Neviditelné emoční zanedbávání: I milující rodiče nás mohou poznamenat na celý život

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: iStock

Anna Nováková
Rodičovství
Diskuze (0)

Moje kamarádka Sára vyrostla v „normální“ rodině. Rodiče dbali na její známky, platili jí kroužky a dvakrát do roka jezdili na dovolenou. Kolikrát jsem jí to záviděla. Nedávno ale řešila pořádnou nepříjemnost a svěřila se mi: „Chtěla bych to říct mámě, ale myslím, že by mě ani neposlouchala.“ S mámou totiž řešila úspěchy nebo školu, ale pocity? Sára bohužel není jediná, kdo má „fajn“ rodiče, přesto je „něco“ špatně. Napadlo mě, čím to může být? Nedělám tohle svým dětem taky?

Možná stejně jako Sářini rodiče plánujete, podporujete a platíte. Navenek všechno funguje a rodina drží pohromadě. Přesto je mezi vámi a dětmi nepojmenovatelný odstup. Neviditelný typ emočního zanedbávání není výsadou rodičů, kteří jsou chladní tyrani nebo bezohlední sobci. Naopak jde často o milující lidi s dobrými úmysly, kteří chtějí pro děti jen to nejlepší. Právě proto je tak těžké tohle chování rozpoznat i u sebe.

Pokud se poznáte v některém z následujících bodů, čtěte dál:

  • Soustředíte se hlavně na to, aby dítě bylo slušné, úspěšné, samostatné a „v pohodě“, ale méně na to, co skutečně prožívá.
  • Máte pocit, že děláte maximum, přesto jste si s dětmi vzdáleni.
  • O pocitech se doma moc nemluví. Řeší se fakta, výkony, povinnosti.
  • Když je dítě smutné, rozzlobené nebo zklamané, máte tendenci to rychle spravit, vysvětlit nebo zlehčit („to nic není“, „to přejde“, „musíš být silný“).
  • Nepříjemné emoce vás znejistí. Raději je uklidíte ze stolu a něčím se rozptýlíte, než abyste u nich chvíli zůstali.

Dobré úmysly nestačí

Tento typ rodiče obvykle sám vyrostl v prostředí, kde se o emocích příliš nemluvilo. Ne že by tam nebyla láska, ale pocity se neřešily. Neučilo se, jak je poznat, pojmenovat, zvládnout. Emoce byly spíš nepraktické, přehnané nebo „zbytečné“. Takové dítě může vyrůstat s tichým pocitem prázdnoty, který si neumí vysvětlit. Má střechu nad hlavou, jídlo, podporu, jen mu chybí něco, co nejde přesně vyjádřit. Pocit, že jeho vnitřní svět je viděn a brán vážně.

Vzniká tak neviditelný deficit, který si nese do dospělosti. Nenaučil se pracovat se svými (ani cizími) emocemi, a když pak v dospělosti cítí prázdnotu, odpojení nebo nevysvětlitelný hněv (třeba vůči milujícím rodičům), často ho napadne, že je něco špatně s ním, protože měl přece dobré dětství bez viditelných traumat! Sebeobviňování je bohužel častým „dědictvím“ tohoto typu výchovy. Když se pak člověk stane sám rodičem, předává dál přesně to, co už zná.

Nejste špatní rodiče

Právě z těchto důvodů byste se neměli obviňovat, pokud se přistihnete, že svým dětem tuhle výchovu předáváte. Jestliže jste vyrostli v rodině, kde se o pocitech mlčelo, přece nemůžete čerpat z něčeho, co jste sami ani nedostali. Tenhle typ zanedbávání naštěstí není o nedostatku lásky, ale o nedostatku dovedností, a ty se dají naučit. Dítě zkrátka nepotřebuje jen vedení a strukturu, ale i emoční zrcadlo a někoho, kdo mu pomůže se v jeho pocitech vyznat a uzná je.

Zkuste se zeptat sami sebe:

  • Umím se svým dítětem mluvit o pocitech?
  • Zůstanu s ním, když prožívá něco nepříjemného, nebo to rychle řeším?
  • Proč je to pro mě tak náročné?
  • Vím, co cítím já?

Pokud si nevíte rady se svými pocity, nebo je toho na vás příliš, nikdy není na škodu poohlédnout se po terapii, případně se na první krok zeptat svého obvodního lékaře či lékařky. Terapii podle vašich finančních možností nebo i zcela zdarma nabízejí některé charitativní organizace jako Charita ČR nebo v Praze například SOS centrum Diakonie.

Pokud se chcete lépe napojit na své emoce, můžete každý den...

  • Pojmenovat konkrétně, co cítíte: Místo „je mi blbě“ buďte přesnější. Cítím zklamání, přetížení, napětí..
  • Na minutu se zastavte (třeba cestou v MHD) a přemýšlejte: Co teď cítím?
  • Mluvte o emocích nahlas: Nemusíte být básník, stačí stručně. Třeba „tohle mě dneska opravdu potěšilo/znervóznilo“ atd.
  • Pokud chcete, pište si emoční deník: Každý večer stačí zaznamenat jednu situaci z uplynulého dne, jakou jste při ní cítili emoci, jak jste reagovali a jak byste chtěli reagovat příště v podobné situaci.

Začít diskuzi