, je pro ně svět přehlednější. A co hlavně rozhodně nepotřebují, je psychické dusno, napětí mezi mámou a tátou. Děti to cítí, i já jsem to jako malá cítila, a také jsem si procházela různými sebedestrukčními procesy, aby si mě naši všimli a napětí kolem skončilo. Myslím si, že je mnohem lepší, když se rodiče rozvedou, než aby spolu zůstávali jen kvůli dětem, když jim dají možnost zažít, že rodič umí být i šťastný.
Vaši rodiče se rozvedli?
Ano, a bylo by mnohem lepší, kdyby se pro to rozhodli dřív. Nějaký nesoulad mezi nimi byl cítit už v době, kdy mi bylo asi jedenáct let. Táta byl voják z povolání, doma moc času netrávil, a mamka na nás byla často úplně sama. Paradoxně si ale z dětství pamatuju hlavně jeho, mamku skoro vůbec, protože s tátou byly spojeny adrenalinové zážitky, máma byla samozřejmá. Je to hrozně nefér a zpětně vidím, jak obdivuhodně všechno zvládala.
Co vám dala práce zdravotního klauna?
Myslím si, že mě z velké části utvořila a že bez ní bych nebyla tím člověkem, jakým jsem dnes. Žila jsem dva světy – herectví a zdravotního klauna – a ten druhý svět mě mnohem víc formoval směrem k lidem a nějakému sebepoznání. Je to svět, v němž před sebou nemůžete tlačit svoje ego, svět, v němž je jen nemocniční pokoj, děti, kolega, a vy se musíte neustále měnit, vzdělávat, narážet na svoje limity a posouvat je, abyste se na ten pokoj a na osoby v něm dokázali naladit. Hodně mě to vychovalo.
S Lékaři bez hranic jste byla v Kamerunu. Jako herečka máte silnou schopnost empatie, takže když jste viděla všechnu bolest a beznaděj, které s sebou tyto mise přinášejí, jak jste to zvládala?
Je pravda, že moc radosti tam nebylo. Zažít Afriku v plné síle, kterou jsem si upřímně ani nebyla schopna představit, způsobilo naprostou deziluzi. Předtím jsem chtěla být jako matka Tereza, jednou za rok odjet na měsíc na misi a poklepat si na rameno, jak pomáhám zachraňovat svět. Realita byla úplně jiná. Viděla jsem rodiny, které měly třeba dvanáct dětí, a když jedno z nich umíralo, odnesli ho rodiče ven, aby nenakazilo ty další. Je to úplně jiné uvažování o světě. V Kamerunu vidíte samopaly v rukou náctiletých dětí, život tam nemá takovou cenu, jakou má pro nás, a současně tam o něj pořád vedete boj. Dojde vám, že my Evropané jsme mnohem křehčí. Přijedete tam, zvracíte, máte průjmy, nesmíte strčit nohu do vody, protože v ní žijí paraziti, všechno je větší, nebezpečnější, intenzivnější. Afrika mi sundala růžové brýle. Mačetou.
Byla to pro vás zkušenost typu „jednou a dost“, nebo se ještě někdy chcete vypravit na misi?
Myslím si, že mým úkolem je spíš skrze svoji práci předávat příběhy, které díky tomu mohou mít velký zásah. To je něco, co bych řekla, že umím. Kdybych byla lékařka, chirurgyně, tak bych asi jednou za čas na misi jela, ale došlo mi, že musím chránit také sebe, že nepotřebuju vyhledávat jeden adrenalinový zážitek za druhým, ale že je načase rozhlédnout se kolem sebe, jestli nepotřebuje pomoct někdo, koho jsem dlouho neviděla. Stalo se mi třeba, že jsem jako zdravotní klaun chodila často na geriatrii, a pak mi došlo, že už si ani nevzpomenu, kdy jsem byla naposledy u své babičky. Takže pro mě začalo být důležitější zamést si před vlastním prahem a raději opečovávat míň lidí, zato dobře, než honit pocit, že zachraňuju svět.
V jednom rozhovoru jste řekla: „Mám spoustu témat do 13. komnaty, ale ještě na ně nepřišel ten správný čas.“ Kdy přijde?
Myslím, že nastává právě teď, jde ruku v ruce s tím, že si budu víc vybírat rozhovory, aby se do těch témat dalo ponořit. Těch komnat je hodně. Jedním z nich, o kterém určitě mluvit chci, je šikana, která provází jak můj život, tak moji práci, a to v mnohem širším kontextu, než jsem si původně uvědomovala. Druhé téma mě provázelo loni, kdy jsem si prošla, aniž by to kdokoli kromě mých nejbližších věděl, dost zásadními preventivními operacemi. Myslela jsem si, že o tom vlastně ani nikdy mluvit nebudu, ale pak mi došlo, že mi nesmírně pomohlo právě to, že jsem si sama mohla něco přečíst a sledovat něčí proces.
Tyto preventivní operace jste podstoupila, protože jste zjistila, že jste nositelkou mutace BRCA genů, podobně jako Angelina Jolie nebo Marta Jandová?
Naše maminka prošla onkologickou léčbou, když jí bylo asi 50 let. Tehdy jí lékaři důrazně doporučili, abychom se nechaly diagnostikovat i já se sestrou, protože mutace BRCA genů je něco, co se přenáší po mateřské linii, a je tak padesát na padesát, že to dcera zdědí. Jakmile se těch faktorů projeví víc, člověk by měl zpozornět a vstoupit do preventivního programu, ve kterém chodíte častěji na kontroly. Když jsme se to dozvěděly, začala sestra, která má děti, okamžitě jednat a řešit preventivní zákroky. Já jsem to odsunula. Vytěsnila. Nikdy jsem nebyla příznivkyní radikálních řešení, zvolila jsem si vlastní cestu prevence a eliminace stresových faktorů. Po dvou třech letech jsem si ale na jedné z pravidelných kontrol uvědomila, že už si za tím vnitřně zase tak nestojím. Že už nejsem skálopevně přesvědčená, že tohle je pro mě ta jediná a správná cesta. Navíc mám poměrně ostrého doktora, a jsem za to nakonec ráda. Na můj argument, že jsem samoživitelka a nemůžu jen tak vypadnout z práce, mi na rovinu řekl, že je lepší podstoupit preventivní operace než být dva roky na chemoterapii a že právě operace sníží velké riziko na minimum. Dokonce na menší riziko, než má žena, která nositelkou není.
Marta Jandová nepodstoupení operací přirovnala k riziku výtahu visícího na jednom laně místo deseti, kdy se rozhodujete, jestli do něj nastoupíte.
To je velmi trefné přirovnání. Samozřejmě že se to lano utrhnout nemusí, ale my nežijeme v bůhvíjak klidné době a stres je obrovským spouštěčem onkologického onemocnění. Byla to také jedna z věcí, které mi pomohly se rozhodnout, což bylo vlastně to nejtěžší. Pak už se věci prostě děly, prošla jsem si dvěma operacemi, a paradoxně ta, které jsem se bála víc, byla nakonec snazší než ta druhá, která se týkala hrudníku.
Proč jste se té první operace bála víc?
Kvůli ztrátě hormonů. Okamžitě po operaci nastává menopauza, a v momentě, kdy máte mutaci BRCA genů, nesmíte brát hormony, takže mi lékaři nemohli dát nic, co by mi menopauzu pomohlo zvládat, takže jsem do ní zničehonic spadla. A protože je to stále téma, o kterém se moc nemluví, případně se kolem něj dost straší, byla jsem vyděšená. Bála jsem se, že přijdu sama o sebe, že už nebudu mít na nic energii, že nebudu mít ty svoje hlubiny a emoce, do kterých si můžu sáhnout, že se ze mě stane nějaká tupá, plochá bytost. Nastal přitom pravý opak. Jsem ještě citlivější, ale zároveň i silnější. Tělo mi spíš splasklo, než že by se nějak rozkydlo, nepřišly návaly, naopak jsem se začala cítit a vypadat líp. Musím ale říct, že to bylo také tím, že jsem se začala víc rehabilitačně hýbat, cvičit, chodit, brát doplňky stravy a také jsem si začala hlídat spánek. Takže pokud cvičím a dobře spím, cítím se líp. Odvrácenou stránkou je, že pokud tyhle dva faktory zmizí a přidá se k tomu nějaký stres, vždycky hned cítím, jak se do mě menopauza zakousne, přicházejí s ní výkyvy, nesoulad, špatná nálada a začínám bobtnat. Mám s menopauzou takovou pomyslnou dohodu, že mě nebude kousat, dokud budu cvičit, spát a nebudu vystresovaná.
Celý rozhovor naleznete v aktuálním vydání časopisu Moje psychologie, který můžete zakoupit na stáncích nebo na webu ikiosek.cz
Zdroj: autorský text
