Štěstí přijde, když pořádně makáte... Anebo ne? Jak se nenechat terorizovat wellbeingem

Zdroj: Artem Beliaikin on Unsplash

Wellbeing, mindfulness, afirmace, pozitivní myšlení, work-life balance, meditace, self care, proaktivita a zbavení se všeho toxického. S univerzálními radami a návody na to, jak být v životě šťastní a naplno využít svůj potenciál, se roztrhl pytel. A pokud náhodou i přes to všechno šťastní nejste, je to vaše vina. Nejste dost pozitivní.

Rozhodla jsem se, že jeden měsíc v roce zkusím vědomě dělat kroky k tomu, abych byla v životě šťastnější, spokojenější, rozvíjela sebe i vztahy kolem sebe a žila naplno. Zjistila jsem, že na to nemám čas ani nervy. Ale zpátky na začátek.

Jednoho nedělního odpoledne jsem si sedla s diářem, abych si naplánovala následující den. Plánování vám totiž podle life koučů pomůže být organizovaní a lépe využívat svůj čas. Naplánovala jsem si, že půjdu do postele v deset hodin a budu si hodinu číst, abych nekoukala do modrého světla. V jedenáct zhasnu, spát budu do sedmi, kvůli ideálním osmi hodinám odpočinku, vstanu, nechám telefon odložený, zacvičím si jógu, po ranní sprše si řeknu před zrcadlem pár afirmací, vyrazím do práce, vystoupím o dvě zastávky dřív, abych se prošla, protože chůze je zdravá.

V práci splním to-do list úkolů, které je potřeba udělat, po cestě domů nakoupím, doma uvařím večeři, kterou si společně sníme u stolu, nebudu tak často otevírat Instagram a Twitter, podvečer potom věnuji synovi a muži, abychom společně kvalitně trávili čas. Večer se důkladně odlíčím a nanesu pečující přípravky proti vráskám, krém na ruce i na chodidla, nebudu jíst čtyři hodiny před spánkem, pít kávu šest hodin před spánkem, projíždět telefon dvě hodiny před spánkem a další ráno nanovo.

Neklapla mi ani ta jóga. Ráno jsem ve spěchu uklízela kočičí zvratky, které se na zemi v noci objevily, vymýšlela, co dát synovi na svačinu do školy, protože chleba zplesnivěl, zjistila, že to tak tak stíhám na poradu, takže dvě zastávky pěšky nepřipadaly v úvahu, a v práci jsem zvládla sotva půlku úkolů, protože se nakupily další. Cestou domů jsem sice nakoupila a poté uvařila, ale místo kvalitně stráveného času s rodinou jsem prala a večer se svalila do postele s telefonem a za poslechu podcastů do něj koukala až do půlnoci. Usínala jsem s pocitem selhání, bez zenového klidu a spokojenosti, že využívám svůj potenciál naplno. Teror wellbeingu mě při scrollování dokonalými fotkami z exotických destinací, těl vypracovaných z posilovny a lákavě barevnými snídaněmi plnými ovoce, oříšků a tolik potřebné vlákniny zasáhl přímo na solar.

Proč jako nejste šťastní?

Wellbeing je slovo, které nemá jednotnou definici. V zásadě jde o celkovou osobní pohodu, o fyzické, duševní a emocionální zdraví. Byznys se zaručenými radami na šťastný život z něj ale udělal manuál slibující nespočet způsobů, jak se zlepšit. Větší výkonnost, vypracovanější tělo, mentální stabilita, čistější pleť bez vrásek, lesklejší vlasy, perfektní vztah, skvělý sex, dokonalé a šťastné děti, dokonalí a šťastní vy. Všichni musíme být šťastní. Pokud pociťujete smutek, je s vámi něco špatně. Máte přece všechno na dosah, všechno k dispozici, můžete dosáhnout, čeho jen si zamanete. Snažíte se vůbec? To, že nemáte čas, jsou výmluvy! Každý má čas, musíte si jen správně nastavit priority. Informace, že být šťastný a vyrovaný je náš každodenní cíl, kterého bychom se měli snažit dosáhnout, se na nás valí ze všech stran. A stačí k tomu přece jen drobnosti. Dost spát, vypnout sociální sítě, jít se projít, však je všechny znáte. Jenomže být neustále šťastný je nemožné. A být občas smutný, bez nálady nebo mít starosti je přirozené. Těžko říct, kdy jsme z těchto pocitů udělali něco negativního, něco, za co bychom se měli stydět a o čem bychom nikomu neměli vykládat, tedy kromě terapeuta, ale i tam bychom se za to měli trošku hanbit a pracovat na nápravě.

V pasti dokonalosti

Wellbeing, tedy cesta k celkové pohodě, nás paradoxně stresuje a šikanuje ještě víc, než kdybychom ji hodili za hlavu. A přitom na ní v zásadě není nic špatného. Ono je opravdu prospěšné mít dostatek spánku, zdravě jíst, přirozeně se hýbat, meditovat, pozitivně o sobě smýšlet nebo pečovat o své vztahy. Pokud se ale dostaneme do pasti, kdy si začneme vyčítat, že pro každodenní povinnosti kolem práce, dětí, placení hypotéky a vyskládání myčky nestíháme dostatečně duševně a fyzicky růst, padne na nás temnota, která s pohodou nemá nic společného.

Psychologové opakovaně popisují, že abychom dosáhli stanovených cílů, je potřeba, aby byly realistické. A snaha k jejich dosažení nás musí bavit, jinak se z toho stane ubíjející rutina, dřív nebo později se na to vykašleme a dostaví se tíživý pocit selhání. Nebo se také může stát, že pokud je naše motivace k sebezdokonalování nerealistická, sklouzneme k perfekcionismu. A to je obzvlášť zrádné, když si uvědomíme, že základní premisou wellbeingu je, že pouze svými činy můžeme dosáhnout svéno „nejlepšího já“. Když víte, že je to jen na vás, snadno podlehnete neustálé snaze být dokonalí a bezchybní, a s tím jde ruku v ruce vnitřní znechucení a pohrdání, když svoje očekávání nenaplníme. Dostáváme se tak do bludného kruhu, ze kterého se zase můžeme vytáhnout jen my sami.

Boxík

Sledujte všechny díly seriálu Vztahy s Eliškou Remešovou

Poslechněte si například, co nám říká krize ve vztahu a jak poznat, zda vztah zachraňovat.

Co se vlastně počítá do nevěry? Jak s ní naložit a na jaké otázky by si člověk měl odpovědět?

Sex je všude kolem nás, přesto o něm ale mluvíme povrchně, obecně a vulgárně. Jak na intimní dialog s partnerem? Co vlastně sex říká o našem vztahu a existuje definice „dobrého sexu“?

Význam peněz ve vztazích podceňujeme a debatám o nich se většinou snažíme vyhnout, protože jsou nepříjemné. Jak o penězích ve vztahu mluvit? A jak vyřešit naše rozdílné představy?

Důvodem, proč mnoho lidí touží po dokonalosti, je to, že jsou v zásadě niterně přesvědčení, že nejsou dost dobří. A wellbeing s radami typu – fokus sebezdokonalování milujte se, jací jste, jste dost dobří, přijměte svoje dobré i špatné vlastnosti, tomu nepomáhá. Jde totiž o prázdné fráze, které vás opět jen kopnou do zadku za to, že to nedokážete. Je naprosto v pořádku postavit se proti body shamingu, nikomu nedlužíte být krásní a štíhlí, ale pokud se sami sobě s nadváhou nelíbíte, opravdu není nutné se za to bičovat. Body positivity může mít v tomto případě efekt, že na sebe nejste naštvaní jenom kvůli kilům navíc, ale i proto, že vás to štve. K zbláznění!

Štěstí je krásná věc

Krutá pravda je, že nic z vnějšího světa vás šťastnými neudělá, víc peněz, útlejší pas, dovolená na Maledivách? Nic z toho dlouhodobě nefunguje. Podle klinického psychologa Radka Ptáčka můžeme být šťastnější jen tehdy, když budeme víc vděční za věci, které máme. „Náš pocit štěstí je ovlivněný tím, co se kolem nás děje, maximálně z deseti procent. Zbylých devadesát procent ovlivňuje to, jak vnímáme naše mentální nastavení, mindsetting,“ vysvětluje.

Pracovat bychom tedy měli na tom, jak vnímáme, a pouštět si do hlavy jen to, co si do ní pustit chceme. „Když ráno vstaneme, pustíme si zprávy, čteme je v telefonu v průběhu dne a podíváme se na ně i večer, jsme neustále pod informačním tlakem. I když máme pocit, že jsme úplně v pohodě, stresovou nastraženost mozku to ovlivňuje, všechno to nevědomě zpracovává a my můžeme začít špatně spát nebo se mohou objevit úzkosti, aniž bychom věděli proč,“ dodává.

Navíc je mimořádně uvolňující si také uvědomit, že život nemusí být za každou cenu šťastný, stačí, když je celkově dobrý. Až čtvrtina emocí, které denně prožíváme, je negativní, a je to tak v pořádku. Právě negativní emoce nás chrání, abychom přežili. Vědomí, že váš život jednoduše nemůže být a nebude jen zalitý sluncem, ale budou se vám dít i špatné věci, vám pomáhá přijmout nepříjemné emoce, které jsou s tím spojené a které vám něco ukazují. Třeba co je potřeba změnit, abyste „přežili“. Ať už na vás samotných, na situaci, nebo na vašem vnímání této situace. Neustálý tlak na sebezdokonalování a esenciální štěstí, které se skvěle vyjímá na Instagramu, nás nutí k tomu, abychom tlačili proti věcem, které nemáme pod kontrolou.

Ale k čemu je sebezdokonalování, když na konci všeho toho úsilí je stále nepřátelská hořká pachuť vůči sobě samým? Když vám meditace, poke bowl nebo self-care webináře mají pomoct udělat si sami o sobě jasno, přijde pořádně tvrdý náraz, když na konci zjistíte, že vaše každodenní nejistoty, komplexy a nespokojenost mávnutím kouzelného proutku nezmizely. Jenomže nikdy z toho neviníme meditaci a poke bowl. A jen málokdy jsme si schopni připustit, že všechno pod kontrolou nemáme a ani mít nemusíme.

Prostě něco pustit

Rady, jak se zdokonalit, abychom byli úspěšnější a šťastnější, ve svých knihách Důmyslné umění, jak mít všechno u pr**le a Všechno je v pr**li přímočarým jazykem neúprosně rozmetává americký spisovatel Mark Manson. „Kčertu s pozitivismem. Buďme upřímní, když něco stojí za hovno, tak si to přiznejme a naučme se s tím žít. Za dědových dob, když ten se cítil na hovno, tak si jen pomyslel: Sakra, dneska se opravdu cítím na prd. Ale co, takový je zkrátka život. Zpět k otáčení sena,“ popisuje a dodává: „Naše krize už dávno není materiální, je existenční, spirituální. Máme tak zkurveně moc věcí a možností, že už ani nevíme, co mít a co nemít u prdele.“ Jádrem problémů je podle něj to, že v čím větším blahobytu a bezpečí žijeme, tím hůř se cítíme. Pleteme si totiž možnosti se svobodou a podlehli jsme iluzi, že musíme být neustále šťastnější.

Jaké je řešení?

Univerzální samozřejmě neexistuje, nicméně podle Mansona je život řada problémů navazujících na sebe, a na nás je vybrat si jen ty, které stojí za to řešit. To ovšem ani zdaleka neznamená, že bychom měli na všechno rezignovat, být lhostejní a zaparkovat se u televize s pizzou a hranolkami. Pečovat o své zdraví, fyzické i duševní, netrávit zbytečně moc času na sociálních sítích hádkami o politice a srovnáváním se s dokonalým obrazem světa ostatních uživatelů, vzdělávat se v tom, co nás baví, pořádně se vyspat, umět si odpočinout a pochválit se, je pro náš život opravdu skvělé. Bez debat. Jen se z toho nesmí stát teror wellbeingu a mindfulness, kdy pro samé zdokonalování se přehlédneme, že nás to stahuje do pekel. 

Článek vyšel v časopise Moje psychologie 3/24