Overparenting: Proč je těžké pustit děti z dohledu a jak začít věřit jejich schopnostem

Ráno je tma, naše rozespalé dítě si na záda nasazuje školní batoh, větší než je ono samo, a nás napadá: „Je pořád tak malý, zvládne to všechno?“ Představa, že pouštíte své dítě samotné do světa, vás pravděpodobně naplňuje pochybami. Co když se nerozhlédne při přecházení? Co když si zapomene sníst svačinu? Co když se k němu někdo nezachová hezky? Tyto obavy jsou důkazem, že vám na vašich dětech záleží. Jak ale rozpoznat, kdy je rodičovské lásky až příliš?
Pro své děti chceme to nejlepší. Pokud se k tomu přidá tlak na dokonalost, který je symptomem naší doby, není divu, že máme potřebu mít pod kontrolou každý okamžik života našich potomků. Chceme je chránit před chybami či zklamáním, rozvíjet, pomáhat, umést jim cestičku. Kontrola dítěte totiž uklidňuje naše obavy. Ale co když právě tím, že se dítěti bojíme dát prostor, mu nevědomky bráníme v rozvoji?
Overparenting, tedy přehnané rodičovství založené na přehnané kontrole a ochraně, neznamená, že bychom své děti nemilovali správně. Spíš je o tom, že si musíme dodat odvahu občas je nechat klopýtnout, a tím jim umožnit růst.
Proč máme potřebu mít vše pod dohledem?
Za overparentingem bývá nejčastěji strach: Co když dítě udělá chybu, co když se zraní, co když se mu něco nepovede a bude smutné? Co když k němu bude učitel nespravedlivý? Tyto obavy jsou pochopitelné, pokud nás ale neovládají až moc. Výzkum psycholožky Julie Lythcott-Haims, autorky knihy How to Raise an Adult, ukazuje, že přehnaná kontrola sice může krátkodobě zklidnit úzkost rodiče, ale dlouhodobě narušuje rozvoj samostatnosti a odolnosti dítěte.
Podle studie zveřejněné v časopise Journal of Child and Family Studies děti overparentingových rodičů častěji vykazují nízkou schopnost zvládat stres a mají nedostatek sebevědomí, protože nebyly zvyklé čelit problémům samy.
Overparenting, známý také jako helikoptérové rodičovství, označuje styl výchovy, kdy rodiče přehnaně kontrolují život svých dětí, a chrání je před každou chybou či problémem. Termín poprvé použil psycholog Haim Ginott, už v roce 1969, když popsal rodiče, kteří „se vznášejí“ nad svými dětmi jako vrtulník a zasahují do každého aspektu jejich života. Tento fenomén se však stal výraznější v posledních dekádách, kdy rostou bezpečnostní obavy, společenský tlak na úspěch a v neposlední řadě technologie, které umožňují rodičům sledovat děti na každém kroku. V dnešní době je tento přístup pochopitelný. Doba je zkrátka jiná, rychlejší a rodiče se snaží zajistit svým dětem bezproblémový život. Zároveň ale přehnaná péče často pramení z úzkosti, která se z rodiče může přenášet i na děti a ovlivňovat jejich schopnost stát na vlastních nohou.
Jak poznat, kdy opatrujeme až moc? Může být těžké rozeznat, kdy už zasahujeme do péče více, než je potřeba. Zkuste se zamyslet nad tím, jestli příliš často nevstupujete do činností svého potomka. Máte pocit napětí, když má dítě něco udělat – nalít si pití, namazat chleba? Nechcete ho zatěžovat, bojíte se, že se polije, raději to uděláte za něj? Možná jste na hranici overparentingu.
Potřebujete se ujistit, zda má mikinu, když zafouká vítr? Odpovídáte za něj, protože chcete, aby vše bylo správně? Řešíte za něj vztahy s kamarády, máte pocit, že musíte vyřešit každou drobnou chybu tak, aby je nadále nedělal? Možná se vás overparenting týká.
To nejlepší z Mojí psychologie poslouchejte jako audioverze. Všechny audiočlánky najdete zde.
Neznamená to, že děláte něco špatně, je to prostě signál, že vaše láska a starostlivost vám mohou bránit v tom, abyste dětem dali prostor k tomu, stát se samostatnými. Pokud se cítíte vyčerpaně, protože máte potřebu kontrolovat každý krok, je čas zeptat se: „Opravdu pomáhám svému dítěti růst, nebo mu bráním v tom, aby se naučilo zvládat vlastní život?“ Tyto chvíle sebepoznání nejsou snadné, ale jsou důležitým krokem na cestě k rodičovství, které věří dětem a dává jim šanci být samostatné.
Jak začít dítěti dávat více volnosti?
Změnit láskyplný, dobře myšlený přístup není jednoduché, ale postupné kroky mohou pomoci.
Začněte u drobností
Nechte dítě, ať si samo zvolí oblečení do školy, i když třeba zkombinuje nesourodé barvy. Učte ho zvládat důsledky: Pokud zapomene na svačinu, bude mít hlad. To není selhání, ale lekce, která ho naučí plánovat. Nebojte se říct „vím, že to zvládneš“: Když projevíte důvěru, dítě se bude cítit jistější.
Nechte dítě, ať si samo nakrájí třeba okurku na svačinu. I když víte, že si musí vzít do ruky ostrý nůž a může se tím pádem zranit. Také vznikne všude nepořádek, kousky nebudou úplně rovné a půlka skončí na zemi. Zkouška trpělivosti, že?
Pusťte ho poprvé samotného do obchodu, ze začátku čekejte před vchodem. Ale zkuste dát dítěti důvěru a uvidíte, že si oblíbenou zmrzlinu zvládne koupit samo. A když se to napoprvé nepovede, jste tam pro něj.
Projděte si společně cestu do školy a až si vaše dítě bude jisté kudy jít a co udělat, když zabloudí, zkuste to zvládnout i vy a nechte ho jít jen s kamarádem. I když víte, že se poprvé možná opozdí. Tyto úkoly posilují sebevědomí a dávají dětem pocit, že jim věříte.
Psycholožka Carol Dweck ve své teorii růstového myšlení zdůrazňuje, že děti, které zažívají přiměřená selhání, si vytvářejí lepší odolnost a schopnost čelit výzvám. Chyby nejsou známkou selhání, jsou to příležitosti k růstu. Tento přístup však může být pro maminky leckdy náročný. Je důležité si uvědomit, že podpora růstu dítěte často zahrnuje umožnění neúspěchů, které vedou k učení a vytrvalosti.
Rodiče mohou hrát klíčovou roli tím, že budou svým dětem ukazovat, že chyb se člověk nemusí bát, ale jsou to naopak cenné momenty, které všechny posouvají dál. S tím, jak budou podporovat své děti v jejich růstu, mohou zároveň posílit svou vlastní schopnost trpělivosti a důvěry v proces, který se pro ně i pro jejich děti může ukázat jako velmi obohacující.
Volnost neznamená nechat dítě dělat vše
Dejte dítěti svobodu v rozhodování, ale v jasně daných mezích. Například: „Můžeš jít sám na hřiště, ale zavoláš mi, až tam dorazíš.“ Někdy je největší překážkou vlastní obava, a proto si položte otázku: „Co nejhoršího se může stát? A jak pravděpodobné to je?“ Toto jednoduché cvičení často odhalí, že naše strachy nejsou kolikrát tak opodstatněné, jak se zdají.
Co vám a dětem může přinést změna?
Dát dětem prostor k samostatnosti je těžké, ale přináší neocenitelné výhody. Dítě se naučí nést odpovědnost, buduje si důvěru ve vlastní schopnosti, a vy navíc získáte čas a klid pro sebe. Zároveň posilujete vztah založený na vzájemném respektu a důvěře, což je základ pro budoucí zdravé vztahy dítěte s okolím.
Vraťme se k úvodní otázce, kde vlastně začít? Možná právě tam, kde je pro vás nejtěžší dát volnost. Ať už jde o krájení ovoce, cestu do školy nebo první rozhodnutí, že půjde samotné ven s kamarády. Důvěra ve schopnosti dítěte je ten nejlepší dárek, jaký mu můžeme dát. Protože v dospělosti, až nebudeme stát za jeho zády, jeho křídla ponesou otisk naší podpory.