Pochvala, která nikdy nepřijde: Co prožívají synové narcistických otců?
Když vyrůstáte vedle narcistického otce, svět zúží na jedinou otázku: „Jsem dost dobrý?“ Otec, přímo či nepřímo, odpovídá „ne“.
Narcističtí otcové působí navenek sebevědomě, někdy až okouzlujícím dojmem. Doma ale jejich děti zažívají kritiku, soutěžení a citový chlad. Syn se v takovém prostředí učí, že uznání je vzácné a podmíněné. Otec může jeho úspěchy zlehčovat nebo přehlížet, zatímco před ostatními se jimi chlubí. Chyby, slabost nebo zranitelnost trestá výsměchem. Není výjimkou, že se synem soupeří, ať už ve sportu, v pozornosti partnerky (matky), nebo později dokonce v jeho vlastních vztazích.
Typickým rysem narcistických otců je nedostatek empatie. Takový rodič často trvá na tom, že věci se mají dělat „správně“, což znamená, že se dělají podle něj. Jeho pravidla jsou pevná, ale ne nutně spravedlivá. Silný literární obraz nabízí Franz Kafka ve svém Dopise otci. Popisuje, jak ničivé je vyrůstat vedle někoho, kdo soudí, ale nenaslouchá. Jeho slova ukazují, jak hluboko se může v dítěti usadit pocit hanby a nedostatečnosti a převládat až do dospělosti. Kafka ztrácel jistotu ve světě, ale i sám v sobě.
Dát sobě to, co jsme nedostali
Výzkumy ukazují, že vliv narcistického otce není jen tématem pro krásnou literaturu, ale dá se i měřit. Například jedna studie zjistila, že narcismus otce přímo souvisí s narcistickými rysy dítěte. Problém není jen kritika, ale i přehnané vyzdvihování dítěte jako „výjimečného“. Když se podíváme na širší data, je jasné, že narcističtí rodiče mají statisticky horší vztahy se svými dětmi a jejich děti častěji bojují s psychickou nepohodou.
Děti narcistických otců si totiž často vezmou jejich pohled na sebe za vlastní. Žijí v přesvědčení, že je na nich něco špatně. Naučí se potlačovat své potřeby, být opatrné, soběstačné, ale vnitřně nejisté. Navenek mohou působit schopně a úspěšně. Jejich úspěchy je ale nenaplňují. Jako by i v dospělosti tyto děti čekaly na pochvalu, která nikdy nepřijde.
Někteří otcové jdou ještě dál. Snaží se synovi řídit život, kontrolovat jeho rozhodnutí, vzdělání i sny. Jiní jsou naopak fyzicky přítomní, ale emočně nepřístupní. Dávají najevo, že zájem o dítě je spíš obtíž než radost. V obou případech syn postrádá nejzákladnější pocit, že je přijímaný takový, jaký je a do života si nese hlubokou vnitřní osamělost. Takové děti pak mohou velmi silně reagovat na „drobky“ pozornosti. I malý projev zájmu nebo vlídnosti může mít obrovskou váhu.
V dospělosti se to pak zákonitě promítá do vztahů. Snaží se o neustálou dokonalost nebo si vybírají citově chladná partnerství. Ale není to nevyhnutelné a může s tím pomoct například terapie. Klíčovým krokem je uvědomění, odkud tyto pocity a vzorce pocházejí, postupně se učit nastavovat hranice, vnímat vlastní hodnotu a dovolit si i zranitelnost. Zkrátka dát sám sobě to, co nám měli dát (narcističtí) rodiče - přijetí, pochopení a laskavost. Pokud jste vyrůstali s pocitem, že nejste dostatečně dobří, znamená to jenom, že vám to někdo kdysi vsugeroval.
