Beáta Uhlířová: Porucha příjmu potravy mi život sebrala, nyní ho mám zpět

V médiích se mentální anorexie často zužuje jen na problém s jídlem. Přitom je to složité komplexní psychické onemocnění, které se projevuje v celém životě, ve vztazích a fungování člověka. Jak to sama vnímáte?

Je jasné, že jídlo hraje velkou roli, ale většinou to není ta hlavní. Jídlo je spíš nástrojem. Stejně jako si někdo vezme z příborníku nůž, když si chce fyzicky ublížit, člověk s poruchou příjmu potravy použije jídlo. Je to prostředek, jak zvládnout emoce, které jinak zpracovat neumí. Jídlo je něco, co můžete mít „pod kontrolou“. A právě pocit kontroly je v náročných obdobích velmi ceněný a vzácný. Typicky v dospívání, kdy hledáte identitu, mění se tělo, hormony, vztahy nebo prožíváte těžkou situaci, jako tomu bylo v mém případě, kdy maminka onemocněla rakovinou.

Mám vypozorováno, že nemocní s poruchami příjmu potravy bývají vysoce inteligentní lidé, s vysokou emoční inteligencí, ale hlavně citlivostí. Často jde o lidi, kteří své problémy odsouvají až na poslední místo, ztrácejí vztah sami se sebou, a jídlo se stává nástrojem, který jim dodává pocit jistoty a kontroly, povzbuzení, že jsou v něčem dobří. Někdy je to i snaha zapadnout – do trendu „dokonalých“ těl, ranních rutin, smoothie a pilates. A někdy to může začínat už v dětství nevinnými větami: „Do tebe se toho ale vejdeš.“ „Nepřeháníš to?“ „Od stolu se nehneš, dokud to nedojíš.“

I obézní člověk může mít poruchy příjmu potravy. Bulimie má různé příznaky

Markéta Grosmanová

Průvodce světem psychologie

Vy sama jste onemocněla později než většina dospívajících. Co bylo ve vašem případě spouštěčem?

Onemocněla jsem v osmnácti. A je důležité říct, že jsem nikdy nepotřebovala hubnout. Byla jsem vždycky hubená, měla jsem rychlý metabolismus. K obědu jsem si klidně dala guláš se šesti knedlíky – s těmi velkými odprostřed, malé jsem nechtěla. Nemoc přišla až v návaznosti na silný stres. Mamince diagnostikovali rakovinu. Do toho jsem byla ve vztahu, kde jsem opakovaně slýchala, že „holka nesmí mít špeky“, že břicho musí mít dokonale ploché. A já jsem se chtěla expartnerovi líbit a toužila jsem si vztah udržet. Ty věty se mi postupně dostaly pod kůži. Třetím faktorem byly moje dlouhodobé zažívací potíže. Bolesti břicha, zácpa střídající se s průjmy. Praktická lékařka mi doporučila víc pohybu a méně jídla. Myslela to dobře. Jenže já už jsem měla hlavu nastavenou jinak. Vzala jsem si tu radu mnohem radikálněji, než bylo zamýšleno. A začala jsem rychle hubnout.

Mnozí nemocní popisují, že na začátku přichází pozitivní reakce okolí. Zažila jste to také?

Ano. Celé dětství jsem sice slýchala komplimenty na svůj vzhled, i když jsem je nijak nevyhledávala, takže jsem v tomto ohledu nikdy „netrpěla“. Jenže s mými zažívacími potížemi občas přišly i poznámky typu: „Ty máš ale nafouklé břicho.“ A do toho ono partnerovo přesvědčení, že ploché břicho je u holky nutnost. Když mamince zjistili rakovinu, spadla jsem do deprese. Neměla jsem chuť k jídlu a zhubla jsem. A najednou jsem slyšela: „Ty už nemáš nafouklé břicho, vypadáš hezky.“ To byl zlom. Řekla jsem si, že začnu hubnout cíleně. Zpočátku mě to bavilo. Byla to skoro vášeň. Cítila jsem se dobře, říkala jsem si, že budu skoro jako nějaká fitness holka. A že mě partner konečně bude mít rád takovou, jakou mě chce mít.

Kdy jste si přiznala, že je to problém?

Paradoxně jsem to tušila skoro od začátku. Už když se objevila první myšlenka na cílené hubnutí, někde uvnitř jsem věděla, že to není v pořádku. Na základní škole jsem dokonce měla referáty o poruchách příjmu potravy, takže jsem věděla, o co jde. Jenže vědět něco a přijmout to jsou dvě různé věci. Přiznat si problém pro mě znamenalo přiznat si selhání. Okolí mě vždycky vnímalo jako tu silnou, která všechno zvládne a s ničím nemá problém, takže jsem si nechtěla přiznat, že jsem v něm až po uši. Skutečné uvědomění přišlo ale až po léčbě. Až když jsem byla z nemoci venku a znovu se vrátila do normálního života, došlo mi, jak vážný můj stav byl.

Zažila jste i stav ohrožení života. Pomohlo to ke změně?

Byla jsem na JIP a prošla jsem si zážitkem, který byl blízký smrti. Dodnes z toho mám husí kůži. Tehdy jsem si uvědomila, že z toho chci ven. Ale skutečně plný rozsah problému mi došel až zpětně. Opravdu až po vyléčení, až nyní, když jsem ze všeho venku, jsem schopná nahlédnout, jak strašně špatný můj stav byl. A že mám neuvěřitelné štěstí, že tady můžu být.

Jak hodnotíte svou léčbu?

Byla jsem hospitalizovaná šestkrát. V rámci prvního pobytu v nemocnici jsem byla na oddělení, které nebylo specializované na poruchy příjmu potravy. Neměla jsem psychoterapii, jen předepsané jídlo, kterého bylo, když to hodnotím zpětně, zoufale málo. Zhubla jsem tam na kritickou váhu, s níž jsem skončila na JIP. A to jsem byla v nemocnici a neděla nic pro to, abych ještě více zhubla. Na dalším pracovišti už se na poruchy příjmu potravy specializovali, ale cítila jsem se tam spíš jako diagnóza než jako člověk. Když nám bylo psychicky zle, dostali jsme místo terapeutického rozhovoru medikaci. Jídlo bylo povinné sníst do posledního drobečku. Jedna dívka se pozvracela a stejně ho byla nucená dojíst. My ostatní jsme museli zůstat sedět a dívat se.

Po fyzické i psychické stránce jsem z nemocnice vyšla v horším stavu, než jsem do ní vešla a odnesla si jen ještě větší strachy. Ale při poslední hospitalizaci na psychiatrii to bylo zase naopak. Měla jsem psychologa a mohla jsem za ním chodit jednou či dvakrát za týden. Jídla jsem dojídat nemusela, pokud jsem nechtěla, ale já stejně vždy vše dojedla a někdy jsem si šla i přidat. Pokud jsem dodržovala režimová opatření, mohla jsem na víkend domů, což bylo skvělé, měla jsem možnost nacvičovat si jaké to bude po propuštění z hospitalizace a jak to všechno budu zvládat sama doma. Na pokoji jsem byla s pacientkou s jinou diagnózou, takže jsme neřešily pořád dokola jen jídlo a strach z toho, jestli nás budou nebo nebudou vážit. Bavily jsme se o svých zájmech a koníčcích, o počasí, o tématech, která se řeší v běžné konverzaci.

Co by bylo potřeba podle vás ještě dál změnit?

Ve všech nemocničních zařízeních a také ve vnímání lidí pořád přetrvává mínění, že člověk s poruchou příjmu potravy, musí být hubený. Není to pravda. Nemocný může mít normální váhu nebo nadváhu, ale i tak je to pro něj obrovský a naprosto vyčerpávající problém, protože je to problém v hlavě. A na hospitalizacích chybí peer konzultanti – lidé, kteří se z toho, podobně jaké já, dostali. Myslím, že by bylo obrovské plus, kdyby konzultanti mohli chodit na terapeutické skupiny, povídat si s nemocnými a ukazovat jim, že cesta možná je, že se uzdravit lze. Kdybych s někým takovým jako jsem teď já, přišla při léčbě do kontaktu, neuvěřitelně by mi to pomohlo a motivovalo. Tenkrát jsem totiž vůbec nevěřila, že bych se z nemoci vůbec mohla dostat. Podobnou zpětnou vazbu mám i od lidí, s nimiž pracuji, kteří mi sdělují, že je velká škoda, že takoví lidé v nemocnicích nejsou.

Považujete se již za vyléčenou? Nebo je to nemoc v něčem podobná závislostem, tedy s tendencí recidivy a na celý život?

Z mé vlastní zkušenosti, z mého pohledu a jak to cítím sama na sobě, tak ano, jsem vyléčená.  Z poruchy příjmu potravy je možné se kompletně vyléčit. Zažila jsem také, že pokud dojde na nějakou stresovější událost v životě, ať již se jedná o vážnější onemocnění v rodině nebo zkouškové období ve škole, tak to se mnou nic neudělá ve smyslu, že bych opět hledala kompenzaci v nezdravé manipulaci s jídlem.  Pokud je člověk opravdu ochoten na sobě zapracovat, věnovat si velkou trpělivost a třeba se i kvůli léčbě vzdát některých věcí, tak to možné je. Já sama musela opustit pěvecký sbor, který jsem milovala, abych se mohla soustředit na sebe a na léčbu. Samozřejmě záleží i na tom, jak dlouho nemoc trvá. Pokud je to dlouhá doba, například 30 let, o to těžší je hlavu přesvědčit. Ale ze své zkušenosti z práce s lidmi vím, že i tak to možné je. Práce musí být intenzivnější, trvá déle, ale jde to. Vyléčení je ale opravdu potřeba obětovat hodně a také musíte mít odvahu vstoupit do nejistoty, jak to všechno bude pokračovat dál.

Možná to bude znít jako divná otázka, ale je něco, co jste se díky své nemoci naučila? Dala vám i něco pozitivního?

Za prvé mi dala nebo spíš vrátila všechno to, co mi vzala. Vztahy, svobodu, důvěru v sama sebe, ale i okolí ve mně. Vzala mi sebevědomí. Ale léčba mi všechno postupně začala vracet zpátky. Naučila jsem se rozumět sama sobě, stát sama za sebou a dělat v první řadě věci také pro sebe. Nezapomínat na okolí, ale neupozaďovat se. Naučila jsem se empatii a pochopení vůči druhým. Dokážu si vážit maličkostí, už jen toho, že se ráno probudím, nic mě nebolí, můžu vstát a vůbec tady můžu být. Získala jsem schopnost navazovat vztahy a lépe komunikovat, naučila jsem se mluvit o svých pocitech. Netvrdím, že to jde vždycky a ve všech situacích snadno. Ještě víc se prohloubil můj vztah s mámou a babičkou. Peklo, kterým jsem si prošla mě osobnostně velmi vnitřně změnilo a posílilo. Nemoc mi život sebrala, ale teď už ho mám zpátky, a to je to nejlepší.

Zdroj: autorský rozhovor