Slunečný den? Děkuji, nechci! Proč v nás krásné počasí vyvolává pocity viny?

Slunečný den? Děkuji, nechci!

Slunečný den? Děkuji, nechci! Zdroj: iStock

Blíží se víkend, předpověď počasí ukazuje mráček s kapkami a vy se těšíte na příjemný den strávený v pomalém tempu s knihou, seriálem a zejména časem, který patří jenom vám. Jenže nakonec se vyčasí a vy místo toho doma svádíte boj s oslnivým sluncem, vedrem i pocity nedostatečnosti. Je vám to povědomé? Dobrou zprávou je, že tyto pocity nejsou až tak ojedinělé.

Když jsem nedávno stála u výlohy knihkupectví, padl mi zrak na dětskou knížku s názvem Mazej ven!. Okamžitě se ve mně všechno sevřelo. Ten jednoduchý název, strohý rozkaz, který mnohokrát pronášely ke svým dětem celé generace rodičů, zcela trefně shrnuje mou někdejší úzkost, která se mnou zůstala až do dospělosti. Mazej ven totiž znamenalo, že je venku krásně a já mrhám cenný čas, který narozdíl ode mě aktivnější děti dokážou náležitě využít. Mazej ven se stalo strašákem i v dospělosti, kdy blahodárnou představu deštivého dne nečekaně střídají protivné paprsky slunce. „Dost bylo sezení doma, venku je toho tolik k objevování! Ať už se jedná o park nebo blízký les – stačí nebýt líný a poslechnout svou zvědavost,“ stojí v anotaci knihy. Knihy, kterou – jakkoli je jistě dobře míněná a nádherně ilustrovaná – bych své dceři nikdy nekoupila. 

U nás doma totiž ctíme odpočinek – i ten pasivní, kdy jsme každý zavřený ve své pomyslné ulitě, čteme si nebo „sjíždíme“ vlastní seriál. Dlouho jsem se za to cítila provinile, rodina by přece měla trávit čas pokud možno semknutě a smysluplně – třeba hraním společenských her. Jenže když se sejdou tři introverti, kteří nejefektivněji dobíjejí baterky o samotě, nemá smysl tomu bránit, je třeba to validovat. I tak jsem během let promýšlela nejrůznější strategie, jak si doma užít nenucený odpočinek, a přitom nemít pocity viny – a bohužel musím konstatovat, že v krásném počasí se to skoro nedá. 

Když JOMO střídá FOMO

Dobře tyto pocity vystihují známé zkratky JOMO a FOMO, které na škále emocí představují pravý opak. Zatímco ta první (Joy of Missing Out) označuje radost a úlevu z toho, že můžete být doma a nezúčastnit se, druhá (Fear of Missing Out) reprezentuje úzkost z toho, že zatímco vy dřepíte na gauči, ostatní se venku baví a zažívají něco výjimečného. Během nečekaně slunečných víkendů tak často prožíváme deziluzi z toho, že namísto očekávaného a uspokojivého JOMO, nastupuje nepříjemné a svírající FOMO. 

Ale netřeba si vypomáhat dekádu starými termíny, sociální sítě nedávno vygenerovaly nový módní název – sunshine guilt. Jak už to bývá, na počátku byla individuální úvaha, která přerostla ve virální obsah, jehož se následně chopila i média. Konkrétně za pojmenováním negativních emocí spojených s krásným počasím stojí Renée Reima, tiktokerka, která točí videa na téma mateřství, vztahy nebo výzvy, kterým čelí ženy. Letos v březnu zveřejnila příspěvek, ve kterém se svěřuje, že prožívá pocity viny z abnormálně krásného dne. „Cítím tlak, že bych měla jít ven a užít si to počasí, dokud trvá. Nedokážu si užít, že jsem doma, protože prakticky celou dobu přemýšlím, že bych měla být někde venku. Takže mám v podstatě zkažený den,“ popisuje mladá žena disharmonii, kterou překvapivě zažívá velké množství lidí. Důkazem budiž miliony zhlédnutí i některé účastné komentáře, které tato upřímná zpověď podnítila. Například: „Z tohoto důvodu jsem vždycky miloval/a deštivé dny. Nikdo po mě nic nechce a to je uklidňující.“ Nebo: „Tohle pociťuju pokaždé, když se uvelebím na gauči a závěsy začne prosvítat slunce.“ Popřípadě bez skrupulí: „Sluníčko mě obtěžuje. Cítím se kvůli němu jako líné prase.“

Nedokážu se soustředit!

Vidíte se v tom také? Úlevné je, že je nás mnohem víc, než se z prosluněných instagramových fotek může zdát. Otázkou zůstává, proč se někteří lidé cítí lépe, když je venku pochmurné počasí. Vedle zmíněné introverze a dobíjení baterek o samotě, nabízí odpověď i vrozená hypersenzivita neboli vysoká citlivost. Jde o variantu normálního temperamentu, kterou může disponovat až pětina lidí ve společnosti (nicméně tento údaj dosud čeká na další vědecké zkoumání, a je tak potřeba ho brát s rezervou). Vysoká citlivost je spektrum, což znamená, že ji lidé mohou prožívat různě. Jedním z častých projevů vysoké citlivosti může být i nesnášenlivost jasného světla. Vysoce citliví lidé „mohou mít problém se soustředěním nebo pohybem v prostoru, kde je příliš mnoho jasného světla,“ vysvětluje web Terapie.cz a mně dochází, proč mám mám doma během home office neustále stažené rolety nebo proč nejraději odpočívám v zatemněné ložnici. 

Další otázkou je, jak se se sunshine guilt prakticky popasovat. Odborníci, které k tématu oslovila jiná média, se shodují, že bychom se v takové dny především měli vyvarovat sociálních sítí – právě ty nám nastavují nepříjemné zrcadlo, jako kdyby na nás každý „outdoorový“ příspěvek řval „Mazej ven!“ Já osobně jsem si pro sebe nakonec vyvinula ještě jeden life hack. I když se předpověď počasí tváří, že celý den proprší, jsem skeptická, a jdu se projít aspoň ráno – pro kávu, čerstvé rohlíky, na trh nebo na brunch.

A když je naopak krásně, naplánuju aktivity už na dopoledne, popřípadě na podvečer. Zcela nenucená může být třeba rezervace v nové restauraci nebo kino, které člověka donutí zvednout se z gauče a „něco dělat“, současně ale poskytují kýžené pohodlí či přítmí. Mnohokrát jsem si totiž ověřila, že vidina celodenního válení je sice lákavá, ale také falešně uspokojivá. A že odpočinek ve stínu domova nejlépe blaží, když funguje jako nástroj rovnováhy – stejně jako horká čokoláda po mrazivé procházce nebo nanuk v letním parnu.