Mechanismus sebesabotáže: Proč vědomě ničíme vztahy, po kterých toužíme?
Znáte ten scénář? Potkáte někoho skvělého. Chemie funguje, společně strávený čas je perfektní a vy se po dlouhé době cítíte opravdu napojení na někoho druhého. Jenže pak přijde ten zlomový moment. Dotaz na společnou dovolenou, seznámení s rodinou nebo první vážná debata o tom, kam vlastně směřujete. Místo radosti ucítíte, jak se vám svírá žaludek. Najednou vám zprávy od druhého připadají zahlcující, začnete mít moc práce na to, abyste se viděli, a v hlavě si nevědomky sepisujete seznam drobných chyb, kterých jste si dřív ani nevšimli. Než stihne vztah pořádně vzniknout, podvědomě ho podkopnete. Jste totiž vztahový sabotér.
Co způsobuje sebesabotáž ve vztazích?
Konkrétní důvody, proč někdo ničí své vlastní vztahy, jsou individuální. Každý má jinou minulost: to, jak nás vychovali rodiče, naše dětství, dospívání i první vážné vztahy, to vše ovlivňuje naše současné jednání.
Jedním z hlavních důvodů je strach z intimity. Ten se projevuje obavami z citové nebo fyzické blízkosti s jinými lidmi. Každý sice intimitu potřebuje a touží po ní, ale u lidí s určitými zkušenostmi může být blízkost spojena spíše s negativními než pozitivními zážitky. To vede k chování typu „přitahování a odtahování“, které vrcholí rozchodem nebo vyhýbáním se vztahu.
Proč bychom ale ničili něco, co nás dělá šťastnými? Podle psychologů, jako byl například průkopník teorie citové vazby John Bowlby, naše současné vztahy často zrcadlí to, co jsme se naučili v dětství. Pokud pro nás byla blízkost k rodičům nebo pečujícím osobám spojena s nejistotou, kritikou nebo emocionální bolestí, náš mozek si vytvořil obrannou rovnici: blízkost = nebezpečí.
Tato sebesabotáž není charakterová vada, ale obranný štít. Chrání nás před dvěma základními strašáky, které v různé míře zažíváme všichni:
- Strach z opuštění: „Odejdu dřív, než to stihneš udělat ty a než mě to stihne opravdu bolet.“
- Strach z pohlcení: „Pokud se druhému úplně otevřu, ztratím sám sebe, svou nezávislost a svobodu rozhodování.“
Tři tváře sebesabotáže
Namísto hledání diagnóz se zkuste podívat na tyto tři situace ze života. Rezonuje s vámi některá z nich?
- Pátračka po chybách: Všechno je v pořádku, dokud se nezačnete soustředit na partnerovy drobné zlozvyky nebo odlišnosti. Tyto detaily pak používáte jako „objektivní“ důkazy, že k sobě prostě nepatříte, abyste se nemuseli konfrontovat s rostoucí intimitou.
- Emocionální cukání: Chvíli jste maximálně angažovaní, ale jakmile se vztah posune k většímu závazku (např. návrh na společné bydlení), emocionálně se vypnete, potřebujete náhlou izolaci a partnerovi se bez vysvětlení vzdálíte.
- Preventivní odstup: Začnete vyvolávat hádky o hloupostech nebo záměrně porušujete dohody, jen abyste mezi sebou a druhým vytvořili bezpečný emocionální prostor.
Co nás to vlastně stojí a jak z toho ven
Krátkodobě se nám uleví. Panika zmizí, když jsme zase sami v zóně, kterou můžeme kontrolovat. Dlouhodobě se ale okrádáme o možnost vybudovat si stabilní zázemí. Opakované sabotážní chování vede k chronické osamělosti a k přesvědčení, že pro nás opravdový vztah není určený. Ale pravda je jiná: každý z nás si zaslouží bezpečný vztah, jen je potřeba naučit se v něm zůstat i ve chvíli, kdy se dostaví úzkost.
Jak z bludiště ven? Změna vyžaduje odvahu podívat se pravdě do očí. Pokud chcete svůj vzorec změnit, zkuste tyto praktické kroky:
1. Práce se „stopkou“ v reálném čase
Kdykoli ucítíte nutkání zrušit schůzku nebo se odmlčet, na chvíli se zastavte. Zhluboka se nadechněte a zeptejte se sami sebe: „Reaguji teď na skutečné chování druhého člověka, nebo jen na svůj strach, že mě v budoucnu zraní?“ Už jen toto pojmenování snižuje intenzitu paniky.
2. Deník spouštěčů
Zkuste si zapisovat momenty, kdy jste pocítili potřebu utéct. „Dnes padl návrh na společný víkend. Cítil jsem tlak v hrudi a chuť se pohádat.“ Jakmile své spouštěče uvidíte černé na bílém, přestanou být neviditelným nepřítelem a stanou se něčím, s čím lze pracovat.
3. Komunikace místo útěku
Zkuste partnerovi říct pravdu, i když je to děsivé: „Záleží mi na tobě, a právě proto mě tato blízkost teď trochu děsí. Potřebuji jen chvíli čas, abych to v sobě zpracoval a nezačal se zbytečně odtahovat.“ Upřímnost zranitelnost nesnižuje, ale naopak buduje důvěru.
Naděje na změnu
Dobrá zpráva je, že styl citové vazby není neměnný osud. Díky terapii a trpělivosti k sobě samému se můžeme naučit tzv. bezpečnou vazbu. Každý den, kdy se rozhodnete neutéct a zůstat v nepohodlí zranitelnosti, je vítězstvím. Váš vnitřní sabotér možná nikdy úplně nezmlkne, ale vy se můžete naučit mu poděkovat za snahu vás chránit a s klidem mu vysvětlit, že dnes už jste v bezpečí a zvládnete to jinak.
