Fyzická příprava nestačí, říká sportovní psycholožka. Jak se učí regulovat stres vrcholoví atleti?
Biofeedback, nadzvuková letadla a zlomové momenty, kdy i ten nejtvrdší sportovec řekne: „Potřebuji pomoc.“ Sportovní psycholožka PhDr. Gabriela Kloudová pracuje s českou olympijskou elitou i s piloty letounů Gripen a v podcastu Moje psychologie otevírá zákulisí, do kterého veřejnost nahlíží jen zřídka.
Gabriela Kloudová patří k hrstce českých psychologů, kteří mají za sebou reálnou zkušenost s přípravou sportovců na největší světové scéně. Pracuje pro program ČOV TOP TEAM, který sdružuje nejlepší české olympijské reprezentanty, a zároveň spolupracuje na projektech pro Armádu České republiky, konkrétně se zabývá psychologií pilotů nadzvukových letounů Gripen.
„Lidé si myslí, že práce s olympionikem musí vypadat nějak výjimečně,“ říká. „Ale první sezení bývá překvapivě prosté. Sedí přede mnou člověk, který celý život trénoval tělo, a najednou přichází do prostředí, kde se mluví o vnitřních stavech, o strachu, o pochybnostech. Pro mnoho z nich je to úplně cizí jazyk.“
Biofeedback jako překlad
Právě proto Kloudová sahá po nástroji, který přesahuje rozhovor: biofeedbacku. Jde o technologii, která v reálném čase zobrazuje tělesné reakce na stres – variabilitu srdeční frekvence, kožní odpor, svalové napětí – a umožňuje sportovci vědomě trénovat regulaci těchto procesů.
„Samotný rozhovor nestačí pro každého. Někteří sportovci nedokážou pojmenovat, co prožívají, protože nikdy neměli příležitost se tím zabývat. Biofeedback jim dá jazyk. Vidí na obrazovce, co se v jejich těle děje, a začnou chápat souvislost mezi myšlenkou, emocí a fyziologickou reakcí.“
Stejný princip Kloudová aplikuje v práci s piloty. Tam je ale v sázce mnohem víc. „Od pilotů gripenů jsem se naučila věci, které v běžné sportovní psychologii nenajdete. Jsou to lidé, kteří musí fungovat precizně v situaci, kde chyba neznamená jen prohru, ale může mít fatální následky. Společně pracujeme na vědomé regulaci stresu, a to rychle a bez jakékoliv vnější podpory. A zároveň na způsobu, jak takové situace zpracovat později, a na prevenci traumatu.“
Zlomový moment
Přesvědčit elitního atleta, že psychologická práce má smysl, není samozřejmostí. Kloudová se s odporem setkává pravidelně a naučila se na něj reagovat.
„Nejčastěji přijde zlom po prvním velkém selhání. Po prohraném závodě, který měl vyhrát. Po zranění, které ho vyřadilo v nejhorší možnou chvíli. V tu chvíli si sportovec poprvé uvědomí, že fyzická příprava sama nestačí a že to, co se odehrává v hlavě, rozhoduje stejně jako to, co se odehrává ve svalech.“
Specifickou kapitolou je konec kariéry, moment, na který se vrcholoví sportovci připravují fyzicky léta, ale psychologicky téměř nikdy.
„Ztráta sportovní identity je pro mnoho z nich traumatická. Celý jejich sebeobraz byl postavený na výkonu, na výsledcích, na tom, že jsou sportovci. A pak to jednoho dne přestane platit. Nevědí, kým jsou mimo sport. A to platí stejně pro třicetiletého reprezentanta jako pro padesátiletého hobby triatlonistu, který si pět let budoval identitu kolem svých závodů.“
„Psychologie by měla být součástí každého sportovního týmu, od mládeže po olympioniky. Není to nadstandard. Je to základ, bez kterého je příprava neúplná.“
Jak konkrétně vypadá psychologická příprava před startem na olympijských hrách? Co sportovci trénují jinak než amatéři a co je paradoxně stejné? A proč je konec kariéry psychologicky těžší než jakákoliv prohra? Poslechněte si nový díl podcastu Moje psychologie s Gabrielou Kloudovou. Najdete jej na všech podcastových platformách včetně YouTube, přehrát si jej ale můžete i ve videu níže.
Zdroj: autorský článek
