Hledáte vnitřní štěstí? Přestaňte záviset na druhých a buďte se sebou spokojení
Dáváme-li odpovědnost za své štěstí druhým, dáváme jim zároveň moc nad svým životem. Je to past, ve které se snadno ztratíme. Pravda je totiž prostá: Nikdo jiný nás nemůže učinit šťastnými, pokud to nedokážeme my sami.
Štěstí je stav mysli, který často hledáme na špatných místech – u partnera, přátel, v rodině nebo v materiálních věcech. Ale skutečné štěstí nezačíná venku. Začíná uvnitř nás. Kolikrát jste si řekli: „Budu šťastná, až si najdu partnera.“ Nebo: „Až děti vyrostou a budu mít víc času pro sebe.“ Případně: „Až mi někdo konečně začne věnovat tolik lásky, kolik si zasloužím.“ Čekáme a doufáme, že někdo nebo něco přijde a najednou přetvoří náš život na spokojenou a radostnou pohádku. Jenže co když ta pohádka nikdy nezačne? Co když princ zůstane doma, kamarádi mají své starosti a rodina zrovna není naladěná na to, být naším zdrojem štěstí?
Proč za svou spokojenost neseme odpovědnost sami
Jedním z největších omylů moderního člověka je představa, že štěstí je dar, který nám někdo předá. Jenže ve skutečnosti je to projekt na celý život, který si musíme řídit sami. Záviset na druhých v otázce osobní pohody je riskantní hra. Lidé se mění, odcházejí, přicházejí, někdy selžou, někdy zklamou. Pokud postavíme své štěstí na jejich přítomnosti, snadno se nám zboří celý vnitřní svět.
„Často hledáme štěstí skrze druhé, protože doufáme, že nám dají něco, co si sami neumíme dát. Skutečný klid začíná uvnitř nás. Vztahy ho pak mohou doplnit, ale ne nahradit. Lidé mají základní psychologickou potřebu být milováni a někam patřit,“ konstatuje Ing. Lucie Lamačová, Ph.D., zapsaná mediátorka, lektorka, facilitátorka.
„Když nás někdo přijímá, máme pocit bezpečí, hodnoty a smyslu. Vztahy nám tak poskytují zrcadlo, skrze které vnímáme svou vlastní důležitost. V mnoha situacích zažíváme opravdové štěstí právě díky druhým, skrze smích, sdílení, lásku či podporu. To nás utvrzuje v tom, že druzí jsou zdrojem našeho štěstí, i když jsou často spíše jeho katalyzátorem než původcem. A na druhou stranu, učil někdo někoho v našich zeměpisných šířkách hledat pocit štěstí v sobě, nebo i my, dnešní rodiče, vychováváme stále děti tak, že štěstí dosáhnou skrze naši radost, například z jejich výkonu, školních výsledků a podobně? Na nalezení štěstí uvnitř sebe navíc potřebujeme klid, zastavit se, mít prostor sám pro sebe a věnovat se svojí mysli, prožitkům a vnitřnímúvahám. Na to však v dnešní hektické době je pramálo času,“ rozvádí myšlenku Lucie Lamačová.
Člověk obvykle začne očekávat, že ho někdo naplní, uzdraví nebo zachrání, když například ve svém dětství nezažije, že je milován takový, jaký je, bez výkonu či dalších podmínek. Věří potom, že lásku si musí zasloužit, že sám o sobě není dost dobrý, a pak hledá někoho, kdo mu právě tuto hodnotu dodá zvenčí.
„V životě nefungují situace, že Sněhurka se dočká polibku od svého prince, který ji tímto vysvobodí, či Popelka okouzlí jiného prince, který si ji najde a udělá ji bezvýhradně šťastnou. Filmy, knihy, pohádky i společenské narativy často říkají: ,A pak přišel někdo, kdo ji/ho zachránil a byli šťastní.‘ Tento mýtus vytváří očekávání, že štěstí přijde zvenku, ne zevnitř,“ tvrdí Lucie Lamačová.
Pokud jsme si nikdy nevybudovali pevný vnitřní základ, tedy schopnost být sami se sebou, unést vlastní bolest, věřit si, toužíme, aby někdo druhý tuto roli záchrany převzal za nás. To nejenže není zdravé, ale přináší to sekundární bolest, když to nevyjde. Navíc je zde už jen krůček k emocionální závislosti.
Co dělat, když naše štěstí závisí na druhém
Emocionální závislost se snadno zamění s obyčejnou blízkostí, ale poznáte ji podle toho, že vaše pohoda přestává záviset na vás a pevně se upíná na druhého člověka. Pokud bez jeho přítomnosti cítíte prázdnotu, jako by vám najednou chyběl smysl dne, nejde už jen o sdílení, ale o prázdné očekávání. Toužíte-li po neustálém ujišťování – ptáte se, jestli vás má stále rád, zda jste mu hodně blízká – odmítáte ve skutečnosti uvěřit, že si vás váží, a trápí vás pochybnosti pramenící z nedostatku vnitřní jistoty. Pokud pak kvůli strachu z odmítnutí potlačujete své vlastní potřeby, měníte názory nebo děláte věci, které vám nejsou příjemné, abyste ho udržela, vytváříte toxickou dynamiku závislosti.
Dalším znamením je panika, když se neozve. V hlavě se míhají nejhorší scénáře a nedokážete se na nic jiného soustředit. Emocionálně závislý člověk také ztrácí zájem o aktivity, které ho dřív těšily, pokud nejsou spojené s objektem jeho zájmu. Radost se stává podmíněnou, a když vztah nefunguje, ztrácíte nejen partnera, ale i vlastní smysl. Někdy dokonce tolerujete chování, jež byste za jiných okolností nepřipustila, jen abyste nezůstala sama.
„Je často těžké si tyto věci připustit, vysvětlujeme pak sami sobě, proč a z jakého důvodu cítíme či děláme to či ono, nicméně pokud se neuzdraví naše vnitřní já, je docela jedno, kdo bude tím naším milovaným partnerem. Náš pocit tenze, stresu a vnitřní nejistoty se totiž nevztahuje primárně k partnerovi, ale k nám samotným. Klíčem k opravdovému a hlubokému štěstí je práce na sobě. Na svém zdravém já,“ dodává Lucie Lamačová.
Jak pěstovat vnitřní štěstí
Vnitřní štěstí, o kterém můžeme hovořit i jako o vnitřní spokojenosti či vnitřním klidu, je stav trvalé a hluboké pohody, který nezávisí na vnějších okolnostech. Na rozdíl od pocitu chvilkového štěstí, jenž může být vyvolán například úspěchem, materiálním ziskem nebo zábavou, vnitřní štěstí vychází zevnitř, tedy z našeho postoje k životu, schopnosti být vděčný, mít smysl života, žít v přítomnosti a přijímat sebe i svět takové, jaké jsou. Být ve stavu vnitřního štěstí nelze zařídit otočením kouzelného prstenu. Je to nastavení, které se stává životním stylem.
Co podle Lucie Lamačové člověku pomáhá směřovat k vnitřnímu štěstí? Sebepřijetí – schopnost přijmout sebe sama se všemi silnými i slabými stránkami – tím uvolníme prostor pro vnitřní klid. Neznamená to však nechtít se zlepšovat či neuznávat životní progres. Dalším krokem je mindfulness. To ale neznamená, že rezignujeme na aktivity, které dávají smysl našemu budoucímu životu. Jedním z klíčů k vnitřnímu štěstí je laskavost a respekt k sobě i druhým lidem a trávení času v přírodě může mít synergický efekt při udržování rovnováhy mezi časem věnovaným produktivitě a časem našeho odpočinku. V posledních letech často zmiňované praktikování vděčnosti není nic jiného než uvědomění si pozitivních aspektů svého života. Nepřehlížení všeho dobrého, co v našich životech již je, může sloužit i jako jakási brzda bezhlavé honby za vnějším štěstím. Vnitřní štěstí přichází se smyslem v našem životě, který vede ke skutečnému vnitřnímu naplnění.
Jak být šťastný i bez neustálého potvrzení druhých
Sebeláska je základním pilířem schopnosti být šťastný i bez neustálé podpory, potvrzení nebo přítomnosti druhých. Zdravá sebeláska dává člověku vnitřní oporu. Máte-li zdravý vztah k sobě, nepotřebujete, aby vás druzí neustále chválili, přijímali, zachraňovali. „Ze sebelásky roste zdravá, svobodná láska, ne potřeba, závislost nebo obchod typu ‚já ti dávám, tak ty mi dej zpět‘. Podstatným prvkem je samota, která se stává klidným prostorem, ne hrozbou. Dalším je fakt, kdy méně očekáváte, avšak více sdílíte. Nespoléháte se, že vás druhý naplní, díky tomu budete ve vztazích více klidní, méně reaktivní, více autentičtí. Chvála vás sice potěší, kritika ale nezničí. Vaše hodnota nestojí již jen na výsledcích, stojí hlavně na vztahu k sobě,“ uzavírá Lucie Lamačová.
