Více než zvětralá bohemka: Proč MDŽ není jen trapný mejdan z personálního
Milé dámy, ruce na srdce – tak moc se zase na oslavách MDŽ od minulého režimu nezměnilo. Místo oschlých chlebíčků, opilého kolegy a budovatelské poezie na nás útočí jenom trochu jiné nutné zlo. Slevové akce na růžové činky, pracovní „all maily“ s potřesením pravicí všem „kolegyňkám“ nebo trapný striptýz v místním kulturáku.
Původní étos svátku jakoby vyšuměl rychleji než bublinky z teple servírované bohemky, kterou na poslední chvíli obstaral Luděk z personálního. Sice nemusíme povinně předstírat, že nás baví úmorné recitování pionýrů, na druhou stranu to taky není žádná sláva. Kvůli politickému náboji svátku si jej každý režim hnětl k obrazu svému. Až z něj zbylo takové rozpatlané meh. Přitom při událostech, které se k tomuto dni pojí, šlo o lidská práva a také doslova o život.
Rozděl a panuj
Abychom se mohli podívat na historii ženské emancipace, kterou si 8. března připomínáme, musíme vzpomenout kořeny ženského útlaku. V podobě, jak si jej asi představíme i dnes, se začal formovat v průběhu 16. století ruku v ruce s počátky raného kapitalismu. Zatímco v pozdním středověku si ještě mohla žena jako manželka udržet jistou nezávislost, a někdy si dokonce i vyskakovat, pokud s manželem nesouhlasila, na konci 16. století už mohla být tvrdě trestána, pokud se muži odmítla podvolit. Společnost se tehdy stávala stále patriarchálnější – ženy byly vylučovány z cechů a mužům kvetly kšefty. Hlavní povinností ženy bylo provdat se a být poslušná. Poslušnost vyžadovala církev i zákon, za neposlušnost přicházely kruté tresty.
K této společenské změně přispěly i hony na čarodějnice. Podle americké aktivistky Silvie Federici byla jedním z jejich cílů ženská přátelství. Ženy tedy neměly dostatek prostředků a začaly být stále více připoutávány ke svým domovům. Rozděl a panuj. V roce 1547 za vlády Alžběty I. bylo v Anglii vydáno provolání „zakazující ženám scházet se, žvatlat a mluvit“. Nejběžnější trest pro „drbny“ v Evropě a také koloniální Americe až do počátku 19. století bylo doslova nasazení náhubku.
Zákony proti klepům měly ženy ještě více izolovat od podílu na společenském dění. Vstřebávání a šíření informací o jiných lidech je přitom důležitým sociálním pojivem, nástrojem mobility, ale i prevencí nebezpečí. Představte si, že byste nemohla kamarádku varovat před tím divným týpkem z Tinderu? Nebo… co by teď asi dělal Harvey Weinstein. První feministické myšlenky a požadavky na změny tak odstartovala až v 18. století Velká francouzská revoluce, ale jak to známe i z dnešní doby, na zásadní změny si ženy ještě musely počkat.
Storytime
„Je ironií, že shromáždění proti otroctví se stalo mezníkem nikoli pro svobodu otroka, ale ženy,“ napsala Elizabeth Cady Stanton ve svých pamětech. Tvrdohlavá Američanka se narodila v roce 1815 do privilegované rodiny právníka, otrokáře a později také soudce Nejvyššího soudu v New Yorku Daniela Cadyho. Její otec o rozšíření ženských práv neusiloval, ale u Elizabeth udělal výjimku. Po smrti jediného syna nechával Elizabeth studovat u sebe v kanceláři. Ačkoli nemohla navštěvovat vysokou školu, učila se právo přímo tam. Úmrtí bratra bylo pro Elizabeth zásadní i z jiného důvodu. Právě tehdy si prý uvědomila ženský úděl. „Mé dítě, kéž bys bylo chlapec,“ dozvěděla se jedenáctiletá Elizabeth od truchlícího otce, o kolik více si vážil života jediného syna, oproti svým pěti dcerám.
Ale třeba to tak úplně nemyslel, ono taky být tehdy ženou nebyla žádná hitparáda. Vdané ženy ve státě New York nemohly vlastnit či dědit majetek ani nakládat se svou výplatou, natož podepsat smlouvu. O tom měli právo rozhodovat pouze jejich manželé. Pokud už ženy pracovaly, dostávaly nižší mzdu, a přestože platily daně, neměly volební právo. Přesto se ale Elizabeth roku 1840 vdala. Vybrala si muže svého gusta – Henry Brewster Stanton byl také právník, navíc ho zajímala lidská práva a usiloval o zrušení otroctví.
Na svatební cestu odjeli do Londýna. Stylově, na mezinárodní shromáždění pro zrušení otroctví, kde se seznámili se svou krajankou Lucretií Mott. Asi si představujete, že takové shromáždění Američanů a Britů, kterým se nelíbilo zotročovat a upírat práva lidem jiné barvy pleti, muselo být plné progresivních a osvícených mozků. Když ale Elizabeth s Lucretií chtěly na sjezdu promluvit, nemohly. Možná už tušíte správně, kde se to v těch osvícených mozcích zadrhlo – správně, ženy nám tady mluvit nebudou!
Nejlepší kamarádky sufražetky
Obě ženy tato nespravedlnost pořádně namotivovala a také navždy spojila. Nové nejlepší kamarádky začaly vystupovat, kdykoli to šlo, šířily myšlenky ženských práv i petice. V roce 1848 také přišel první hmatatelný úspěch v podobě zákona, který přiznal vdaným ženám právo vlastnit majetek. Ve stejném roce kamarádky svolaly první sjezd za práva žen v New Yorku, shromáždění několika stovek lidí, na kterém představily Deklaraci citů (Declaration of Sentiments). Tu Stanton sestavila podle americké Deklarace nezávislosti, podrobně v ní popisuje podřadné postavení žen a požaduje občanské, náboženské a sociální svobody. Představuje také rezoluci vyzývající k volebnímu právu žen, která byla po rozsáhlé diskusi přijata. Dokážete si to představit? Hodně žen se sejde na jednom místě, a „žvatlá a mluví“, jak varovaly staré britské zákony. Velmi nebezpečné! Ženské hnutí, jak jej chápeme dnes, bylo totiž na světě.
Další vítr do plachet přinesla sufražetkám Susan B. Anthony, aktivistka za zrušení otroctví, ale i prodeje alkoholu. Susan byla s bohatými zkušenostmi z hnutí za střídmost fantastická organizátorka a s Elizabeth se skvěle doplňovaly. A nežily ve vzduchoprázdnu. Hnutí sufražetek bylo mezinárodní, korespondencí šířilo myšlenky, strategie, publikace, ale i důležitá slova povzbuzení. Mnoho ze sufražetek chápalo volební právo jako globální cíl. Když v roce 1908 ulicemi New Yorku pochodovalo 15 tisíc žen organizovaných odbory nejen za ukončení dětské práce, důstojnější mzdy, zkrácení pracovní doby, ale i za volební práva, byla to zásluha mnoha nejlepších přátelství překonávajících hranice.
Propojeny solidaritou i tragédií
Plnou sílu mezinárodní spolupráce demonstrovala v roce 1910 konference pracujících žen v Kodani. Německá feministka, komunistka a později i poslankyně Clara Zetkin dostala na jedno místo přes stovku odborářek, členek socialistických stran a ženských dělnických klubů ze 17 zemí. Clara Zetkin se tak setkala a navázala spolupráci s dalšími významnými aktivistkami, například feministickou ikonou Rosou Luxemburg nebo socialistkou Theresou Malkiel z USA. První MDŽ, které si připomínáme dodnes, slavilo 19. března 1911 více než milion lidí v Rakousku, Dánsku, Německu a Švýcarsku.
Pozornost celého světa ale k svátku přitáhla až tragédie, která se odehrála později. Socialistky, odborářky a aktivistky za ženská práva upozorňovaly na příšerné pracovní podmínky, které vládly ještě na začátku 20. století v manufakturách: dvanáctihodinová pracovní doba, mrzká mzda, nebezpečné prostředí. Stejně to vypadalo i v newyorské Triangle Shirtwaist Factory, kde navíc kvůli pojišťovacím podvodům majitelů chyběly hasicí systémy – 25. března 1911 tohle vykořisťující zacházení způsobilo tragédii. V textilce vypukl požár a vedl z ní jen jeden hlavní východ na ulici, druhý byl zamčený, aby se zamezilo krádežím. Lidem trvalo hodiny dostat se z hořící budovy ven. Při požáru zahynulo 146 dělnic, většinou mladých imigrantek. Veřejnost byla v šoku a pohřebního průvodu se zúčastnilo více než 100 000 lidí. Tato tragédie výrazně změnila způsob, jakým byly vnímány odbory i sufražetky. Kromě snah o sociální reformy akceleroval požár v Triangle Shirtwaist Factory také březnové oslavy Mezinárodního dne žen.
Ruská otázka
Ačkoli země jako Nový Zéland (1893), Austrálie (1902) bílým ženám a až 1969 původním obyvatelkám) a Finsko (1906) přiznaly ženám volební právo jako první, nedá se přehlédnout prvenství Ruska v pozici světové velmoci. V roce 1903 bolševici začlenili rovnost pohlaví do svého politického programu, což byla zásluha revolucionářky a přední marxistické teoretičky na ženské otázky Alexandry Kollontajové. Ženský odpor označovala za zásadní součást dělnického hnutí a V. I. Lenin jí naslouchal. Z dnešního pohledu samozřejmě vystupovala antifeministicky, protože ji rozčilovaly buržoazní intelektuálky tradičních ženských hnutí, které se nezajímaly o revoluční myšlenky.
Zásadní události, nejen v historii MDŽ, zažehla až masová protiválečná demonstrace žen v Petrohradě roku 1917. Shromáždění vyzývající k „míru a chlebu“ se k Mezinárodnímu dni žen přímo hlásilo, a ačkoli se konalo 8. března, v juliánském kalendáři 23. února. MDŽ tak bylo počáteční jiskrou ruské únorové revoluce. O sedm dní později car Mikuláš II. abdikoval a prozatímní vláda udělila ženám volební právo. Lenin vyhlásil Den žen za ofi ciální svátek a Alexandra byla zvolena do funkce lidové komisařky sociálních věcí. Stála při ustanovení ženského oddělení Ústředního výboru komunistické strany Sovětského svazu. Nutno přiznat, že díky snahám Kollontajové a jejího oddělení byly v listopadu 1920 v Rusku jako v první zemi na světě legalizovány a v nemocnicích umožněny interrupce.
Užijme si den
Paradoxní ale je, že potřeba emancipace žen a ukončení mužské dominance byly po revoluci v Rusku zcela pod kontrolou stranického vedení, takzvaného politbyra složeného prioritně z mužů. Političky v něm byly výjimkou. V roce 1930 Stalin ženské oddělení ÚV rozpustil úplně. Ženy podle něj dosáhly osvobození a bylo proto zbytečné je nadále prosazovat do vyšších pozic... MDŽ po sovětském vzoru přijali také v dalších zemích, komunisté ve Španělsku nebo v Číně, a samozřejmě celý socialistický blok. OSN se přidala během „Mezinárodního roku žen“ (1975). Čtyřicet let povinných oslav však v Česku zanechalo pachuť, přesto by bylo škoda zapomínat, o čem tento svátek je. Dnes je naštěstí jen zcela na vás, jak si ho oslavíte. Je to váš den! Třeba příjemným komorním setkáním s kamarádkami. Protože když se ženy sejdou na jednom místě a „žvatlají a mluví“, je to neuvěřitelná síla.
Článek vyšel v časopise Moje psychologie 3/24
